Michael VIII. Palaiologos

Michael VIII.
	císař byzantský
	Michael VIII.
Doba vlády	1259–11. prosinec 1281
Tituly	Císař Nikájský ; Císař Východořímský
Narození	1224
Úmrtí	11. prosinec 1281; Pachomion
Předchůdce	Jan IV. Dukas Laskaris
Nástupce	Andronikos II.
Potomci	Manuel Palaiologos ; Andronikos II. ; Konstantin Palaiologos ; Irena Palaiologovna ; Anna Palaiologovna ; Eudokia Palaiologovna ; Theodora Palaiologovna ; Eufrosine Palaiologovna ; Marie Palaiologovna
Rod	Palaiologové
Otec	Andronikos Dukas Komnenos Palaiologos
Matka	Theodora Angelina Palaiologovna
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael VIII. Palaiologos (1224 Malá Asie–11. prosince 1282 Thrákie) byl od roku 1259 až do roku 1261 Nikájským císařem a od roku 1261 až do své smrti císařem v obnovené Byzantské říši. Snažil se o unii s katolickou církví, jeho největším rivalem byl sicilský král Karel I. z Anjou, se kterým musel císař dlouho bojovat o existenci své říše. Michael založil dynastii Palailogů, která vládla v Byzanci až do jejího zániku roku 1453.

Život

Původ a mládí

Michael VIII. byl synem generála Andronika Palailoga a Theodory Dukainy. Narodil se do vznešené rodiny, která byla spřízněna s předními byzantskými rody – Komnenovci, Duky i Angelovci. Michal patřil k byzantské aristokracii a vzdělancům u dvora Nikájského císaře Jana III. Duka Vatatzése. Michael byl však roku 1253 krátce vězněn, neboť byl podezříván ze spiknutí proti císaři, vše bylo však nedorozumění a následujícího roku byl Michal propuštěn a dokonce se stal guvernérem Soluně a stratégem Býthie. Někdy v té době se také oženil s Theodorou Dukainou, neteří císaře. Nástup nového císaře Theodora II. znamenal změnu v Michalově životě, nový císař mu totiž nedůvěřoval. V roce 1256 to byl nicméně právě Michael, kdo byl pověřen vedením války proti Michaelovi II., epirskému despotovi. Avšak, Michael byl znovu obviněn ze spiknutí proti císaři a dokonce musel na čas uprchnout do Rumského sultanátu, zde stál v čele svého vojska a bojoval s Mongoly.

V roce 1258 se Michael vrací zpět díky milosti císaře do Nikáje. Opět je postaven do čela války s Epirem, avšak záhy musel ustoupit. Díky tomu si vysloužil nelibost císaře a i přes protesty šlechty byl uvězněn.

Uchvácení císařské moci

Dne 18. srpna 1258, kdy zemřel Theodoros II., byl jeho syn Jan IV. nezletilý a regentskou vládu převzal Georgios Muzalon, ten však nebyl příliš populární. O devět dní později zatímco probíhal pohřeb zesnulého císaře v Magnésii, vpadli do chrámu frančtí žoldnéři a zabili Muzalona. Je pravděpodobné, že skutečný iniciátor celé akce byl právě Michael Palailogos. Michael se po tomto převratu stal nejmocnějším mužem v říši a posléze byl lidovým hlasováním zvolen novým regentem, byly mu uděleny tituly megaduxe a despoty. Michael byl nyní tak mocný, že se mu podařilo přesvědčit patriarchu Arsenia, aby jej korunoval na spolucísaře mladého panovníka.

1. prosince 1258 se stává oficiálně spolucísařem a o měsíc později, dne 1. ledna, je pod jménem Michael VIII. korunován spolu s manželkou a Janem IV. na císaře patriarchou Arseniem v Nikájském chrámu. Poté byl však Jan IV. okamžitě odsunut s politické scény. Patriarcha si uvědomil, že udělal chybu a odešel do kláštera. Na doporučení církevních hodnostářů je nahrazen metropolitou z Efezu Nikeforem.

