Mikuláš Karlach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mikuláš Karlach r. 1903 (maloval J. L. Šichan)
Karlachův pomník na Vyšehradě

Mikuláš Karlach (5. prosince 1831 Brandýs nad Labem6. listopadu 1911 Praha) byl český katolický kněz a politik, organizátor církevních, humanitárních a vlasteneckých podniků. V 60. letech mimo jiné zorganizoval vybudování nové hřbitovní kaple ve Slabcích u Rakovníka a okresní nemocnice na Křivoklátě, prosazoval zalesňování neúrodných strání kolem Berounky, zajistil finanční pomoc pro oběti povodně z r. 1872. Jako kanovník (od r. 1871) a probošt (od r. 1902) měl velké zásluhy o zvelebení Vyšehradu, především o rekonstrukci baziliky sv. Petra a Pavla, rozšíření hřbitova a vybudování Slavína, uspořádání a zpřístupnění kapitulního archivu. Určitou dobu byl majitelem Cyrilometodějské tiskárny a řídil katolické časopisy Čech a Pastýř duchovní. Podílel se na jednání o spojení Vyšehradu a Prahy. Byl zvolen do pražské městské rady a českého sněmu. Kontroverzi vyvolal svou činností v čele Svatováclavské záložny; po krachu tohoto ústavu r. 1902 byl obviňován, že špatným hospodařením v letech 1872-78 přispěl k celkové ztrátě. Během života byl oceněn rytířským křížem Fr. Josefa a čestným občanstvím několika obcí; za zásluhy o rozvoj Vyšehradu mu byl r. 2003 odhalen pomník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 5. prosince 1831 v Brandýse nad Labem. Navštěvoval piaristickou německou školu, novoměstské piaristické gymnázium a nakonec staroměstské akademické gymnázium, kde byl ředitelem Václav Kliment Klicpera a katechetou Václav Štulc. Po maturitě r. 1851 vstoupil do pražského arcibiskupského semináře.[1]

Na kněze byl vysvěcen 31. července 1855.[1] Poté působil jako kaplan, nejprve v Kněževsi a Velkém Újezdě, pak dva roky v Novém Strašecí. Tam si získal tak velkou přízeň obyvatel, že mu při odchodu udělili čestné občanství a věnovali stříbrný kalich.[2]

Z Nového Strašecí se přestěhoval do Prahy, kde přijal místo prefekta arcibiskupského konviktu; navštěvoval rovněž filosofickou fakultu, kde získal doktorský titul. Od roku 1860 vyučoval náboženství jako katecheta-suplent. Pracovní vytížení se odrazilo na jeho zdraví; poté, co šťastně překonal vážnou nemoc, opustil Prahu a usadil se ve Slabcích u Rakovníka. Tam se aktivně zapojil do veřejného života.[1] S pomocí finančních příspěvků místní šlechtické rodiny i prostých obyvatel zrekonstruoval a v květnu 1869 vysvětil novou hřbitovní kapli.[3] V nedaleké osadě Kostelík nechal obnovit kapli sv. Máří Magdaleny, zbořenou za Josefa II.. Postaral se i o vybudování silnice do Zbečna a Rakovníka, a o založení filiální školy v obci Hřebečníky. Založil spotřební družstvo „Oul“ a obecní záložnu.[1]

V letech 1868-88 zastával funkci okresního starosty v Křivoklátě. Zaměřil se zejména na budování cest. V roce 1871 otevřel okresní nemocnici se čtrnácti lůžky. Roku 1872 organizoval pomoc pro postižené katastrofální povodní; za zásluhy o obnovu regionu byl oceněn rytířským křížem řádu Fr. Josefa a čestným občanstvím několika obcí. Roku 1876 zahájil program rozsáhlého zalesňování. Podporoval také košíkářství, spojené s vysazováním vrb na neobdělávatelných pozemcích, s cílem umožnit další příjem chudým obyvatelům.[1]

