Mount Everest

Mount Everest; सगरमाथा; ཇོ་མོ་གླང་མ
	Severní stěna Mount Everestu, pohled z Číny
Vrchol	8848 m n. m.
Prominence	8 848,86 m
Seznamy	Nejvyšší hory #1; Nejprominentnější hory #1; Nejizolovanější hory #1; Osmitisícovky #1; Koruna planety #1; Nejvyšší hory asijských zemí #1
Poloha
Světadíl	Asie
Stát	Nepál Čínská lidová republika, Tibetská autonomní oblast
Pohoří	Himálaj
Souřadnice	27°59′16″ s. š., 86°56′40″ v. d.
	Mount Everest
Prvovýstup	29. května 1953
Povodí	Kósí (Ganga)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mount Everest (tibetsky ཇོ་མོ་གླང་མ, Džomolangma; nepálsky सगरमाथा, Sagarmátha), je s nadmořskou výškou 8848 m n. m. (podle starších údajů i 8850 m n. m.) nejvyšší hora na Zemi. Mount Everest vznikl spolu se zbytkem Himálaje kolizí indické a eurasijské kontinentální desky. Hora je pojmenována po britském geodetovi George Everestovi.

Pohoří Himálají stále roste díky neustálému tlačení Indické desky na Eurasijskou, v důsledku čehož se zvětšuje i nadmořská výška Mount Everestu.

Mount Everest se tyčí v Mahálangurském Himálaji v nepálském regionu Khumbu na hranici s Čínou (s Tibetskou autonomní oblastí; západní a jihovýchodní vrchol tvoří hranici). Na nepálské straně je součástí národního parku Sagarmatha, který je zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Na severní straně se nachází Národní přírodní rezervace Qomolangma. Tato oblast o rozloze 1 823 591 ha na čínském území byla zapsána v roce 2004 na seznam biosférických rezervací UNESCO.^[1]

Edmund Hillary a Tenzing Norgay uskutečnili 29. května 1953 prvovýstup na horu. Mount Everest od té doby přitahuje mnoho profesionálních horolezců, ale i fyzicky zdatných lezců a klientů. Výstup jihovýchodní cestou z Nepálu není technicky příliš obtížný, nebezpečím však může být akutní horská nemoc, výkyvy počasí a vítr.

Jména hory

V Nepálu je hora nazývána Sagarmátha (सगरमाथा, Sagaramāthā, do nepálštiny převzato ze sanskrtu, kde znamená „Tvář nebes“). Tibetský název zní Qomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ, wylie Jo mo glang ma, Džo-mo-lang-ma, znamená „Matka světa“). Zkomolením tibetského názvu vzniklo i čínské 珠穆朗瑪峰 (pinyin: Zhūmùlǎngmǎ Fēng, českým přepisem Ču-mu-lang-ma feng). Českým standardizovaným exonymem je Everest^[zdroj⁠?].

U nás i jinde ve světě zdomácnělo jméno Everest, které hoře dal Brit sir Andrew Scott Waugh (hlavní zeměměřič pro Indii). Sir George Everest byl předchůdcem sira Andrewa Scotta Waugha. Často slyšíme nesprávnou výslovnost [ivrist].^[2] Publikace britského rozhlasu BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Oxford University Press z roku 1971 uvádí dva způsoby výslovnosti [everest] a [everist], správná výslovnost je tedy [maunt everest], případně méně často [maunt everist]. Horolezci hovoří vždy o [everestu], včetně R. Messnera, který zdolal jako první všechny osmitisícovky.^[3]

Čínský deník People's Daily publikoval roku 2002 článek, v němž se ohrazuje proti přetrvávajícímu používání anglického názvu v západním světě. Autor doporučuje používání tibetského jména hory.^[4]

Měření hory

Udávaná výška 8848 je oficiálně uznaná Nepálem a Čínou^[5]

Radhanath Sikdar, indický matematik a zeměměřič z Bengálska, byl v roce 1852 prvním, kdo určil Everest jako nejvyšší horu světa pomocí trigonometrických výpočtů na základě měření teodolitem z 240 km vzdálené Indie. Před průzkumným měřením byl vrchol zeměměřiči nazýván jménem Peak XV.