Obnovení Byzantského císařství

Boj proti Frankům a Epiru

Od svého nástupu k moci musel císař bojovat proti Franckým státům. Latinské císařství, od té doby co ztratilo většinu svých území v Thrákii, Makedonii a Soluň již nebylo vážnou hrozbou. Císař dokonce podepsal mír s latinským císařem Balduinem II. Císař nyní musel bojovat s mnohem nebezpečnějším nepřítelem – Epirským despotou Michaelem II., který navíc ovládl Makedonii a vytvořil koalici s Manfredem Sicilským a Vilémem II. z Villehardouinu (Achájský kníže). Michael VIII. jednal rychle a vyslal svého bratra sebestokratora Jana Palailoga s armádou proti nepříteli. Ten dokázal porazit armádu knížete Achájského u Edessy a poté obsadil Ohrid. Michael II. byl rozhodnut se pomstít a shromažďoval spolu se svými spojenci armádu, včetně rytířů Manfreda Sicilského. Avšak jejich armáda byla poražena ve významné bitvě v září 1259 – Bitvě u Pelagonie. Guillieme byl dokonce zajat. Po tomto úspěchu Jan obsazuje Artu, hlavní město despoty Epirského a vede vojsko až hluboko do Řecka, do Théb.

Vítězství u Pelagonie, umožnilo Michaelovi zkonsolidovat dobytá území a pozdější znovudobytí Konstantinopole a obnovení Byzantské říše. Po návratu císařského dvora do Konstantinopole podepsal císař i smlouvu s Mongoly, která umožnila upevnění maloasijské hranice.

Znovuzískání Konstantinopole

Po vítězství u Pelagonie si začal císař pomalu připravovat půdu pod nohama, aby se mohl zmocnit Konstantinopole. V prvním tažení se zmocnil Selymbrie a poté se vrátil do Nikáje. Císař se pak spojil s Janovskou republikou, benátským rivalem. A 13. března 1261 s ní uzavřel význačnou smlouvu v Nymfaiu. Oba státy se zavázaly spojenectvím proti Benátkám a Balduinovi II. Janov měl poskytnout Byzantincům své lodě, zatímco Janované měli po dobytí Konstantinopole dostat všechny výhody, kterými byly dříve obdařeni Benátčané.

Nyní bylo vše připraveno k znovuzískání Konstantinopole. Generál Alexios Strategopoulos vytáhl proti Konstantinopoli s vojskem. Avšak k boji nedošlo, protože konstantinopolský lid se vzbouřil proti Latinům a otevřel císařské armádě brány. Alexios Strategopoulos měl tu čest, že mohl jako první vstoupit 25. července 1261 do Konstantinopole. Balduin II. byl přinucen uprchnout na lodi. Benátské loďstvo muselo jen nečině přihlížet. Konstantinopol se stala opět po 57 letech v exilu hlavním městem císařství.

Vnitřní politika

Obnova Konstantinopole

Po svém příjezdu do Konstantinopole byl císař patriarchou korunován v chrámu Hagia Sofia. Císařský dvůr se usídlil v paláci v Blachernách, protože ze starého posvátného paláce zbyly jen rozvaliny. Michael si uvědomil, že je třeba přijmout mimořádná opatření, hlavní město totiž bylo již skoro 60 let zanedbáváno a téměř celé se nacházelo ve zříceninách. Obyvatelstvo města tvořilo jen něco kolem 35 000 obyvatel. Císař přestavěl zničené a rozbořené čtvrti, zrekonstruoval hradby a obnovil válečné loďstvo, také dal pro potřeby loďstva opravit přístavy. Jak císař slíbil v dohodě v Nymphaeu, předal Janovanům čtvrť Peru, která předtím patřila Benátčanům. Císař dal také opravit kostely, podporoval umění a dal je vyzdobit nádhernými freskami, které byly za latinské nadvlády ničeny. Také obnovil ve svém lidu vlastenectví. Ke konci jeho vlády se mu opět podařilo pozvednout městskou populaci až na 70 000 lidí.