17. prosince 1871 byl zvolen kanovníkem ve vyšehradské kapitule, do funkce byl uveden 6. ledna následujícího roku. Kapitula byla v té době v neutěšeném stavu a Karlach se aktivně zapojil do jejího zvelebení. Uspořádal knihovnu a archiv, umístil je z nevyhovujících prostor do nové rezidence a vytvořil jejich katalog. Zasloužil se o vysázení sadů a nechal opravit kapli Panny Marie Šancovské. K jeho největším zásluhám patří ovšem rekonstrukce baziliky sv. Petra a Pavla do současné novogotické podoby (provedl Josef Mocker) a rozšíření vyšehradského hřbitova, v němž byl vybudován Slavín.[1] 21. března 1902 byl jmenován proboštem.[2]

Byl nadále veřejně a politicky činný. Usiloval o připojení Vyšehradu k Praze, což bylo voliči schváleno v květnu 1882.[4] Později byl zvolen do sboru obecních starších města Prahy, kde zasedal v několika komisích. Stal se rovněž poslancem českého zemského sněmu v kurii velkostatkářů.[1]

Podílel se také na vydavatelské činnosti. Založil Cyrilo-metodějskou tiskárnu, určenou k vydávání katolického tisku. Pro zlepšení její finanční situace vydával rovněž časopisy Čech a Pastýř duchovní. Po počátečních nesnázích a ztrátách se mu podařilo přivést podnik k prosperitě. Roku 1883 jej z důvodu zaneprázdnění pronajal a o šest let později prodal.[1]

Roku 1905 oslavil za účasti významných hodnostářů „sekundici“, tj. padesáté výročí kněžského svěcení.[5] O dva roky později měl čest přivítat na Vyšehradě císaře Františka Josefa I..[6]

Zemřel 6. listopadu 1911,[1] pohřben byl v hrobce vyšehradských proboštů za účasti především církevních představitelů.[7] Jeho rozsáhlé budovatelské dílo je dodnes oceňováno. U příležitosti stého výročí dokončení obnovy vyšehradského areálu mu byl 29. června 2003 za přítomnosti prezidenta Václava Klause odhalen pomník.[8]

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Jako církevní a politický představitel v jedné osobě byl Karlach v centru několika kontroverzí:

  • V 25. února 1891 na schůzi sboru obecních starších hl. m. Prahy ostře protestoval proti návrhu na postavení Husova pomníku; podle něj šlo jen o politickou provokaci, urážku katolíků, oslavu původce bratrovražedných bojů a prostředek k rozbití jednoty národa. V hlasování byl společně s Klementem Borovým a několika dalšími poražen.[9]
  • Roku 1878 v týdeníku Čech doporučil čtenářům, aby nekupovali losy, jejichž výtěžek měl přispět ke stavbě Národního divadla, poukazem na možné finanční nesrovnalosti organizátora. V Národních listech byl jeho postoj kritizován jako neodůvodněná snaha klerikálů, poškodit své odpůrce; podle redaktora jsou účty společnosti pro stavbu Národního divadla pravidelně kontrolované a bezproblémové, zato je možné pochybovat, že totéž platí o Karlachem řízené Svatováclavské záložně[10] (viz též níže).
  • Roku 1872 založil společně s Klementem Borovým družstevní peněžní ústav — Svatováclavskou záložnu, s cílem podporovat katolicismus v Čechách, a stal se jejím prvním předsedou.[11] Snažil se ji řídit konzervativně — např. do stanov r. 1876 prosadil, že zisky je možné vyplácet až po shromáždění rezervního fondu ve výši 5 % vkladů, minimálně 300 tisíc zlatých. Přesto se již od počátku záložna potýkala se ztrátami.[12] Větší objem úvěrů například půjčila vlivnému, ale silně zadluženému staročeskému politiku J. S. Skrejšovskému. Když Karlach odmítl z obavy před ohrožením vkladatelů půjčit víc, vyvolal proti němu Skrejšovský kampaň v tisku; vzájemná osočování těchto dvou představitelů přispěla v roce 1878 k poklesu prestiže staročeské strany.[13] 11. dubna 1878 odstoupil Karlach ze všech funkcí v záložně, jeho místo zaujal Jan Drozd.[12] Nové vedení, bez jakéhokoli Karlachova vlivu, pak následujících zhruba 24 let vykazovalo a rozdělovalo fiktivní zisky, což v říjnu 1902 vyústilo v pád záložny.[14] Mikuláš Karlach, jehož jméno jako zakladatele a prvního předsedy se v té souvislosti často zmiňovalo, se pak zapojil do úsilí o uhrazení ztrát prostřednictvím nově vytvořené záložny „Důvěra“; nekandidoval ale do jejího výboru, protože podle názoru arcibiskupa by v čele této finanční instituce neměl stát žádný kněz.[15] V prosinci 1903 byl předvolán jako svědek v procesu s pachateli podvodů. Popsal tam některé obchody se Skrejšovským, řadu skutečností si ale po tak dlouhé době již nepamatoval a k objasnění ztrát tak příliš nepřispěl.[11] Nebyl sice obžalován, soudní jednání nicméně prokázalo (a advokát Jana Drozda vehementně poukazoval), že část ztrát jde na vrub Karlachovu vedení.[16] Roku 1904 vyzval likvidační výbor Karlacha, aby splatil 200 tisíc korun za ztráty z doby jeho předsednictví, ten to však odmítl.[17]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Karlach byl autorem následujících knih:[18]

