Morfologická typologie jazyků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lingvistická typologie
Morfologická typologie
Analytický (izolační)
Syntetický
Flektivní
Introflektivní
Aglutinační
Polysyntetický
Afixální
Kompozitní

Morfologická typologie jazyků je třídění jazyků světa podle hlavních rysů jejich gramatické stavby.

Jazyky světa se obvykle rozdělují do těchto skupin:

Můžeme se setkat i s jiným rozdělením, které se i částečně liší používanou terminologií:

  • amorfní (izolační) – bez afixů
  • afigující – využívající afixy
    • flektivní
      • analytické
      • syntetické
      • polysyntetické
    • aglutinační

V tomto pojetí se nepřekrývá pojem analytické a izolační jazyky. Toto označení je vyhrazeno amorfním jazykům, které vůbec nevyužívají afixy (předpony, přípony, koncovky ap.). Rozlišení syntetických a analytických jazyků je pouze v rámci jazyků flektivních, do kterých jsou zahrnuty i jazyky introflektivní.

Jednotlivé typy jsou pouze ideální konstrukty. Zařazení jednotlivých jazyků do těchto typů je dáno rysy, které v něm převládají, téměř žádný jazyk nepředstavuje čistý typ. V průběhu vývoje rovněž dochází ke změnám - mnohé indoevropské jazyky ve značné míře opustily flektivnost (zvlášť angličtina nese mnohé rysy amorfního typu), v některých ugrofinských jazycích (finština, maďarština) se naopak aglutinace proměňuje ve flektivnost, čínština se z typu amorfního mění na typ aglutinační.

Analytické jazyky[editovat | editovat zdroj]

Analytické jazyky, též nazývané izolační, vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy (např. předložkami). Typickým analytickým jazykem je např. angličtina či švédština.

V amorfních jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy neexistují. Kořenové morfémy jsou většinou jednoslabičné a slova tak splývají se slabikou (pokud se nehledí na složená slova). Velkou roli v odlišení různých morfémů hraje intonace (každý morfém má vedle svého hláskového složení i určitý daný tón). Gramatické vztahy jsou v těchto jazycích určeny pouze slovosledem a pomocnými slovy, nová slova lze tvořit jedině skládáním. Amorfních jazyků je velmi malé množství, patří mezi ně vietnamština, barmština a některé súdánské jazyky; amorfním jazykem byla i stará (ne dnešní) čínština.

Syntetické jazyky[editovat | editovat zdroj]

Syntetické jazyky, nazývané také afigující, jsou charakteristické užíváním afixů a rozvinutou flexískloňováním a časováním.

Aglutinační jazyky se vyznačují hromaděním (aglutinací) afixů (především přípon), z nichž každá má jen jednu funkci, vyjadřuje jen jednu gramatickou kategorii. Většina jazyků světa patří k aglutinačnímu typu (v Evropě např. baskičtina, maďarština, finština, maltština, turečtina); dnešní čínština stojí na rozhraní mezi typem amorfním a aglutinačním.

Aglutinační typ je velmi rozšířený, je v něm také velká pestrost užívání afixů: některé jazyky užívají jen přípony (sufixy), některé převážně předpony (prefixy). V některých aglutinačních jazycích dosahuje užívání přípon značné míry, ke slovu majícímu funkci slovesa se ke kořenovému morfému připojuje značné množství přípon označujících větné funkce, takže jedno slovo v takovém jazyce odpovídá celé větě v jiných jazycích (takový typ se nazývá inkorporující či polysyntetický, patří k němu většina indiánských jazyků Ameriky, eskymáčtina, čukotština, kamčatština a další).

Flektivní jazyky využívají afixy (především koncovky), které vyjadřují více gramatických funkcí naráz. K tomuto typu patří mnohé indoevropské jazyky včetně slovanských, kam náleží i čeština.