Náboženská krize

Císař byl nicméně svými poddanými vnímán jako uzurpátor trůnu. A to tím více, když roku 1261 dal mladého císaře Jana IV. oslepit a uvěznit a zbavil jej všech nároků na trůn. Také dal zmrzačit jeho sekretáře. V zahraničí se císař pokusil uzavřít alianci s Manfrédem Sicilským a požádal o ruku jeho sestry Konstancie, vdovy po Janu III. Vatatzésovi. Tyto činy však vyvolaly popud u církve a patriarcha Arsenius uvalil na císaře klatbu. Ten jej zbavil úřadu a poslal do vyhnanství. Poté císař dosadil za patriarchu Germaina III., arcibiskupa z Adrianopole. Nový patriarcha zrušil exkomunikaci nad císařem, avšak Arseinius měl i nadále mnoho přívrženců.

Vnitřní správa

Na rozdíl od svých předchůdců organizoval Michael říšskou správu ve prospěch aristokracie. Pomocí darů a úplatků se mu podařilo získat na svou stranu mnoho důležitých šlechtických rodin. Císař se také snažil, aby členové jeho rodiny zastávali významné pozice v říšské správě. Svého syna Andronika, provolal císař ihned po svém nástupu svým spolucísařem. Důsledkem těchto darů, náklady na údržbu armády bylo, že při své smrti zanechal císař ve své snaze obnovit mocenskou pozici Byzantské říše prázdnou pokladnu. Navíc došlo k oslabení státní měny Hyperpyronu, která zůstávala až do té doby stabilní měnou. Kromě toho měla Janovská republika obchodní monopol v celé říši, a tak byla císařská pokladna zbavena významných zisků s obchodu. Posléze získaly výhody opět i Benátčané, ale také Pisa. Všechny italské republiky měly v hlavním městě své čtvrtě, které se řídily vlastními zákony a zvyklostmi a byly řízeny svými guvernéry.

Pokus o unii a sjednocení obou církví

Jakmile císař získal Konstantinopol, snažil se udržovat dobré vztahy s papežem, aby zabránil riziku nového křížového tažení proti říši. Toho se snažil dosáhnout sjednocení obou církví, to se stalo i hlavním cílem jeho nástupců. Císař se také musel zabývat bojem proti Sicilskému králi Karlovi z Anjou.

Kolísavé vztahy s papežem a franckými státy v Řecku

Po porážce u Pelagonie, byl Achájský kníže propuštěn s tím, že se stane vazalem císařství, smlouva byla podepsána roku 1262. Avšak zrádný Achájský kníže, brzy rozvázal své závazky k říši. Císař toužíce se pomstít začal drancovat ostrovy a poslal armádu do Sparty. Ale armáda byla zničena a janovské loďstvo bylo v bitvě poraženo Benátčany, kteří se opět pomalu stávali hegemonem v Egejské oblasti.

Mezitím papež Urban IV. vyzýval k novému křížovému tažení proti Konstantinopoli. Proti Michaelovi vstoupili i Manférd a Balduin. Michael však zvrátí papežské rozhodnutí tím, že mu navrhne sjednocení obou církví – katolické a pravoslavné.

Císař však zatím opět vyslal generála Konstantina s vojskem proti hlavnímu městu Achájského knížectví, Andravidě. Armáda však byla opět poražena a většina tureckých žoldnéřů se rozprchla. Guileme opět začal sjednocovat Peleponés a prozatím se nezabýval válkou s Byzancí. Císař toho mohl využít pro další jednání s papežem. Papež Urban zemřel roku 1264, dříve než mohla být jednání přeměna v činy.

Ohrožení říše Karlem s Anjou

Mince císaře Michaela VIII. zobrazuje Pannu Marii a byla vyrobena na oslavu znovuzískání Konstantinopole na Latinech

Smrt papeže Urbana značeně znesnadnila císařovy plány. Císař musí vyčkávat do zvolení nového papeže Klementa IV. Mezitím se pro byzantskou říši objevil nový nebezpečný nepřítel. Sicilský král Manfred byl poražen roku 1266 v bitvě u Beneventa Karlem z Anjou, ten se stal novým sicilským králem. A mezi jeho plány patřilo mimo jiné dobytí Konstantinopole. Karel z Anjou se spojil s Balduinem II. a připravoval loďstvo na tažení proti Byzanci. Situace se dále vyostřila, když chystanou výpravu podpořil i papeže Klement IV. V roce 1267 ve Viterbu uzavřeli Balduin a Karel smlouvu. Nakonec se však přece jenom plány Karla z Anjou střetly s plány papeže Klementa, který vedl korespondenci s císařem Michaelem. Na rozdíl od svého předchůdce však požadoval bezpodmínečné podrobení řecké církve. Ovšem Klement podobně jako jeho předchůdce zemřel příliš brzy a smlouva nebyla naplněna. Poté zůstal papežský stolec dva roky neobsazen. To se skvěle hodilo Karlovi.

