Moravské markraběcí války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Moravské markraběcí války
Markrabě Jošt a jeho moravští přátelé slibují splatit dluh 500 kop markraběti Prokopovi
Markrabě Jošt a jeho moravští přátelé slibují splatit dluh 500 kop markraběti Prokopovi

Trvání14.15. století
MístoMoravské markrabství v Zemích koruny české, Svatá říše římská
Výsledekvítězství Jošta Lucemburského
Strany
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Uherské královstvíUherské království Uherské království
Rakouské vévodstvíRakouské vévodství Rakouské vévodství
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
slezská knížectvíslezská knížectví slezská knížectví
Velitelé

Některá data mohou pocházet z datové položky.
Prokop Lucemburský zajat bratrancem Zikmundem (Česko-moravská kronika, 1868)

Moravské markraběcí války bylo neklidné období bojů, šarvátek, loupežení a bezpráví, které se odehrávalo zejména na Moravě na přelomu 14. a 15. století.

Situace koncem 14. století[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Karla IV. se začal postupně hroutit řád jak v zemích Koruny české, tak i v Říši. Na Moravě v té době vládli společně synové významného moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, bratři Jošt a Prokop Lucemburští. Ti se podíleli na společném úsilí lucemburské dynastie na získání polské a uherské koruny. Finančně podpořili svého bratrance Zikmunda Lucemburského v získání uherské koruny. O finanční pomoc svých moravských bratranců usiloval i český král Václav IV.

Po smrti Jana Soběslava se starší markrabě Jošt vyrovnal s Prokopem i o jeho majetek a vyplácel mu 400 kop grošů ročně. Po období poměrného klidu a spolupráce v letech osmdesátých však začal mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Na straně jedné docházelo v prosazování cílů ke spolupráci Zikmunda a Jošta, na straně druhé Václav IV. hledal oporu u svého nejmladšího bratra Jana Zhořeleckého a bratrance – mladšího moravského markraběte Prokopa. Na Moravě skončila spolupráce obou moravských bratří a pro neplnění závazků z Joštovy strany (zejména vyplácení podílu ze zisku Braniborska) se rozhořela lokální válka.

Průběh válek[editovat | editovat zdroj]

Na stranu Jošta se postavila většina moravských pánů, kteří si však za to nechali zaplatit a bojovali fakticky jako žoldnéři. Prokop získal spojence zejména na severní Moravě a ve Slezsku. Boje byly střídány s neúspěšnými mírovými jednáními. Na Moravě začalo bezvládí, při kterém se mnozí šlechtici přeměnili v loupežné rytíře a přepadávali nejen hrady a vesnice svých protivníků, ale i vozy obchodníků. Brali také rukojmí, od jejichž příbuzných požadovali výkupné. Roku 1394 vznikla proti králi Václavovi IV. panská jednota, která krále zajala a uvěznila. Z vězení ho vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký, na jejich stranu se přidal i Prokop. Ten se stal Václavovým hlavním spojencem i po záhadné smrti Jana Zhořeleckého. Po smrti olomouckého biskupa Mikuláše z Riesenburka v období sedisvakance pověřil král Václav IV. Prokopa správou tamních biskupských statků. Prokop nechal všechny biskupské hrady obsadit svou posádkou a ty se staly tak oporou krále Václava. Kapitula se bránila tím, že zábor biskupských statků oznámila papeži a ten uvalil na Prokopa a jeho příznivce, v jejichž čele stál známý válečník Jan Sokol z Lamberka, klatbu a exkomunikaci z církve v roce 1399. Boje mezi jednotlivými šlechtici pokračovaly, docházelo k vzájemnému ničení majetku, vypalování vesnic a žalob u zemských soudů v Brně či Olomouci, přičemž právo bylo v době bojů zcela nevymahatelné.

V březnu roku 1402 byl Zikmundem Lucemburským zajat znovu jeho bratr král Václav IV., v červnu byl společnou akcí Zikmunda a Jošta lstí z Bezdězu vylákán a poté zajat a uvězněn i Prokop. V tomtéž roce však došlo i k zásadnímu obratu v Joštově politice. Rozešel se se Zikmundem a naznačil mu, že sám uvažuje o vládě v Čechách. V zemích koruny české se postavil na stranu Václava IV. a navázal spojení s opozicí v Uhrách proti Zikmundovi. Ten se spojil s Albrechtem Rakouským a válka nabyla nových rozměrů. Roku 1403 však vypuklo v Uhrách povstání, a tak se Zikmundova a Albrechtova vojska stáhla z Moravy a účastnila se jeho potlačování. Koncem roku 1403 se podařilo králi Václavovi IV. uprchnout z vězení z Vídně a sesadit Zikmundem dosazenou vládu.

K rozhodujícímu střetnutí došlo v létě roku 1404 při obléhání Znojma Zikmundovými a Albrechtovými vojsky. Město drželi Prokopovi hejtmani Jan Sokol z Lamberka a Hynek Suchý Čert z Kunštátu na Jevišovicích. Po dvou měsících bylo obležení rozpuštěno, protože Zikmund i Albrecht byli otráveni. Zatímco Zikmund Lucemburský se uzdravil, Albrecht IV. Rakouský zemřel. Markrabě Prokop byl propuštěn ze svého vězení v kartuziánském klášteře v Brně, ale zanedlouho, 4. září 1405, na následky vězeňských útrap zemřel.

Dohra[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Prokopa se Jošt Lucemburský stal jediným pánem na Moravě a postupně se vyrovnal s bratranci Václavem IV. i Zikmundem Lucemburským. Koncem roku 1410 se stal nakrátko i římským králem, avšak v lednu roku 1411 zemřel. Jelikož zemřel stejně jako jeho bratr Prokop bez potomků, připadla Morava a titul markraběte českému králi Václavovi IV. Ten natrvalo spojil České království a Moravské markrabství osobou jednoho vládce. Potvrdil Moravanům jejich svobody a zemským hejtmanem jmenoval svého hofmistra Lacka z Kravař.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]