V padesátých letech 20. století indičtí zeměměřiči učinili přesnější měření, které se přiblížilo dnešním měřením a výpočtům výšky Everestu 8848 m. Dnes je obecně přijímána hodnota 8848 m. Everest stále roste díky pohybům tektonických desek, předpokládaný růst je 3 až 5 mm do výšky a 27 mm k severovýchodu za rok. Konečně podle čínských měření z května 2005 je výška hory 8844 metrů, což je o celé 4 metry méně, než se běžně uvádí.^[6]

Everest je horou, jejíž vrcholek je nejvýše nad mořskou hladinou. Za nejvyšší horu světa by mohla být pokládána také Mauna Kea na Havaji, která je nejvyšší horou od své základny, ukryté pod mořskou hladinou na oceánském dně. Mauna Kea takto přesahuje 10 km, ale nad moře ční pouhými 4205 metry. Druhou horou, jež by mohla být nejvyšší, je Chimborazo v Ekvádoru. Vrchol Chimboraza je od středu Země o 2168 metrů dále než Everest. Tímto způsobem Chimborazo měří 6384,4 km a Everest pouze 6382,3 km. Příčinou rozdílu je zemská rotace, která deformuje tvar Země i mořské hladiny, od níž se výška standardně měří. Přitom podle nadmořské výšky není Chimborazo se svými 6310 metry nad mořem ani nejvyšší horou And.

Pro zajímavost lze uvést, že nejhlubší místo oceánského dna prohlubeň Challenger v Marianském příkopu je hlouběji pod mořskou hladinou než je Everest nad ní.

Historie

Mount Everest má dlouhou historii pokusů o překonání, kterým dlouho odolával. V kontextu s dnešními komerčními výpravami, kdy na něj lezou i děti a důchodci, to může působit divně, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní návštěvníci mají oproti těm z první poloviny 20. století obrovské výhody: vyzkoušené cesty, pevně instalovaná lana a žebříky, lepší vybavení a mnohem důvěryhodnější předpovědi počasí. I tak ale Everest zůstává nebezpečnou horou i pro klasické a maximálně jištěné výpravy na vrchol.

První pokusy

V roce 1921 se uskutečnila průzkumná expedice pod vedením George Malloryho, která si kladla za cíl zejména vylepšit geografické znalosti o oblasti, na výstup na vrchol nebyla dostatečně vybavena. Tato expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, výše však již nepokračovala a vrátila se.

V roce 1922 se pak uskutečnila velká britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Expedice čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Členem expedice byl také britský horolezec a chemik George Finch, který zde zkoušel výhody využití kyslíku z přenosných kyslíkových bomb. První pokus (bez použití kyslíku) uskutečnil Mallory, tři další horolezci a devět nosičů. Při tomto pokusu Mallory a dva horolezci poprvé v historii překročili hranici nadmořské výšky 8000 metrů, když dosáhli výšky 8225 metrů. Druhého pokusu, tentokrát již s podporou kyslíku, se kromě nosičů účastnili Bruce, Finch a Gurkha Tejbir. Bruce a Finch dosáhli výšky 8326 m. Třetího pokusu se účastnili Mallory (tentokrát již s kyslíkem), Finch, tři další britští horolezci a 16 nosičů. Při výstupu však strhli lavinu, ve které zahynulo 7 nosičů. Dále již nepokračovali a celá expedice tím skončila.

Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči na omrzliny. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu bylo dosaženo 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od druhého výšvihu (second step), který je, jak bylo později zjištěno, ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod prvním výšvihem (first step) v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci již slaňovali zpět do nejvyššího základního tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nalezeny nebyly. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta příliš příznivců nemá.^[7]

Také v následujících letech se uskutečnily další expedice s pokusy o výstup, žádný však nedosáhl ani nadmořské výšky druhého pokusu z britské expedice v roce 1924. V roce 1950 povolil Nepál vstup cizinců na své území, což otevíralo další možnosti. V roce 1952 se tak uskutečnila úspěšná švýcarská expedice. Jejím cílem nebyl výstup na vrchol, ale průzkum trasy výstupu z Nepálu. Nejvýše vystoupili Raymond Lambert a Šerpa Tenzing Norgay, kteří dosáhli nadmořské výšky 8595 metrů, což byl nový výškový rekord (s výhradou neznámé výšky dosažené Mallorym). Norgay získal zkušenosti, které již o rok později zúročil.

