Mikoláš Aleš
Mikoláš Aleš | |
---|---|
Mikoláš Aleš (1912) | |
Narození | 18. listopadu 1852 Mirotice Rakouské císařství |
Úmrtí | 10. července 1913 (ve věku 60 let) Praha Rakousko-Uhersko |
Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Národnost | česká |
Vzdělání | Akademie výtvarných umění v Praze |
Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
Povolání | malíř, ilustrátor, dekoratér |
Manžel(ka) | Marie (Marina) Kailová |
Příbuzní | Jan Aleš a František Aleš (sourozenci) Tomáš Famfule (strýc) Jan Teska (bratranec) Josef Aleš (bratranec) |
Hnutí | Generace Národního divadla, romantismus, novorenesance, secese |
Významná díla | Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (1895) Jan Žižka (1908) Wiehlův dům (1896) |
Mecenáš | Antonín Wiehl |
Citát Není jeden s uměním tak lehce hotov, jak si lidé, kteří tomu nerozumějí, myslí. | |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
strýc | Tomáš Famfule, švališér |
---|---|
bratranec | Josef Šimon Aleš-Lyžec |
bratranec | Jan Teska |
pra-prasynovec | Václav Klaus[1] |
pravnuk | Jaroslav Mikoláš Vojna |
Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice[2] – 10. července 1913 Vinohrady[3]) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.
Životopis
Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.
Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.
Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.
V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.[4]
Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. 29. dubna téhož roku se v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marinou rozenou Kailovou (1858-1941) a společně začali bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913.
Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[5] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[6] Zemřel na mozkovou mrtvici 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64 (pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 s textem: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš), v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.[7] Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.
Hodnocení Mikoláše Alše za jeho života
Mikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikuláš Aleš[8] a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[9] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“[10] Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku.[11] Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.[12]
Příbuzní
- Mikoláš Aleš a Marina Alšová měli čtyři děti:[13]
- Veronika (1880 – 1880)
- Tomáš (*1881)[14]
- Maryna (1882 – 1973)
- Eliška (*1884)
- Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska.
- Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc.[15] Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
- Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.[16]
Pražské adresy
- 1/ Ostrovní čp. 126/30
- 2/ Nebovidská čp. 462/2
- 3/ Suchdol
- 4/ Lázeňská čp. 283/15
- 5/ Osada Tejnka v Břevnově
- 6/ Thunovská čp. 181/16
- 7/ Chotkova čp. 538/8
- 8/ Kroftova čp. 415/10 (dříve 12)
- 9/ Pohořelec čp. 110/26
- 10/ Karmelitská čp. 373/25
- 11/ Sokolská čp. 1492/21 (dříve 19)
- 12/ Na Bojišti čp. 1733/12
- 13/ Bělehradská čp. 1018/64 (dříve 42)
Dílo
- cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
- další obrazy:
- fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
- návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
- fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
- cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
- dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
- cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
- fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
- cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
- fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
- výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jegellonské ulice
- fasády domů na Masarykově náměstí v Plzni
- sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
- sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
- výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
- výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
- společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní Divadlo (1877 - 1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
- fasáda - sgrafita domu čp. 1682 Na Poříčí
- fasáda - sgrafita Staroměstská vodárna
- fasáda - sgrafita Dům U Mladých Goliášů
- fasáda - sgrafita Wiehlova domuVáclavské nám. 792
- knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
- kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
- je mimo jiných autorem největšího obrazu na plátně Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
- malba sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv. Václava v kostele v Mikulči, 1900
- Národní mariášové karty (1893)
Domovní fasády
Významným dílem Mikoláše Alše[p 1] jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.[17] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.[18][19][19][20] Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.[21][22] [p 2]
Životopisný film
V roce 1951 byl režisérem Václavem Krškou natočen životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.[23]
Galerie
-
Obraz Jan Žižka je jedním z nejznámějších děl Mikoláše Alše
-
Sgrafito s tématem Pánů z růže na domě v Nerudově ul. č. 10 v Plzni
-
Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
-
Klanění svatých Tří králů
-
Rodný dům v Miroticích
-
Bývalý Alšův ateliér ve Vrtbovské zahradě v Praze
-
Wiehlův dům z Vodičkovy ulice
Odkazy
Poznámky
- ↑ Pozn. k tvaru Alše: Vypouštění "e" v 2.p. j.č. u tvaru Mikoláše Alše se považuje za tradiční, v jiných případech se používá zřídka.Viz Internetová jaz. příručka: Aleš
- ↑ Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..." KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7-8. O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera"KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4.WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Reference
- ↑ iDnes: Rodokmen Václava Klause
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Král. Vinohrady - Sv. Ludmily
- ↑ Radio.cz: Mikoláš Aleš a jeho druhý život
- ↑ Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i 4 Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není.
- ↑ E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
- ↑ Pamětní deska: Mikoláš Aleš
- ↑ Databáze NK ČR: Mikuláš Aleš
- ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 28.
- ↑ Dr. J. Pečírka: Proslov při zahájení výstavy G. Karse. Volné směry. 1/1937, s. 203. Dostupné online.
- ↑ Kde vznikl Alšův cyklus „Vlast“?. Národní listy. 9. 1. 1940, s. 3. Dostupné online.
- ↑ VYBÍRAL, Jindřich. Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83-90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83-90. Dostupné online.
- ↑ Archiv NG: Mikoláš Aleš
- ↑ Matrika N, sv. Mikuláš - Malá Strana, 1881-1888, snímek 11
- ↑ Praprasynovec Alšovy manželky Marie (Maríny), rozené Kailové, je exprezident České republiky Václav Klaus.
- ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887
- ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10 - 15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28 - 29. Dostupné online.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-48. Dostupné online.
- ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
- ↑ Filmová databáze FDb.cz: Mikoláš Aleš
Literatura
- Pešina J., Mikoláš Aleš. malířská tvorba, Praha 1954
- Kotalík Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15.
- MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh). Dostupné online.
- Volavková H., Mikoláš Aleš, Praha 1982
- MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13.
- ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58.
Související články
- Alexandr Brandejs
- František Ženíšek
- Akademie výtvarných umění
- Josef Bosáček
- Antonín Wiehl
- Josef František Daubek
- Josef Šebestián Daubek
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikoláš Aleš na Wikimedia Commons
- Osoba Mikoláš Aleš ve Wikicitátech
- Autor Mikoláš Aleš ve Wikizdrojích
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Mikoláš Aleš
- Informační systém abART: Aleš Mikoláš
- ČT, 2012, dokument Mikoláš Aleš: Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
- Matriční zápis (6. shora) narození v Miroticích 119 – uveden jako „Mikuláš Aleš“
- Alšovo dílo v české virtuální galerii (artchiv.cz)
- Text o Mikoláši Alšovi na stránkách Josefa Žáka
- Mikoláš Aleš ve Slaném
- Soupis maleb Mikoláše Alše na fasádách plzeňských domů
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: neexistoval |
1887-1896 Mikoláš Aleš |
Nástupce: Stanislav Sucharda |
- České malířství 19. století
- Čeští malíři
- Čeští ilustrátoři
- Romantičtí malíři
- Secesní malíři
- Členové Umělecké besedy
- Předsedové SVU Mánes
- Pohřbení na Vyšehradě
- Lidé z Prahy
- Narození 18. listopadu
- Narození 1852
- Úmrtí 10. července
- Úmrtí 1913
- Narození v Miroticích
- Úmrtí v Praze
- Osobnosti na československých poštovních známkách