  • Kázání novoroční k slavnosti jubilejní r. 1863, jež k osadě své činil p. Mikoláš Karlach (1863)
  • Dr. Karlach a Skrejšovský (1878), též v německé verzi
  • Rozbor zákona daného dne 19. dubna 1885, kterým vydávají se prozatimní ustanovení o dotaci duchovenstva v katolické správě duchovní (1885)
  • Paměti kaple blah. Panny Marie na hradbách Vyšehradských (1889)
  • Paměti proboštů Vyšehradských z poslední doby a sice od roku 1781 až do 1905 (1905)

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. a b c d e f g h i KEJŘOVÁ, Veronika. Karlach Mikuláš, Dr. 1870-1920 [online]. Praha: Archiv hlavního města Prahy, rev. 2010, [cit. 2012-04-29]. Dostupné online.  
  2. a b Nový probošt kapituly vyšehradské. Národní politika. 1902-03-22, roč. 20, čís. 80, s. 4. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  3. Od Rakovníka. Blahověst. 1869-05-25, roč. 19, čís. 15, s. 232. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  4. Schůze voličů. Pražský deník. 1882-05-09, roč. 17, čís. 106, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  5. Sekundice probošta dra Karlacha. Národní politika. 1905-07-01, roč. 23, čís. 178, s. 5. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  6. Obrazová a portrétní galerie [online]. Praha: Vyšehradská kapitula, rev. 2010, [cit. 2012-04-29]. Dostupné online.  
  7. Pohřeb zesnulého probošta dra Mik. Karlacha. Národní politika. 1911-11-10, roč. 29, čís. 311, s. 5. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  8. KLAUS, Václav. Projev na slavnostním odhalení pomníku Mikuláše Karlacha v rámci oslav 100. výročí regotizace kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě [online]. Praha: rev. 2003-06-29, [cit. 2012-04-29]. Dostupné online.  
  9. Porážka klerikálů v otázce pomníku Husova. Národní listy. 1891-02-26, roč. 31, čís. 56, s. 7. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  10. Denní zprávy. Národní listy. 1878-02-04, roč. 18, čís. 33, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  11. a b Výslech probošta dra M. Karlacha. Národní politika. 1903-12-02, roč. 21, čís. 329, s. 3. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  12. a b Katastrofa Svatováclavské záložny před soudem…. Národní listy. 1903-11-25, roč. 43, čís. 322, s. 1. Dostupné online [cit. 2012-03-03].  
  13. Spor v staročeském táboru. Národní listy. 1878-06-28, roč. 18, čís. 157, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  14. Třímilionová defraudace ve Svatováclavské záložně. Národní listy. 1902-10-11, roč. 42, čís. 280, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-03-03].  
  15. Porada o zřízení nové záložny »Důvěra«. Národní listy. 1902-12-07, roč. 42, čís. 336, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-03-03].  
  16. Katastrofa Svatováclavské záložny před soudem (Líčení den čtrnáctý). Národní listy. 1903-12-11, roč. 43, čís. 338, s. 4. Dostupné online [cit. 2012-03-03].  
  17. Ze sv.-václavské záložny. Národní listy. 1904-04-20, roč. 44, čís. 110, s. 3. Dostupné online [cit. 2012-04-29].  
  18. Podle seznamu prací v NK ČR