Monreale
| Monreale Comune di Monreale | |
|---|---|
 Interiér katedrály v Monreale | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 38°5′ s. š., 13°17′ v. d. |
| Nadmořská výška | 310 m n. m. |
| Stát |  Itálie |
| region | Sicílie |
| provincie | Palermo |
  Monreale | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 529 km² |
| Počet obyvatel | 31 964 |
| Hustota zalidnění | 60,4 obyv./km² |
| Správa | |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | 091 |
| PSČ | 90046 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Monreale (sicilsky: Murriali[1]) je město v provincii Palermo na Sicílii ležící na svahu hory Monte Caputo, která se vypíná nad úrodným údolím zvaném "La Conca d'oro" (Zlatá mušle). Má cca 30 000 obyvatel a od Palerma je vzdáleno 15 km.
Historie
Poté co v roce 831 bylo Palermo obsazeno Araby, byl palermský biskup donucen přesunout své sídlo mimo hlavní město. Role nové katedrály byla přisouzena malému kostelíku Aghia Kiriaki ve vsi, která byla později nazvána Monreale. Po dobytí Normany v roce 1072 se biskupství vrátilo do Palerma. Patrně právě tato historická úloha dočasného náboženského centra kraje byla důležitá pro rozhodnutí krále Viléma II. vybudovat zde novou katedrálu. [2]
Město bylo po dlouhou dobu pouhou vesnicí. Počátek jeho expanze nastal, když si je normanští králové zvolili jako lovecký revír a postavili zde palác (patrně totožný z dnešní radnicí).
Vilém II. povolal do Monreale Řád svatého Benedikta, založil zde klášter a nadal jej značným majetkem. Stojí za zmínku, že nové budovy měly i obranný charakter. Monreale se stalo sídlem sicilského arcibiskupa a tím získalo i značný vliv na celou Sicílii.
Katedrála
Katedrála je jednou z největších dochovaných památek normanské architektury na světě. Její stavba začala v roce 1174 a v roce 1182 byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Bulou papeže Lucia III. byla povýšena na metropolitní katedrálu. Katedrála je italskou národní památkou a jedním z nejdůležitějších turistických cílů Sicílie.
Arcibiskupský palác i budovy kláštera na jižní straně byly vysoké a mohutné a byly obklopeny masivními zdmi s dvanácti věžemi. Ty byly většinou přestavěny. Dochovaly se pouze trosky některých věží, větší část klášterní koleje, refektář a nádherná křížová chodba pocházející přibližně z roku 1200.
Křížová chodba je velmi dobře dochovaná a je dnes jednou z nejkrásnějších italských staveb tohoto druhu, jak co do velikosti, tak i dokonalosti detailů. Má plochu cca 2200 m². Lomené oblouky jsou ozdobeny geometrickými vzory a podepřeny vždy dvojicí sloupů z bílého mramoru, kterých je celkem 216. Jsou střídavě prosté a dekorované zlatými a barevnými pruhy ze skla uspořádanými do spirály nebo vertikálně po celé délce sloupu. Do mramorových hlavic sloupů jsou vytesány reliéfy znázorňující biblické scény, alegorie a rostlinné motivy. Žádné dvě hlavice nejsou stejné. V jednom rohu čtvercového nádvoří (rajského dvora) je umístěna mramorová fontána, zřejmě práce muslimských sochařů.
Architektonické rozvržení chrámu je směsí byzantského a římského stylu. Hlavní loď je typická italská bazilika, zatímco rozlehlý chór, složený ze tří apsid je obdobný tříapsidovým chórům, které se často vyskytují v Sýrii a dalších orientálních zemích. Celek působí jakoby byl složen ze dvou různých kostelů.
Hlavní loď baziliky je široká s úzkými bočními loděmi. Monolitické sloupy jsou ze šedého orientálního granitu, s výjimkou jediného, který je z mramoru. Na každé straně podepírají osm oblouků. Hlavice sloupů jsou převážně korintského typu. Není zde žádné triforium, ale široká dvoudílná okna zdobená jemnou kružbou, která zajišťují dostatek světla.
Druhá polovina, východní v obojím slova smyslu, je širší i vyšší než hlavní loď. Je rovněž rozdělena na centrální část se dvěma chodbami, které končí na východní straně apsidou.
Stropy jsou z nezakrytého dřeva, konstrukčně ploché, ale bohatě barevně dekorované, nyní většinou restaurované. Na západní straně lodi vystupují dvě věže s průchodem mezi nimi. Velké otevřené atrium, které na této straně kdysi bylo, bylo zcela odstraněno a je nahrazeno renesančním portikem vytvořeným Giovanni Domenicem a Fazio Gagninim v letech 1547 až 1569.
Tím, co činí tento chrám tak nádherným, je především 6,500 m² skleněných mozaik pokrývajících celý jeho interiér. S výjimkou spodní části stěn, které jsou obloženy mramorovými deskami oddělenými mozaikovými pásy, jsou celé stěny, včetně vnitřních i vnějších částí oblouků, pokryty mozaikovými obrazy v jasných barvách na zlatém podkladu. Obrazy jsou uspořádány do řad a odděleny horizontálními a vertikálními pásy. V chóru je až pět těchto řad nad sebou.
V centrální apsidě je obrovská postava Krista se sedící Madonou s dítětem ve spodní části. V dalších apsidách jsou postavy apoštolů sv. Petra a Pavla. Popisky u obrazů jsou většinou latinské, některé jsou však psány řecky. Další obrazy v lodi začínají scénami z knihy Genesis a postavami proroků, kteří předpovídali příchod Ježíše Krista. Ve spodní řadě a v chóru jsou náměty z Nového zákona zobrazující zejména Kristovy zázraky a postavy apoštolů, evangelistů a dalších svatých. Kompozice, provedení i výběr témat se zdá být byzantského původu. Náměty jsou zřejmě vybrány z Menologia, bohoslužebné knihy ortodoxní církve sestavené za vlády císaře Basila II. v 10. století
V centrální apsidě, za vysokým oltářem, je mramorový trůn určený pro arcibiskupa. Toto umístění trůnu je pozůstatkem uspořádání v raně křesťanských bazilikách, kdy apsida i oltář byly situovány na západní stranu chrámu. V tomto případě stojí kněz za oltářem a dívá se východním směrem k lidu. Na severní straně vedle oltáře je podobný trůn určený pro krále. Dlažba v chóru je vytvořena kombinací mramoru a žuly, která v hlavních rysech vykazuje známky arabského vlivu. Mozaiková dlažba lodi pochází ze 16. století. Bronzové dveře v mozaikami zdobeném portálu na levé straně chrámu byly vytvořeny Barisanim v roce 1179.
Hrob Viléma I., zakladatelova otce, nádherný žulový sarkofág, stejně jako hrobka zakladatele Viléma II., byly zničeny při požáru v roce 1811. Kromě toho byly poškozeny některé mozaiky a zničeno obložení chóru z ořechového dřeva, varhany a většina střechy nad chórem. Hrobky byl rekonstruovány a celá poškozená část interiéru restaurována několik málo let po požáru. V severní části chóru jsou hrobky Markéty Navarrské, manželky Viléma I. a jejích dvou synů, společně s ostatky sv. Ludvíka, který zemřel v roce 1270.
V 17. a 18. století byly k chrámu připojeny dvě barokní kaple, které uzavírají zbytek chrámu.
Části obce
Aquino, Borgo Schirò, Cicio di Monreale, Giacalone, Grisì, Monte Caputo, Pietra, Pioppo, Poggio San Francesco, San Martino delle Scale, Sirignano, Sparacia, Tagliavia, Villaciambra.
Fotogalerie
-
Katedrála v Monreale -
Křížová chodba katedrály -
Vilém II. zasvěcuje katedrálu Panně Marii
Reference
- ↑ "Monreale" je ztaženina slov monte-reale (královská hora), jak byl označován palác vybudovaný Rogerem I. Sicilským
- ↑ Rodo Santoro: Palermo Cathedral, Palermo: 1999, p. 7
- Tento článek čerpá z (anglicky) 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain).
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Monreale na Wikimedia Commons - Galerie Monreale na Wikimedia Commons
- Monreale průvodce
- Adrian Fletcher’s Paradoxplace – Monreale Cathedral and Cloisters