Karel, který již nebyl pod tlakem papeže nyní podepsal i smlouvu s Achájským knížetem. Zoufalý císař Michael se obrátil na francouzského krále Ludvíka IX., který byl považován za vůdce křesťanstva a byl Karlovým bratrem. Avšak král nyní stanul v čele Osmé křížové výpravy. A než stačil přijmout byzantské posly, zemřel na mor roku 1270 v Kartágu. Karel, který se účastnil bratrova tažení proti Tunisu se nyní mohl zaměřit na invazi do Byzance, avšak při cestě s Afriky na Sicílii se mu v bouři potopilo 18 lodí a jeho armáda měla velké ztráty. To způsobilo odklad, který Michael uvítal s otevřenou náručí.

Unie

Novým papežem se stal roku 1271 Řehoř X. Císař Michael mu okamžitě poslal list, v němž ho žádal o zastavení akcí proti své říši, ze strany Karla z Anjou. Nicméně ten i nadále pokračoval ve svých plánech a podařilo se mu získat zázemí na Balkánu, když byl provolán „Albánským králem“. S ním se proti Byzanci spojili i Srbové a Bulhaři. Aby mohl čelit této hrozbě, spojil se Michael s kastilským králem Alfonsem X., zapřisáhlým nepřítelem Karla z Anjou. Avšak nakonec to byl právě papež, kdo se zasloužil o záchranu říše. Jednání o unii se zdálo konečně být účinné. Znění dohody o unii připravil nikájský metropolita Rheofanes a Georgios Akropolites. Text obsahoval formulace o svrchované moci papeže v křesťanské církvi, potvrzoval papežovu jurisdikci v kanonických otázkách a vyžadoval uvádění papežova jména při ortodoxních bohoslužbách.

S tímto textem odjeli císařovi vyslanci do Říma a poté do Lyonu. Císařští vyslanci museli projít přes území Karla z Anjou, který s tím přirozeně nesouhlasil a pokusil se jim zabránit v průchodu. Na nátlak papeže je však nakonec nechal v klidu dorazit do Lyonu. Hlavní jednání o smlouvě začalo oficiálně 6. července 1274.

Křehká unie

Sjednocení obou církví bylo snem všech papežů od velkého schizmatu roku 1054. Papež Řehoř X. oslavoval přijetí unie jako své osobní vítězství a velmi tím vzrostla jeho prestiž. Naproti tomu v Byzanci se staví poddaní ostře proti sjednocení. I přes protesty obyvatel císař unii 16. ledna 1276 posvětil v kapli císařského paláce. V květnu byl pak sesazen patriarcha Josef a nahrazen Janem Bekkem. Opozice proti císaři byla nyní vedena především Řehořem s Kypru a několika členy císařovy vlastní rodiny, z nichž císař neváhal nechat uvěznit svou sestru Theophano. Nicméně unie měla i pozitivní účinky, především podepsání příměří s Karlem z Anjou.

Rozpad unie

Po smrti Řehoře X. se v letech 1276 – 1278, vystřídali celkem tři papeži, všichni zvoleni pod vlivem Karlem z Anjou. A proto byli více či méně nepřátelští vůči říši. Teprve Mikuláš III. nebyl Sicílii příliš nakloněn, avšak považoval bezpodmínečné podrobení pravoslavné církve, vyslal dokonce do Konstantinopole své legáty a když se tak stalo patriarcha Jan Bekkos se rozhodl odstoupit s úřadu. Tato událost působila císaři potíže, neboť Bekkos byl jedním z největších zastánců unie. Nakonec se mu podařilo jej přesvědčit, aby se vrátil do úřadu. Císař nyní dělal co mohl, aby přesvědčil své poddané o prospěšnosti unie. Požádal také papeže, aby zabránil Karlovi v nově chystaném tažení proti Byzanci. Avšak papež opět zemřel příliš brzy již roku 1280.