Introflektivní jazyky vkládají při flexi afixy doprostřed kořenového morfému, resp. ke změnám při flexi dochází v rámci kořene. K tomuto typu náleží afroasijské (arabština, hebrejština, amharština, somálština a další).

Srovnání syntetického a analytického principu
Syntetický jazyk Analytický jazyk
Čeština Latina Angličtina Francouzština
žena
ženy
femina
feminae
the woman
of the woman
la femme
de la femme
píšu
píšeš
scribo
scribis
I write/I am writing
you write/you are writing
j’écris
tu écris

Rozdíly mezi aglutinačním a flektivním typem[editovat | editovat zdroj]

  1. V aglutinačních jazycích jsou přípony volně připojeny (aglutinovány; agglutinare = lat. přilepovat) ke kořenovému morfému, na jejich rozhraní nedochází k hláskovým změnám, takže jsou afixy snadno identifikovatelné (turecké ev-ler-in), ve flektivních jazycích afixy s kořenovým morfémem často splývají a vnitřní stavba slova je pak pro neodborníka neprůhledná (např. slovo měsíc obsahuje mj. zdrobňovací příponu -ko- (předslovansky mēs-en-ko)).
  2. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena jednou příponou, je-li třeba vyjádřit v jednom slově více kategorií, musí se připojit za kořenový morfém odpovídající počet přípon (v tureckém ev-ler-in označuje afix -ler- množné číslo a afix -in- genitiv (resp. jeho obdobu)). Ve flektivních jazycích je několik kategorií vyjádřeno jednou příponou (např. v českém dom-ů označuje přípona -ů jak množné číslo, tak genitiv; u sloves je množství kategorií v jedné příponě ještě větší); takové splývání kategorií do jedné přípony se nazývá fúze (proto se flektivní jazyky také nazývají fúzní jazyky).
  3. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena vždy jedním stejným afixem (např. v turečtině -ler- pro množné číslo (nebo lar v závislosti na harmonii)), naproti tomu ve flektivních jazycích bývá tatáž kategorie vyjádřena několika různými afixy (např. v češtině se množné číslo vyjadřuje celkem 7 příponami: -i, -y, -é, -ové, -e, -a, -í).
  4. V aglutinačních jazycích je kořenový morfém neměnný, ve flektivních jazycích v něm dochází ke změnám (obměnám, např. česky při-nes-u vs. pří-nos, řecky tem-nō (řežu) vs. tom-os (řez), arabsky kit-āb (kniha) vs. kut-ub (knihy)).
Flektivní jazyk
Čeština
Aglutinační jazyk
Maďarština
knih-a
v kniz-e
könyv
könyv-ben
knih-y
v knih-ách
könyv-ek
könyv-ek-ben

Jazykový typ v češtině[editovat | editovat zdroj]

Čeština se řadí k flektivnímu typu, převládá v ní flektivní princip. Tento jazyk má bohatě rozvinuté skloňování a časování, kde jediná koncovka vyjadřuje více mluvnických kategorií (pád, číslo; osobu, čas aj.).

Analytický princip existuje souběžně, např. v používání předložek ve spojení s určitými pády či při tvoření některých mluvnických kategorií (minulý čas, opisné pasivum, opisné stupňování aj.).

Aglutinační princip se projevuje zejména při odvozování slov předponami a příponami. Tomuto principu blízké je i používání by při tvoření podmiňovacího způsobu. Dále spojka -li (např. Nakoupil, měl-li peníze.) funguje jako aglutinační afix gramatické kategorie nejistoty.

Změny samohlásek v kmeni slov (střídy; např. krávakrav, vezuvozím) lze považovat za projev introflexe.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum. Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0
  • Černý J. Úvod do studia jazyka. Rubico. Olomouc 1998. ISBN 80-85839-24-5
  • Erhart A. Úvod do jazykovědy. Praha 1962. (vysokoškolské skriptum)
  • Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X

Související články[editovat | editovat zdroj]