Ministrant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ministranti v Čechách
Ministrant v tradičním oblečení, figurina v muzeu klášterní kultury ve Weingartenu

Ministrant je světský služebník, který napomáhá kněžím během bohoslužby. Pojem se používá zejména v rámci římskokatolické církve, ovšem obdobná funkce existuje i u některých evangelických a starokatolických církví a rovněž v Obci křesťanů[1].

Pojetí v římskokatolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Latinské slovo ministrare je možné přeložit jako "sloužit", což znamená druhému člověku činit to, co si přeje. Tato služba souvisí s odkazem Ježíše Krista - (např. Jan 13, 1-20). Mezi služby ministranta patří také pomoc při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu a eucharistie (sv. přijímání a mše svaté). Patrony ministrantů jsou sv. Tarsicius a sv. Dominik Savio.

Římskokatolická církev klade na ministranty a jejich výchovu velký důraz, částečně i protože předpokládá, že z nich vyrostou noví kněží. Existují spolky ministrantů, ministrantské akce a ministrantské časopisy (např. v České republice časopis Tarsicius).[2]

Ministrování žen[editovat | editovat zdroj]

Ministrování bylo původně čistě mužskou záležitostí, přičemž zcela na počátku byli ministranty přednostně mladí chlapci, u kterých se předpokládala církevní kariéra. Převážně mužskou záležitostí zůstává i dnes, byť se v některých farnostech mezi ministranty objevují i dívky.[3]

Církev dříve výslovně zakazovala ženám službu u oltáře (např. v encyklice Allatae Sunt, vydané papežem Benediktem XIV. 26. července 1755). Kodex kanonického práva z roku 1917 ministrování žen připouštěl v kánonu 813 § 2, ovšem s výhradou, že se tak smí dít jen nejsou-li k dispozici muži a že ženy nesmí přistupovat k oltáři.[4] Po Druhém vatikánském koncilu se začaly objevovat v jednotlivých farnostech (zejména v Německu) mezi ministranty i dívky. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zákazala tuto praxi v instrukcích Liturgicae instaurationes (1970) a Inaestimabile donum (1980), byť ani tak ji zcela nepotlačila.

Zákaz ministrování žen fakticky zanikl v roce 1983, neboť v novém vydání Kodexu kanonického práva se ministrování povolovalo laickým osobám, bez jakékoliv další specifikace. V reakci na to se v některých diecézích začalo ministrování žen povolovat. V roce 1994 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala předsedům biskupských konferencí okružní list, který obsahoval i oficiální interpretaci klíčového kánonu 230 §2 vydanou Papežskou radou pro legislativní texty. Ta potvrzuje, že podle něj ženy mohou ministrovat, zároveň však prohlašuje, že jeho formulace má charakter dovolení, nikoliv práva, kterého by se mohli laici dožadovat, a že je věcí příslušného diecézního biskupa, jak ve věci rozhodne. Toto stanovisko potvrzují i pozdější dokumenty, které tvrdí, že na základě povolení biskupa je možno nechat ministrovat i dívky, ovšem zdůrazňují, že biskup k tomu kněze nemůže nutit a zároveň dávají najevo, že chlapci by měli mít přednost.[5]

Teoreticky by tedy formálně správný postup měl vypadat tak, že příslušný farář požádá biskupa o povolení ministrování dívek a záleží na biskupovi, zda je povolí. Běžná praxe se od toho často odlišuje, existují případy jednak plošného povolení od diecézního biskupa pro všechny farnosti, jednak zařazování dívek a žen mezi ministranty kněžími bez žádosti biskupovi.

Celkově je otázka ministrování žen kontroverzní záležitostí, řada tradicionalistů nese ministrující ženy velmi těžce a považuje jejich službu u oltáře za nepatřičnou, nejednotná praxe pak tvoří podhoubí pro vznik různých konfliktů, zejména pak za situace, kdy se po změně osoby v úřadu faráře či diecézního biskupa změní i přístup tohoto úřadu k dané problematice. Odpor však vzbuzuje i mezi řadou hierarchů a věřících, kteří je považují za „nepraktický omyl“, neboť se domnívají, že správný je tradiční přístup, v jehož rámci mají být ministranty především chlapci, vedení k církevní dráze. Ministrování dívek podle nich je této praxi na překážku a může být jednou z příčin poklesu zájmu o kněžská povolání. Tento názor zastává např. kardinál Arinze.[6]

Oblečení ministranta[editovat | editovat zdroj]

Ministrantské oblečení se skládá z několika částí - Vrchní roucho je rocheta, která může být zdobena krajkami. Spodní roucho je ministrantská sukně a vrchní límec, tyto dvě části můžou být v liturgických barvách červené, zelené, černé a fialové. V bílé barvě se moc nepoužívá a však při mších v bílé barvě ministranti používají většinou červené. Pokud farnost nemá barevné sukně s límcemi, pak se používá univerzální barva černá, ovšem bez vrchního límce, ten se nosí v černé barvě pouze na pohřby, zádušní mše a na památku všech věrných zemřelých (dušičky). Ministrant černou sukni může nahradit klerikou, to už se ale nedává černý límec pod rochetu. Ministrant může na pohřby nosit též černý biret se střapcem a čtyřmi rohy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Program Pražského sboru Obce křesťanů (poslední odstavec)
  2. http://www.tarsicius.cz/
  3. Cyprián Suchánek: Ministrování a cesta ke svatosti in Milujte se! 2008/7, str. 48; dostupné: http://www.milujte.se/storage/dalsi/milujte-se-2008-7.pdf (navštíveno 10. 1. 2009)
  4. http://ukz.katolik.cz/texty/kolarova%20-pravni%20postaveni.htm JUDr. Ing. Marie Kolářová: Žena v církvi z pohledu kanonického práva, písemný záznam přednášky na 15. sněmu Unie katolických žen
  5. viz např. instrukce Redemptionis sacramentum, vydaná roku 2004 Kongregací pro bohoslužbu a svátosti
  6. http://www.youtube.com/watch?v=KWByiwHE4MY

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Altar servers ve Wikimedia Commons