Prvovýstup

Jako první stanuli na vrcholu Mount Everestu 29. května 1953 Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay.

První žena na vrcholu

První ženou na Everestu byla Japonka Džunko Tabei dne 16. května 1975 po výstupu klasickou jižní cestou. Jen o 11 dní později ji následovala Tibeťanka Phantog po výstupu severní cestou s čínskou expedicí. Třetí ženou a první Evropankou na Everestu se stala asi nejúspěšnější himálajská horolezkyně – Polka Wanda Rutkiewiczová v roce 1978 (jižní cestou).

Zimní výstup

První výstup v zimě dokončila 17. února 1980 JV hřebenem polská expedice vedená Andrejem Zawadou. Na vrchol vystoupili Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Polští horolezci byli v zimním lezení v Himálaji průkopníky. Během výstupu na Everest čelili mrazům kolem −40 °C a prudkým vichřicím.

Výstup bez použití kyslíku

První výstup bez použití kyslíku na Mount Everest úspěšně zakončili 8. května 1978 Reinhold Messner a Peter Habeler. Messner pak v roce 1980 předvedl první kompletní sólovýstup, samozřejmě opět bez kyslíku. Použití kyslíku devalvuje podaný výkon, podle Messnera odpovídá výstup na Everest s kyslíkem výstupu do výšky 6400 metrů bez kyslíku. Horolezci stoupající s kyslíkem jsou v případě vypotřebování lahve ve velkém nebezpečí, neboť nejsou aklimatizování na skutečnou výšku, ve které se nacházejí. Takováto událost končí zpravidla tragicky.^[8] Z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je výstupů bez kyslíku jen něco přes dvě procenta.

Československý a český výstup

Dne 15. října 1984 vystoupili na vrchol první českoslovenští horolezci – Slováci Zoltán Demján a Jozef Psotka, společně s nimi i Šerpa Ang Rita (varianta Polské cesty na JZ pilíři, bez použití kyslíku). Jozef Psotka však při sestupu z Jižního sedla zahynul. Jako první český horolezec stanul na vrcholu v roce 1991 Leopold Sulovský, společně s Italem Battistou Bonalim.

Tragické události

Ve dnech 10. a 11. května 1996 zemřelo ve vrcholové části osm lidí, z toho tři horští vůdci: Rob Hall, Scott Fisher a Andy Harris. Mrtvých by bylo ještě víc, nebýt dočasného utišení bouře a výkonu vůdce Anatolije Bukrejeva, který byl ovšem částí kolegů později kritizován, že lezl bez kyslíku, nesetrval s výpravou a vrátil se dřív připravit pro navracející se čaj a kyslík, což někteří považovali za nezodpovědné.^[9]

Příběhem se šťastným koncem je naopak výstup Izraelce Nadava Ben Yehudy, který se pokusil horu zdolat v květnu 2012. Rekord nejmladšího Izraelce na vrcholu Mount Everestu však obětoval záchraně tureckého horolezce. Cestou dolů jim nikdo nebyl ochotný pomoci a Nadav se stal oprávněně hrdinou.^[10]

V roce 2006 se učitel matematiky z britského městečka Gainsborough pokusil vylézt na Mount Everestu s cestovní kanceláří Asian Trekking. Zdolal vrchol, ale cestou dolů ho opustily síly a ukryl se v malé jeskyni. Během několika hodin ho míjelo mnoho dalších horolezců. Po dalších deseti hodinách přišla výprava natáčející dokument pro Discovery Channel. Zeptali se Davida: "Kdo jsi?". Ten odpověděl "Jmenuji se David Sharp, jsem tu s Asian Trekking a jen se chci trochu vyspat". Poskytli mu zásobu kyslíku a nechali ho samotného. David Sharp zemřel.^[10]

Celkem při výstupu (či sestupu) na Mount Everest zahynulo v letech 1922 až 2010 219 horolezců, včetně dvou Čechů (Libor Kozák v roce 2007 a Věslav Chrząszcz v roce 2009).^[11]^[12]

V dubnu 2015 způsobilo zemětřesení v oblasti Nepálu smrt přibližně 3 700 lidí, na 200 lidí bylo v oblasti Mount Everestu pohřešovaných.

Další rekordy

Největší počet výstupů na vrchol zvládl k roku 2011 Šerpa Appa – celkem 21 výstupů. Nejmladšímu lezci na Everestu bylo 13 let, byl jím Američan Jordan Romer, nejstarší byl Šerpa ve věku 77.

Horolezecké cesty

Everest má dvě hlavní horolezecké cesty, jihovýchodní z Nepálu a severovýchodní z Tibetu, ale existují i další méně časté cesty. Jihovýchodní cesta z Nepálu je technicky méně obtížná než severozápadní cesta z Tibetu, také proto je mnohem frekventovanější. Jihovýchodní cestou šli také Hillary a Tenzing. Výběr prvovýstupu byl ovšem předurčen politickou situací v oblasti, neboť Tibet byl v roce 1949 pro cizince uzavřen.

Většina pokusů o výstup je během dubna a května před letní monzunovou sezónou, kdy se také snižuje rychlost tzv. tryskového proudění. Nicméně k pokusům o výstup dochází i po letní monzunové sezóně v září a říjnu, ale výška sněhové pokrývky činí výstupy mnohem obtížnějšími. První výstup po letní monzunové sezóně se podařil na podzim 1973 japonské expedici jihovýchodním hřebenem.

Samostatnou kapitolou jsou zimní výstupy, tedy výstupy v období zimního monzunu, kdy horolezci musí čelit polárním teplotám a častým vichřicím. Na druhou stranu v zimě v Himálaji méně sněží. Úspěšných zimních výstupů na Everest je méně než deset.

Seznam horolezeckých tras na Everest

První pokusy a výstupy na Everestu byly značně ovlivněny politickou situací v obou zemích. Do roku 1949 byl pro cizince uzavřen Nepál, v letech 1950–1979 Čína vojensky obsadila a znepřístupnila Tibet. Ze tří stěn Everestu severní a východní spadají do Tibetu, jihozápadní do Nepálu.

1953 – klasická jižní cesta přes ledopád Khumbu, Jižní sedlo (7986 m) a JV hřeben: První pokus provedla britsko-novozélandská výprava v roce 1951, která jako první prostoupila ledopád do výšky 6500 m. Následovaly dvě švýcarské výpravy na jaře a na podzim 1952. Během první z nich Raymond Lambert a Tenzing Norkej dosáhli výšky 8595 m. Následující rok jejich cestou dokončila výstup britská expedice vedená Johnem Huntem (viz výše). Mezi ledovcem Khumbu a Jižním sedlem vzniklo několik variant výstupu.; V dnešní době je tato trasa doslova obležena komerčními expedicemi. Na začátku sezóny ji Šerpové vybaví fixními lany a upraví cestu ledopádem Khumbu, za použití fixních lan se platí. V příznivých vrcholových dnech pak vystupují stovky zájemců o vrchol, v drtivé většině s použitím kyslíku a mnozí s pomocí Šerpů, jejichž úkolem je dopravit platícího klienta na vrchol a zpět.^[13] Zvýšený počet lidí pokoušejících se o dosažení vrcholu, z nichž většina jsou více dobrodruzi než horolezci, přináší s sebou negativní jevy od znečišťování trasy odpadky až po krádeže materiálu a vynesených zásob.
1960 – klasická severní cesta přes Severní sedlo (7000 m), severní a severovýchodní hřeben: Trasa prvních pokusů o výstup na nejvyšší horu Země. V letech 1921–1938 Britové zorganizovali sedm expedic. Nejblíže úspěchu byly třetí a čtvrtá výprava (1924 a 1933), kdy se postupně sedm horolezců (tři z nich bez kyslíkových přístrojů, jejich výškový rekord byl pak překonán až v roce 1978) dostalo do výšky 8500–8600 m. Zastavily je fyzická únava a také technické obtíže tzv. Druhého výšvihu. Výstup severní cestou dokončila obrovská čínská expedice čítající přes 200 členů. Na vrchol vystoupili Číňané Wang Fu-čchou, Čchu Ťin-chua a Tibeťan Gonpa 27. května 1960. I tato trasa je dnes v obležení komerčních výprav a zajištěná v sezóně fixními lany.
1963 – americká cesta přes ledopád Khumbu, západní rameno (7200 m) a Hornbeinův kuloár v severní stěně: Trasu otevřela americká výprava vedená Normanem Dyhrenfurthem, která současně postupovala i klasickou jižní cestou. Na obou trasách byla úspěšná. Prvovýstup přes západní rameno otevřeli William Unsoeld a Tom Hornbein 22. května. Sestoupili jihovýchodním hřebenem se svými kolegy, kteří tudy ve stejný den stoupali a dosáhli vrcholu jen dvě hodiny před nimi. Na sestupu museli bivakovat v 8400 m, přičemž utrpěli vážné omrzliny. Kromě otevření nové trasy se zdařil i první přechod hory.

Pohled na oblast Everestu z Mezinárodní vesmírné stanice ISS

1975 – Boningtonova cesta JZ stěnou: O výstup nejstrmější stěnou Everestu (viz foto v odstavci Historie) se od roku 1969 pokoušelo šest výprav (Japonci, Britové a dvě mezinárodní). Všechny zastavilo počasí a technické obtíže skalní stěny ve výšce 8200–8500 m nazývané Žlutý pás nebo Rockband. Existují zde dvě varianty, prvovýstup se nakonec podařil levou variantou britské expedici vedené Chrisem Boningtonem. Na vrchol hory vystoupili Doug Scott a Dougal Haston, později také Peter Boardman s Šerpou Pertembou a sólo Mick Burke (ztratil se v mlze při sestupu). Tuto cestu se podařilo zopakovat třikrát: 1988 slovenský výstup alpským stylem, 1993 Japonci (v zimě) a 1995 Korejci expedičním způsobem.
1979 – jugoslávská cesta západním hřebenem: Poprvé se o něj pokusila francouzská výprava v roce 1974. Pět jejích členů zahynulo v lavině. Prvovýstup se zdařil slovinským a chorvatským horolezcům, kteří otevřeli technicky velmi obtížnou trasu na většinou návětrné straně hory. Na vrchol vystoupili Andrej Stremfelj a Jernej Zaplotnik. Ve druhém družstvu je následovali Stipe Božić, Stane Belak a Šerpa Ang Phu, který se zabil pádem při sestupu. K sestupu obě družstva použila snazší americkou cestu Hornbeinovým kuloárem (1963), která jugoslávskou trasu křižuje ve výšce 7300 m. Kompletní cestu západním hřebenem zopakovala bulharská expedice v roce 1984, většina dalších výprav zvolila kombinaci jugoslávské a americké cesty a vyhnula se tím nejobtížnější části hřebene.
1980 – japonská diretissima severní stěnou: Po otevření tibetských hranic vylezli Japonci velmi přímou trasu v severní stěně, která se v 8200 m napojuje do americké cesty v Hornbeinově kuloáru. Na vrcholu stáli Takaši Ozaki a Tsuneo Šigehiro. Trasu zopakovali v roce 1986 Švýcaři Erhard Loretan a Jean Troillet alpským stylem za pouhých 36 hodin a později několik málo dalších výprav.
1980 – polská cesta jižním pilířem: Cesta sleduje pravý okraj jihozápadní stěny, v 8100 m překonává obtížný skalní stupeň. Z expedice vedené Andrzejem Zawadou vystoupili na vrchol Andrzej Czok a Jerzy Kukuczka. Cestu zopakovala československá expedice v roce 1984 a později pár dalších výprav.
1980 – Messnerova cesta: Reinhold Messner během svého třídenního sólovýstupu opustil v 7200 m klasickou severní cestu a prostoupil severní stěnou a Nortonovým kuloárem. Trasa není často lezena, většina lezců sleduje raději delší, ale snazší klasickou severní trasu.
1982 – sovětská cesta JZ pilířem: Horolezci z Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu otevřeli cestu vlevo od Boningtonovy trasy velmi obtížným skalním pilířem. V 8500 m se výstup napojuje na západní hřeben. Ve čtyřech družstvech vystoupilo na vrchol devět horolezců. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován.
1983 – americká cesta V stěnou: Prvnímu výstupu východní stěnou předcházel jeden také americký pokus v roce 1981. Trasa překonává převýšení 3500 m, ve spodní části obtížné skalní stěny, výše lavinami ohrožovaný pilíř. Na vrchol vystoupily dvě trojice horolezců – Kim Momb, Lou Reichardt, Carlos Buhler a George Lowe, Dan Reid, Jay Cassell. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován.
1984 – australská cesta Velkým (Nortonovým) kuloárem v severní stěně: Trasu prostoupila malá výprava několika přátel bez podpory šerpských nosičů a bez kyslíkových přístrojů. Na vrchol vystoupili Tim McCartney-Snape a Greg Mortimer. Jejich spolulezec Henderson musel vzdát 50 m pod vrcholem.
1986 – pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu: Kanadská výprava zlezla poprvé pilíř spadající ze západního ramene Everestu k severu. V 7250 m se trasa napojuje na americkou cestu (1963). Na vrchol hory vystoupili Mike Congdon a horolezkyně Sharon Woodová (Wood) (jediná žena, která zlezla Everest novou cestou).
1988 – východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla: Australsko-britská malá výprava otevřela novou cestu východní stěnou vlevo ve spádnici Jižního sedla, ve kterém se trasa napojuje na jihovýchodní hřeben. Vrcholu dosáhl sólo Angličan Stephen Venables. Tuto cestu zopakovali v roce 1992 horolezci z Chile.
1995 – severovýchodní hřeben: Trasu celým severovýchodním hřebenem přes Tři věže poprvé zkoušeli Britové roku 1982, kdy dosáhli 8200 m. V roce 1991 dva Britové prostoupili hřeben až do 8450 m, kde se napojili do klasické severní cesty. Vrcholu ale nedosáhli, sestoupili do Severního sedla. Celý kompletní výstup severovýchodním hřebenem dokončila velká japonská expedice roku 1995, která hřeben zabezpečila 4 km lan. Dva Japonci a čtyři Šerpové vystoupili na vrchol hory.
1996 – kazašská cesta severovýchodní stěnou: Kazaši stoupali stěnou mezi severním a severovýchodním hřebenem do zhruba 8000 m, kde se napojili na klasickou severní cestu.
2004 – severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem: Ruská expedice otevřela obtížnou trasu severní stěnou mezi Hornbeinovým a velkým kuloárem. Osm horolezců ve třech družstvech dosáhlo vrcholu hory. Jejich výstup překonává dvě náročné skalní stěny v 7200 a 8500 m.
2009 – korejská cesta jihozápadní stěnou: Jihokorejská expedice dokončila novou cestu v levé části jihozápadní stěny. Vedoucí výpravy Pak Jŏng-sŏk s dalšími třemi horolezci vystoupil na vrchol hory 20. května, poté sestoupili klasickou jižní cestou. Výstup navazoval na předchozí neúspěšné pokusy v letech 2007 a 2008 (viz popis expedice).

