Mlhovina Pelikán
| Mlhovina Pelikán | |
|---|---|
 Mlhovina Pelikán | |
| Pozorovací údaje (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Typ | emisní mlhovina |
| Objevitel | Max Wolf |
| Rektascenze | 20h 51m 0s[1] |
| Deklinace | +44°22′00″[1] |
| Souhvězdí | Labuť (lat. Cygnus) |
| Zdánlivá magnituda (V) | 8 |
| Úhlová velikost | 60'×50'[2] |
| Vzdálenost | 1 960[3] ly |
| Označení v katalozích | |
| Katalog Lyndsové | LBN 084.46+00.02 a LBN 350 |
| Jiná označení | IC 5070, IC 5067, LBN 350,[1] |
| (V) – měření provedena ve viditelném světle | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mlhovina Pelikán (také známá jako IC 5070 a IC 5067) je HII oblast, která se nachází blízko hvězdy Deneb (nejjasnější v souhvězdí Labutě) a spolu se sousední mlhovinou Severní Amerika tvoří jedno velké mezihvězdné mračno. Je snadno fotografovatelná. Její vzdálenost od Země se odhaduje na 600 ±50 parseků (1 956 ±163 světelných let).[3]
Uvnitř mlhoviny probíhá tvorba hvězd, jak to dosvědčuje zejména přítomnost Herbigových-Harových objektů – tyto jevy se týkají především hvězd s malou a střední hmotností.[3]
Pozorování[editovat | editovat zdroj]
Mlhovina Pelikán, ačkoli je menší a méně nápadná než sousední mlhovina Severní Amerika, je jednoduše vyhledatelná amatérským dalekohledem méně než jeden stupeň jihozápadně od této mlhoviny, od které je oddělena temným pásem označovaným jako LDN 935. Fotografie provedené při velkém zvětšení ukazují v této mlhovině velké podrobnosti, i když se tím ztrácí celkový pohled na mlhovinu. I přes její velkou jasnost je mlhovina mimo dosah většiny triedrů, s výjimkou těch největších. Díky jejímu zvláštnímu tvaru patří mezi nejznámější a nejvíce fotografované mlhoviny severní oblohy.
Mlhovina má střední severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, včetně měst jako je Paříž a Vídeň. Pro pozorovatele na severní polokouli je tedy její pozorování snadné, protože se obecně nachází vysoko nad obzorem a přímo v zenitu podél rovnoběžky 44° severní šířky. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze nízko nad severním obzorem a jižně od 46° jižní šířky není viditelná vůbec.[4] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do listopadu, i když v severních oblastech je toto období ještě delší.
Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]
Tvar mlhoviny připomíná pelikána kvůli temnému oblaku, který mlhovinu ohraničuje na severní straně a tvaruje ji tak, že připomíná zobák pelikána. Z astronomického pohledu jde o emisní mlhovinu, která je často zkoumána kvůli tvorbě hvězd, která uvnitř mlhoviny probíhá. Kvůli silnému pohybu plynu v mlhovině se její tvar z astronomického hlediska poměrně rychle mění.
Mlhovina Pelikán a sousední mlhovina Severní Amerika spolu tvoří jedno velké mezihvězdné mračno ionizovaného vodíku, takzvanou HII oblast,[5] která se označuje jako W80, má rozlohu přibližně 3° a obsahuje rádiový zdroj DR 27. Hlavní člen zodpovědný za ionizaci plynu obou mlhovin se označuje jako 2MASS J205551.25+435224.6. Je to osamocený zdroj, který se nachází za tmavým pásem LDN 935, ale je dobře viditelný v blízkém infračerveném pásmu a jeho původcem je mladá modrá hvězda spektrální třídy O5V. Její poloha je zvláště zajímavá, neboť se nachází v přesném geometrickém středu této soustavy mlhovin.[6]
Oblast oblohy ve směru pohledu na mlhoviny Severní Amerika a Pelikán obsahuje velké množství mladých hvězdných objektů, což dokazuje přítomnost hvězd zářících v pásmu Hα, zvláště pak hvězd typu T Tauri, dále několik stovek zdrojů infračerveného záření[7] a také asi čtyřicet HH objektů.[8] Mezi těmito HH objekty v mlhovině Pelikán vyniká zejména HH 555, který je dobře viditelný v oblasti "krku" pelikána. HH 555 je bipolární výtrysk umístěný na vrcholu soustavy protažené do tvaru chobotu, která vystupuje z mraku a má výtrysky odchýlené směrem na západ, pravděpodobně kvůli rozpínání oblasti HII.[9]
Galerie obrázků[editovat | editovat zdroj]
-
Obrázek ukazující výraznou změnu vzhledu mlhoviny při snímání ve viditelném nebo infračerveném spektru. Autor: Digitized Sky Survey/Spitzerův vesmírný dalekohled. -
Širokoúhlý amatérský snímek mlhoviny. Autor: Luc Viatour / www.Lucnix.be -
Amatérský snímek mlhoviny Pelikán. Autor: Francesco di Biase.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nebulosa Pellicano na italské Wikipedii.
- ↑ a b c SIMBAD Astronomical Database: Results for IC 5070 [online]. [cit. 2016-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The NGC/IC Project: Results for IC 5070 [online]. [cit. 2016-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky)
- ↑ a b c Reipurth, B.; Schneider, N. Star Formation and Young Clusters in Cygnus. S. 36. Handbook of Star Forming Regions, Volume I: The Northern Sky ASP Monograph Publications [online]. Prosinec 2008 [cit. 2016-08-15]. Čís. 4, s. 36. Dostupné online. Bibcode 2008hsf1.book...36R. (anglicky)
- ↑ Deklinace 44° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 46° od severního nebeského pólu. Severně od 46° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 46° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
- ↑ Blitz, L.; Fich, M.; Stark, A. A. Catalog of CO radial velocities toward galactic H II regions. S. 183–206. Astrophysical Journal Supplement Series [online]. Červen 1982 [cit. 2016-08-10]. Roč. 49, s. 183–206. Dostupné online. DOI 10.1086/190795. Bibcode 1982ApJS...49..183B. (anglicky)
- ↑ Comerón, F.; Pasquali, A. The ionizing star of the North America and Pelican nebulae. S. 541–548. Astronomy and Astrophysics [online]. Únor 2005 [cit. 2016-08-10]. Roč. 340, s. 541–548. Dostupné online. DOI 10.1051/0004-6361:20041788. Bibcode 2005A&A...430..541C. (anglicky)
- ↑ Stauffer, John R.; Guieu, S.; Rebull, L., et al. The PMS Disk Population of the North America and Pelican nebulae. S. 853. American Astronomical Society, AAS Meeting #211, #62.32; Bulletin of the American Astronomical Society [online]. Prosinec 2007 [cit. 2016-08-11]. Roč. 39, s. 853. Dostupné online. DOI 10.1007/978-3-642-00576-3_64. Bibcode 2007AAS...211.6232S. (anglicky)
- ↑ Armond, Tina; Reipurth, Bo; Vaz, Luiz Paulo R. New Herbig-Haro Objects in the Gulf of Mexico. S. 511–513. Protostellar Jets in Context, by Kanaris Tsinganos, Tom Ray, Matthias Stute. Astrophysics and Space Science Proceedings Series. Berlin: Springer, 2009 [online]. 2009 [cit. 2016-08-11]. S. 511–513. Dostupné online. DOI 10.1007/978-3-642-00576-3_64. Bibcode 2009ASSP...13..511A. (anglicky)
- ↑ Bally, John; Reipurth, Bo. Irradiated Jets and Outflows in the Pelican Nebula. S. 893–901. Astronomical Journal [online]. Srpen 2003 [cit. 2016-08-11]. Roč. 126, čís. 2, s. 893–901. Dostupné online. DOI 10.1086/376599. Bibcode 2003AJ....126..893B. (anglicky)
Bibliografie[editovat | editovat zdroj]
Knihy[editovat | editovat zdroj]
- Stephen James O'Meara. Deep Sky Companions: Hidden Treasures. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 0-521-83704-9. (anglicky)
- Reipurth, B.; Schneider, N. Star Formation and Young Clusters in Cygnus. S. 36. Handbook of Star Forming Regions, Volume I: The Northern Sky ASP Monograph Publications [online]. Prosinec 2008 [cit. 2016-08-10]. Čís. 4, s. 36. Dostupné online. Bibcode 2008hsf1.book...36R. (anglicky)
Mapy hvězdné oblohy[editovat | editovat zdroj]
- TIRION, RAPPAPORT, LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. Dostupné online. ISBN 0-943396-14-X.
- TIRION, SINNOTT. Sky Atlas 2000.0. 2. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-933346-90-5.
- TIRION. The Cambridge Star Atlas 2000.0. 3. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-521-80084-6.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mlhovina Pelikán na Wikimedia Commons - Simbad – IC 5070
- APOD (2016-05-26) IC 5067 in the Pelican Nebula
- APOD (2015-11-17) The Pelican Nebula in Gas, Dust, and Stars
