Muchomůrka jízlivá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Jedovatá! Muchomůrka jízlivá

Muchomůrka jízlivá
Muchomůrka jízlivá
Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: stopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřída: houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád: lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď: štítovkovité (Pluteaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita virosa
(Fries, 1838) Bertillon, 1866

Muchomůrka jizlivá (Amanita virosa) je smrtelně jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Je stejně nebezpečná a způsobuje podobnou otravu jako muchomůrka zelená.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Agaricus virosus Fries, 1838
  • Amanita verna sensu Rea, 1922 non A. verna (Bulliard, 1783) Lamarck, 1738 – muchomůrka jarní
  • Amanitina virosa (Fries, 1838) E.-J. Gilbert, 1941
  • Amanita phalloides var. larroquei Massart & Beauvais, 1975


Popis[editovat | editovat zdroj]

Dospělá plodnice muchomůrky jízlivé. Charakteristický je bíle šupinatý třeň poněkud zvonovitý klobouk.
  • Klobouk má v průměru 5–10 cm, je dlouho kuželovitý, později sklenutý, na okraji je nerýhovaný. Zbarven je bíle. Povrch je hladký, většinou zcela holý, v mládí lepkavý, pak suchý a lesklý, potažený tenkou bezbarvou slupitelnou želatinovou blankou.
  • Závoj je blanitý, bílý, potrhaný, vlaje často z okrajů.
  • Prsten chabý, zplihlý, bílý a hladký.
  • Lupeny jsou husté, čistě bílé, volné.
  • Třeň je štíhlý, v dospělosti 8-14 cm dlouhý, 1–1,5 cm tlustý, válcovitý, bílý, nad prstenem hladký, pod ním hrubě bíle šupinatý, ukončený mohutnou měkkou kulovitou hlízou, uzavřenou ve volné, vysoké, nápadně cípaté bílé pochvě.
  • Dužnina je čistě bílá.
  • Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou kulovitého tvaru o průměru 7–10 μm.
  • Chuť má údajně lahodnou, vůni nasládlou, v dospělosti páchne po syrových bramborách.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se v mírném pásmu Evropy, zejména v chladnějších podhorských a horských oblastech. Do Severní Ameriky a Austrálie byla zavlečena se sazenicemi stromků. Výskyt byl hlášen i z Japonska (Hokkaido). Původní domněnky o jejím výskytu na Havajských ostrovech byly později vyvráceny.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Roste roztroušeně v červenci až říjnu v jehličnatých lesích, v podhorských a horských polohách. Výjimečně se udává výskyt i pod buky a duby.

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Peptidické alkaloidy[editovat | editovat zdroj]

Falotoxiny[editovat | editovat zdroj]

Amatotoxiny[editovat | editovat zdroj]

Otrava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Otrava muchomůrkou zelenou.

Otrava faloidními muchomůrkami probíhá ve čtyřech fázích:

  1. Dlouhá latence 8–12 hodin,
  2. bouřlivé příznaky; zvracení, průjmy a další (1–2 dny),
  3. relativní uklidnění (1 den),
  4. selhání jaterní a ledvinové činnosti a při neléčení následuje většinou smrt.

Podrobněji viz heslo muchomůrka zelená.

Možnost záměny[editovat | editovat zdroj]

Pozor na možnost záměny za bílé jedlé houby, hlavně žampiony, která je u muchomůrky jízlivé větší než u muchomůrky zelené. Je třeba mít na paměti, že žampion nemá nikdy čistě bílé lupeny. Bezpečná znalost muchomůrky jízlivé je vyžadována podle vyhlášky č. 475/2002 Sb. při zkouškách z mykologie pro osoby, které hodlají získat oprávnění k prodeji hub.

Taxonomická poznámka[editovat | editovat zdroj]

Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). Na základě molekulárních výzkumů je dnes tento rod Amanita přeřazován mnohými mykology do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité).

V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno : Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 65.  
  • VESELÝ, R., KOTLABA, F., POUZAR, Z. Přehled československých hub. Praha : Academia, 1972. - S. 238.
  • KUBIČKA, J.; ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. - S. 66.
  • ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M.; PŘÍHODA, A. Houby ve fotografii. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. S. 98.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu