Morgante
| Morgante | |
|---|---|
 Vydání z roku 1574 | |
| Autor | Luigi Pulci |
| Jazyk | italština |
| Žánr | rytířský román |
| Datum vydání | 1483 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Morgante je parodický (směšnohrdinský) rytířský román, který v letech 1461–1483 napsal italský renesanční básník Luigi Pulci. Epos je založen na motivech starofrancouzských chansons de geste, které přetváří v měšťanském duchu, a vypráví příběhy rytířů Karla Velikého Orlanda (Rolanda) a Rinalda di Montalban (Renauda de Montauban). Titulní postavou je ale obr, který se stává věrným následovníkem Orlanda po té, co jej rytíř přemohl při osvobození kláštera Chiaromonte a učinil z něj křesťana.[1]
Vnik a charakteristika eposu
Pulci začal na eposu pracovat již kolem roku 1461 z podnětu Lucrezie Tornabuoni, matky Lorenza de Medici, k jehož uměleckému kruhu patřil. Jednotlivé zpěvy přednášel na Lorenzově dvoře a přijímal rady i od Angela Poliziana.[2] První verze eposu o 23 cantari[p 1], tzv. Morgante Minore, vyšla pravděpodobně již roku 1478 (údaj nelze doložit), následovala vydání z roku 1481 ve Florencii a 1482 v Benátkách (tyto zpěvy jsou založeny na cantare Orlando ze 14. století). Roku 1483 pak vyšla konečná verze eposu rozšířená na 28 cantari, tzv. Morgante maggiore. Posledních pět zpěvů vychází z cantare Spagna in rima o tažení Karla Velikého do Španělska a má na rozdíl od předcházejících vážnější charakter.[1]
Morgante není ve skutečnosti ústřední postavou básně a zemře již ve dvacátém zpěvu, ale přesto Pulci nakonec nazval epos podle něho, protože je nositelem jeho parodického vyznění.[3]
Formálně je epos chaotický až anarchický. Nemá jednu jasnou dějovou linku, jde spíše o sled volně navazujících a prolínajících se příběhů různých postav. Je v něm používán florentský žargon a taškářský argot i místní nářečí. Obhroublé výstupy určené lidu se střídají s duchaplnými úvahami o filosofii a náboženství přizpůsobenými vkusu medicejské společnosti.[1][2]
Obsah eposu
Orlando (Roland) je uražen pomluvami zrádného Gana di Maganza (Ganelona z Mohuče) a odchází na východ do Pagánie (v Dalmácii). Cestou osvobodí klášter Chiaromonte, jehož mnichy vězní tři obři. Jedním z nich je Morgante, titulní hrdina eposu, kterého jediného Orlando ušetří, když se stane křesťanem. Morgante se ozbrojí srdcem zvonu a následuje Orlanda jako jeho zbrojnoš. Na cestě jej dostihne Rinaldo s dalšími paladiny Karla Velikého, rovněž obětmi Ganových intrik. Morgante se spřátelí s prolhaným taškářem a obřím trpaslíkem Marguttem (má poloviční velikost oproti ostatním obrům). Margutte je špatným do morku kostí a jsou mu k smíchu všechny víry. Věří jen v pečeného kapouna a v dobré víno a chlubí se, že spáchal všech sedm smrtelných hříchů.
Význačnými rysy eposu je nadsázka, groteskní realismus, sklon ke karikatuře, opuštění stereotypu křesťanského rytíře, fantastické (až surrealistické) obrazy a parodické převracení vážných témat. Orlando slibuje své srdce každé ženě, z Rinalda se stává loupeživý rytíř a paladinové spoLu bojují navzájem, aniž by se poznali. Víra je opakovaně ironizována, teologická dogmata rozebírá ďábel Astarotte, který navíc prosazuje myšlenky náboženské tolerance. V Morgantovi a Marguttovi se koncentrují všechny plebejské ctnosti a nectnosti, oba představují spojení hrubé síly s pikareskní vychytralostí s instinktivním sklonem k násilí a vulgárnosti. Ačkoliv spolu prožili mnoho dobrodružství a vykonali mnoho odvážných rytířských činů (hubili příšery a zachraňovali ctnostné panny), jejich smrt je naprosto banální. Morgante zemře, když jej poté, co přemůže velrybu, kousne mořský krab, a Margutto praskne smíchy, když uvidí opicí, která nosí boty.
Epos koní smrtí Orlanda v bitvě v pyrenejském průsmyku Roncevaux, které se zúčastňují i další paladinové, kteří Karlovi Velikému odpustili jeho křivdy v okamžiku, kdy potřeboval jejich pomoc. Zrádný Gano je odhalen a rozčtvrcen.
Vliv eposu na jiná literární díla
V postavách Morganta a Margutta má své kořeny Gargantua a Pantagruel (1532-1564) od Françoise Rabelaise. Výrazný vliv měl Morgante také na epos Baldo (1571, Baldus) od Teofila Folenga, kde je několikrát jmenován a vystupuje zde postava Cingara, která tvrdí, že je Marguttovým potomkem a má i podobnou povahu. Zmínky o Morganotvi nalezneme i v Důmyslném rytíři Donu Quijotovi de la Mancha (1605-1615, El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha) od Miguela de Cervantese y Saavedry. Zvláštní fantastickou a specificky pulciovskou atmosféru vytvořil pro začátek svého Neexistující rytíře (1959, Il cavaliere inesistente) Italo Calvino..[4]
Odkazy
Poznámky
- ↑ Cantare (zpěv) je žánr italské literatury vzniklý asi ve 14. století. Jde o epické skladby v oktávách, název vznikl z toho, že nejprve byly určené k recitaci na náměstích - viz PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha : Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 224–225
Reference
- ↑ a b c PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 602–604.
- ↑ a b BUKÁČEK, Josef, a kol. Slovník spisovatelů - Itálie. 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 460 s. cnb000160223. S. 331–333.
- ↑ Luigi Pulci [online]. Letteratura italiana [cit. 2017-10-05]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ ŽÁČKOVÁ, Magdalena. Nadsázka, fantazie a tradice v Morgantovi Luigiho Pulciho. , 2011 [cit. 2017-10-10]. 73 s. diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. . s. 61. Dostupné online.
Externí odkazy
Dílo Morgante ve Wikizdrojích (italsky)- Pulci: Morgante [online]. Poesia e Narrativa [cit. 2017-10-10]. Dostupné online. (italsky)