Jeho nástupcem byl Martin IV., který plně podporoval Karla z Anjou, to znamenalo definitivní rozklad unie. Michael již nebyl schopen dostát svých závazků, v očích svých poddaných nebyl ničím víc než uzurpátorem a tyranem. Karel z Anjou zatím sjednocoval své přívržence k tažení proti Byzanci.

Balkánská politika

Ve své balkánské politice císař toužil obnovit byzantskou kontrolu nad územím celého poloostrova. Avšak, jak se brzy ukázalo, to bylo nad rámec možností obnovené říše. Byzanc neměla dost finančních prostředků a jen malé vojsko, většinou tvořené nespolehlivými žoldnéři. Proto se císař po většinu své vlády musel držet v defensivě, aby alespoň ochránil to co se říši podařilo vydobýt zpět. Drobnými útoky se mu podařilo držet v šachu Achájského knížete, byzantincům se nakonec podařilo vydobýt několik pozic na Peleponésu. Naproti tomu se císaři nedařilo podmanit Epirský despotát. Po smrti epirského despoty Michaela II. roku 1271 zdědil Thesálii Jan Angelos. Císař dal Jana pozvat s velkou okázalostí do Konstantinopole, přesto Jan Angelos vedl protibyzantskou politiku. Nakonec zašel příliš daleko a Michael proti němu zahájil vojenské operace, během nichž napadl Thesálii a obsadil několik thesálských měst.

S bulharským carem Konstantinem I. Asenem, který byl ženat s dcerou nikájského císaře Theodora II., byly vztahy velmi špatné. Zpočátku musel car čelit císařově ofensivě a musel před ním roku 1264 ustoupit až do Sofie, avšak záhy musel ustoupit. Protože car se proti Byzanci spojil s Mongoly, kteří mu uštědřili tvrdou porážku a jen díky sňatku císařovy sestry Marie s ovdovělým carem bylo roku 1265 zabráněno vyplenění Thrákie. Nakonec však válka opět vypukla a Konstantin opět povolal Mongoly. Ti ale změnili strany a připojili se na stranu císaře, který dal chánovi svou nejmladší dceru Marii za manželku. Nakonec chránili Thrákii před nájezdy Bulharů.

Krátce po tomto incidentu, po smrti cara Konstantina vypuká v Bulharsku občanská válka, kdy stojí bulharští velmoži proti samořečenému caru Ivaljovi. Císař Michael se rozhodl využít této příležitosti na rozšíření svého území na úkor Bulharů. Císař podporoval v boji o bulharský trůn Ivana III. Asena, za kterého provdal svou dceru Irenu. Ivan sám byl však svržen roku 1280 Jiřím I. Ten po svém nástupu k moci podepsal smlouvu s Karlem z Anjou proti císaři. Bulharsko však nadále nebylo díky své vnitřní krizi pro Byzanc vážným nebezpečím. Oproti tomu srbský stát sílil a rozrůstal se do síly. Nejmocnějším srbským vládcem byl Štěpán Uroš I. Aby se vyhnul válce se Srby, snažil se císař oženit srbského prince Milutina s jednou ze svých dcer. Tento plán se však nakonec nezdařil. To mělo pro říši velmi špatné důsledky, princ Milutin byl velmi podrážděn zrušením svatby a proto se oženil s dcerou Jana Angela, již zmiňovaného nepřítele císaře Michaela. Štěpán Uroš I. se pak zmocnil Skopje a připravil tak zázemí pro své nástupce k dalším výbojům proti Byzanci.

Východní politika

Michael byl po většinu své vlády zaneprázdněn svou politikou na západě. Proto udržoval relativně mírové vztahy s východními státy. Hned na počátku vlády podepsal smlouvu s mongolským chánem Halugem, který vládl v Malé Asii a navíc byl prokřesťansky naladěn. Císař také udržoval vztahy s egyptskými Mamlúky, se kterými ho pojil jediný cíl: zabránit západu v křižáckém tažení na východ. Mamlúci dokonce požádali o volný průjezd přes Bosporské úžiny, aby mohli komunikovat se svým spojencem chanátem Kipčak. Avšak po roce 1272 přestane císař s Egyptem díky sjednocení církve komunikovat.