Celkem existuje 17 cest a jejich variant k vrcholu Everestu. Běžně používané jsou jen dvě z nich. Pravděpodobně šest cest nebylo od prvovýstupu nikdy zopakováno. Jen dva prvovýstupy byly podniknuty bez použití kyslíkových přístrojů (Velký kuloár 1984 a východní stěna 1988). Na vrcholu Everestu stálo už několik tisíc lidí, bez kyslíkového přístroje zhruba jen 100, po výstupu alpským stylem (bez podpory Šerpů, bez kyslíku, bez předchozího zajištění trasy lany) jen tři (Messner 1980, Loretan a Troillet 1986).

Mapa tras na Everest na www.explorersweb.com

Možnosti nových prvovýstupů na Everest jsou omezené. Logickou možností je tzv. Fantasy Ridge v pravé části východní stěny, který se napojuje na severovýchodní hřeben. Pilíř je ohrožován lavinami a napojuje se na severovýchodní hřeben teprve pod jeho nejobtížnějším místem. Navíc by se jednalo o nejdelší výstupovou trasu s největším převýšením.

Další možnou trasou je pravá část jihozápadní stěny vpravo od Boningtonovy cesty, kudy se pokoušely prostoupit tři expedice v 70. letech a také československá výprava v roce 1987. Nejvyšší dosažený bod na této trase je 8350 m (Dougal Haston a Don Whillans 1972).

Výstupy českých horolezců

Rok	Jméno	Cesta	Zajímavost, poznámka
1991	Leopold Sulovský	Nortonův kuloár, bez kyslíku, prvovýstup	italsko-česká expedice, při čekání na Battistu Bonaliho na konci kuloáru si zakouřil^[14]
1996	Josef Nežerka	normální cesta ze severu, s kyslíkem	norsko-italsko-česká expedice^[15]
1998	Radek Jaroš, Vladimír Nosek	normální cesta ze severu, oba bez kyslíku	^[15]^[16]^[17]
1999	Renata Chlumská	normální cesta z jihu, s kyslíkem	Švédka českého původu^[18]^[19]
2002	Miroslav Caban	normální cesta ze severu, bez kyslíku	druhý na světě zdolal projekt Seven Summits bez použití kyslíkového přístroje^[20], „podivně“ prezentovaný výstup^[21], odborníky kritizováno i přespání v cizím stanu^[22]
2006	David Fojtík	normální cesta ze severu, bez kyslíku	^[23]^[24]^[25]
2007	Klára Poláčková	normální cesta ze severu, s kyslíkem	^[26]
2007	Pavel Bém	normální cesta z jihu, s kyslíkem	^[27]
2010	Karel Mašek	normální cesta z jihu	^[28]
2012	Vít Morava	normální cesta z jihu, s kyslíkem	^[29]
2018	Miroslav Hrad	normální cesta z jihu, s kyslíkem	Na vrcholu 14. května 2018 – přesně v den svých 40. narozenin^[30]
2018	Ivo Grabműller	normální cesta z jihu; s kyslíkem	Projekt Seven Summits, ^[31]

Zpochybněné výstupy

Rok	Jméno	Cesta	Zajímavost, poznámka
2005	Pavel Trčala	normální cesta ze severu	nelegální výstup, který byl odborníky zpochybněn^[32]^[33]^[34]

Rekordy a zajímavosti

Jde o jednu ze 14 osmitisícovek a jako nejvyšší hora Asie je jednou z hor Koruny planety.

V roce 1990 australský horolezec Tim McCartney-Snape dosáhl jako první člověk vrcholu zdoláním celé nadmořské výšky hory, tj. od 0 m až po samotný vrchol Everestu. Cestu absolvoval pěšky od moře v Bengálském zálivu.

Fotogalerie

Vrchol Mount Everestu z Kalar Patar
Himálaj z Mezinárodní vesmírné stanice
Masív Everestu z letadla

Odkazy

Nejvyšší hory Asie

Země	Afghánistán • Arménie • Ázerbájdžán • Bahrajn • Bangladéš • Bhútán • Brunej • Čína • Egypt • Filipíny • Gruzie • Indie • Indonésie • Irák • Írán • Izrael • Japonsko • Jemen • Jižní Korea • Jordánsko • Kambodža • Katar • Kazachstán • Kuvajt • Kypr • Kyrgyzstán • Laos • Libanon • Malajsie • Maledivy • Mongolsko • Myanmar (Barma) • Nepál • Omán • Pákistán • Palestinská autonomie • Rusko • Saúdská Arábie • Severní Korea • Singapur • Spojené arabské emiráty • Sýrie • Srí Lanka • Tádžikistán • Thajsko • Tchaj-wan • Turecko • Turkmenistán • Uzbekistán • Vietnam • Východní Timor

Teritoria, kolonie a zámořská území	Britské indickooceánské území (GB) • Kokosové ostrovy (AUS) • Vánoční ostrov (AUS)

Osmitisícovky

Everest (8849 m) • K2 (8611 m) • Kančendženga (8586 m) • Lhoce (8516 m) • Makalu (8463 m) • Čo Oju (8201 m) • Dhaulágirí (8167 m) • Manáslu (8163 m) • Nanga Parbat (8125 m) • Annapurna (8091 m) • Gašerbrum I (8068 m) • Broad Peak (8047 m) • Gašerbrum II (8035 m) • Šiša Pangma (8027 m)