Císař se nemohl postavit otevřeně Rúmskému sultanátu. Ve skutečnosti byl sultanát velmi oslabený a většinu své síly věnoval k bojům s Mongoly. Císař však neměl dost prostředků k tomu, aby obnovil byzantskou svrchovanost nad Anatolií, navíc řecká kultura již dávno s centrální Anatolie vymizela a byla nahrazena novou civilizací, kterou zde vytvořili seldžučtí turci. Pouze Trapezuntskému císařství se podařilo uchovat helénismus v severovýchodní Anatolii. Nakonec se Rúmský sultanát rozpadl na řadu malých tureckých státečků, avšak tyto kmeny působily svými loupeživými nájezdy Byzanci mnohem větší starosti, než kdyby sultanát býval zůstal jednotný.

Oproti nikájským císařům, kteří věnovali obzvláštní péči východní hranici, jí císař Michael zanedbával. Říše nebyla schopna vést ofenzivu proti jednotlivým emirátům a tak se pohraniční města a vesnice stávaly terčem tureckých útoků. Vynikající starý obranný systém, tak dlouho udržovaný, se postupně rozpadl. Díky stále častějším útokům se postupně celá území vylidňovala, když lidé prchali před Turky dále na západ a ti se nyní mohli bez potíží na územích usazovat. Císař nakonec vyslal svého bratra Jana Palailoga, vítěze od Pelagonie, aby zabránil pronikání Turků. Jan opět posílil obranný systém a zajistil, aby byli vojenské posádky v údolí Meandru řádně placeny. Nicméně po Janově smrti roku 1274 mohli Turci v klidu pokračovat ve svých útocích. Nakonec byzantinci celou oblast vyklidili. Císař nyní vyslal svého syna Andronika, aby se postavil Turkům a Mongolům. Andronikos dosáhl nových úspěchů, včetně obnovy města Tralles, které bylo přejmenováno na Andrinocopolis, ale po Andronikově odchodu opět zabrali území Turci. Michael VIII. byl po těchto neúspěších donucen uzavřít mírovou smlouvu a ztratil tak mnoho měst a vesnic ve prospěch Turků, přičemž toto území bylo základem budoucího emirátu Menteše. Ve snaze zachovat si své poslední asijské državy dal císař vystavět několik pevností v podél řeky Sangorios. Roku 1281 se císař Michael připravoval k tažení do Anatolie, aby zabezpečil državy v Býthii, Turci byli nakonec skutečně odraženi, avšak císař nemohl dále pokračovat v tažení díky vzpouře Jana Duka.

Michael VIII., hlavní strůjce Sicilských nešpor

Téměř po celou dobu své vlády musel Michael bojovat s Karlem z Anjou, bratrem francouzského krále Ludvíka IX. Boj proti Sicílii se po celou dobu Michaelovi vlády vyznačoval pokusem o náboženskou unii. Po smrti Řehoře X. obsadil Karel Acháju, který se prohlásil dědicem, tvrdil že byl manžel dcery knížete Guilema II. Byzantinci se ovšem také považovali za dědice území a zahájili proti Acháje invazi s pevnosti Mistry. Avšak papež Martin IV., původem Francouz, se přiklonil na stranu Karla a exkomunikoval Michaela. Karel zatím poslal jednoho ze svých válečníků, Huga ze Sully, aby s 8 000 muži oblehl Berat, město v Albánii, které leželo na klíčové silnici do Soluně. Karel z Anjou se rozhodl obránce obléhat během zimy 1280–1281. Avšak v březnu 1281 přitáhla byzantská armáda a podařilo se jí Huga porazit, většina armády se rozprchla a zajatci byli odvedeni do Konstantinopole. Část Albánie byla poté obsazena Byzantinci.

Karel podrážděný tím, že nebyl schopen dosáhnou výraznějších pokroků uzavřel spojenectví s Filipem II., titulárním latinským císařem (synem Balduina II.), a s Benátkami, posléze se k němu přiklonili Srbové, Bulhaři a odbojní archonti z Epiru a Thesálie. Celé alianci udělil svůj souhlas i papež Martin IV. a na rok 1283 byla Karlem vyhlášena nová křížová výprava proti Konstantinopoli. Zoufalý císař naštěstí našel spojence v aragonském králi Petrovi, ten se sám považoval za legitimního nástupce na Sicílii. Císař zaplatil Petrovi 60 000 zlatých mincí, aby zaútočil na Sicílii. Nato vypuklo proti francouzské nadvládě na Sicílii velké povstání – „Sicilské nešpory“, během nějž byly v Palermu spáleny lodě, chystající se k plavbě na východ. Karel z Anjou byl se Sicílie vyhnán a nahrazen aragonským králem. Byl to největší úspěch Michaelovi vlády od převzetí Konstantinopole roku 1261.

Smrt a hodnocení vlády

Michael VIII. zemřel 11. prosince roku 1282 v Thráckém Pachomyonu. Zrovna v době, kdy se s pomocí 4 000 mongolských spojenců chystal zaútočit na Thesálii. Jeho syn Andronikos, který byl již dlouho spolucísařem se rozhodl otcovo tělo pochovat na místě jeho smrti, protože nechtěl pobouřit konstantinopolské obyvatelstvo, které bylo rozzuřeno Michaelovou propapežskou politikou. Nakonec bylo Michaelovo tělo převezeno do Selymbrie.

Michael VIII. byl slavným obnovitelem Byzantské říše. Avšak impérium, které odkázal svým nástupcům bylo již jen stínem staré slávy Východořímského císařství. Přes to, že opět získal hlavní město, které bylo ortodoxním obyvatelstvem považováno za posvátné, byl svými současníky považován za pouhého uzurpátora trůnu. Navíc se po obsazení hlavního města násobí jeho chyby. Hrůzné zmrzačení mladého nikájského císaře Jana IV. jej málem stálo trůn. Kromě toho odstraněním patriarchy Arsenia, dal příčinu k vzniku skupiny podporující sesazeného patriarchu a tím téměř způsobil schizma. V domácí politice se Michaelovi podařilo částečně osídlit a zrekonstruovat hlavní město. Ale jeho smlouva s Janovany nejenže způsobila říši ekonomickou katastrofu, ale také zavdala na rivalitě mezi Benátčany a Janovany, jejichž válkám museli Byzantinci později jen nečinně přihlížet. Pokusem o náboženskou unii si proti sobě popudil obyvatelstvo a ztratil přízeň mocných šlechtických rodů. V zahraniční politice se mu podařilo diplomaticky zlikvidovat protibyzantskou alianci vedenou Karlem z Anjou a to díky Sicilským nešporám, tím zabránil pravděpodobnému pádu Byzance. Avšak nedokázal již podmanit jednotlivá francká knížectví a státečky na území Řecka. I když se mu podařilo svým způsobem zbavit konkurence ze strany Bulharska, již se nedokázal zbavit mnohem nebezpečnějšího nepřítele – Srbska. Na východě se rozpadl starý obranný systém a území říše v Malé Asii se scvrkla na nakolik izolovaných měst na pobřeží.

Rodina

Císař byl ženat s Theodorou Dukainou Vatatzés, měli spolu celkem sedm dětí:

Manuel (1255–1259)
Andronikos II. (1259–1332)
Konstantin Palaiologos (1261–1306)
Irena Palaiologina, manželka bulharského cara Ivana Asena III.
Anna Palaiologina, manželka Demetria Angela
Eudokia Palaiologina, manželka trapenzuntského císaře Jana II.
Theodora Palaiologina, manželka gruzínského krále Davida VI. Nariny

Krom toho měl císař Michael VIII. dvě nelegitimní dcery:

Eufrozina Palaiologina, manželka Nogai Chána ze Zlaté hordy
Maria Palaiologina, manželka chána Abaky z perského ílchanátu

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Michel VIII Paléologue na francouzské Wikipedii a Michael VIII Palaiologos na anglické Wikipedii.

Literatura

ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.
HRADEČNÝ, Pavel a kol., Dějiny Řecka, Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998 (Dějiny států). ISBN 80-7106-192-1

Související články

Předchůdce:
Jan IV. Dukas Laskaris

Nikájský císař
1259–1261

Nástupce:
obnovení Byzantské říše

Předchůdce:
obnovení Byzantské říše

Byzantský císař
1261–1282

Nástupce:
Andronikos II.