Messinská nevěsta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o tragédii Friedricha Schillera. O opeře Zdeňka Fibicha pojednává článek Nevěsta messinská (Fibich).
Messinská nevěsta (Nevěsta messinská)
Původní název Die Braut von Messina
Autor Friedrich Schiller
Překlad František Vrba
Žánr tragédie se sborem
Premiéra 19. března 1803
Místo premiéry Výmar
Soubor Weimarer Hoftheater

Aktuální k 12. 5. 2012

Messinská nevěsta aneb znepřátelení bratři (též jen Messinská nevěsta nebo Nevěsta messinská, v německém originále Die Braut von Messina oder die feindlichen Brüder) je drama německého básníka Friedricha Schillera. Autor jej žánrově označil jako „Truchlohra se sbory“. Světová premiéra se konala dne 19. března 1803 v dvorském divadle ve Výmaru (Weimarer Hoftheater). Po nepříznivých reakcích na první inscenaci byla dlouho považována za méně hodnotnou než jiné Schillerovy divadelní hry a odsouvána do pozadí. Ještě dnes je jedním z méně známých Schillerových dramat.

Postavy[editovat | editovat zdroj]

Donna Isabella z Messinské nevěsty, rytina F. G. A. Neumanna podle Arthura von Ramberga, kolem 1859
  • Donna Isabella, kněžna messinská
  • její synové:
    • Don Manuel
    • Don Cesar
  • Beatrice
  • Diego
  • Poslové
  • Sbor, sestávající s družin obou bratrů
  • Starší messinští, němé role

Návrat k antice[editovat | editovat zdroj]

Schiller se v Messinské nevěstě pokoušel skloubit antické a moderní divadlo. Látka hry, se základním tématem nevyhnutelnosti osudu, zjevně navazuje na tradici velké řecké tragédie, jak ji představují Eurípidés nebo Sofoklés. Jako jeho antické vzory končí toto drama zánikem celého rodu. Použití sborů (chórů) mělo tento antický rys ještě zdůraznit. Jako místo děje zvolil Schiller Sicílii, místo, kde se setkávají starověk a novověk, křesťanství a pohanství.

Sbor[editovat | editovat zdroj]

Don Cesar z Messinské nevěsty, rytina Conrada Geyera podle Arthura von Ramberga, kolem 1865

Svému dramatu Schiller předesílá předmluvu „O využití sboru v tragédii“, v níž odůvodňuje a ospravedlňuje jeho zavedení. Úkolem sboru je vnášet život do řeči a uklidnění do děje a sloužit jako pojítko mezi smyslovými a ideovými vjemy, čímž lze docílit vzniku pravé poezie. Strnulost sborů se skutečně stala jedním z kritérií, které vedly k zápornému hodnocení hry. Clemens Brentano se roku 1803 v dopise Achimu von Arnimovi vyjádřil takto: „Nadmíru strnulý sbor vyvolává týž dojem, jako když v katolických kostelech obec věřící opakuje polovici Otčenáše.[1] Historie recepce této hry ukazuje obtíže, které její inscenace přináší. Neboť roku 1814 Brentano již svůj názor zcela změnil: „Celek je téměř architektonický a kamenný, ale jsou to zvučící kamenné obrazy, Memnonovy sloupy starověkého světa, které znějí, protož je (...) čarodějně oživuje (...) zázračná Jitřenka moderního (...) umění.[2]

Sbor je rozdělen mezi příznivce obou znesvářených bratří a zasahuje do děje zčásti aktivně, slovem nebo vědomým mlčením. Tím se odlišuje od svého antického předobrazu. A Brentano „ukázal, že je možné nejen vysledovat záměry básníka, ale i vzdát nejvyšší úctu jejich uskutečnění.[3]

Messinská nevěsta v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Messinská nevěsta byla v Praze poprvé uvedena za ředitele Johanna Carla Liebicha (1806–1816).[4] 7. listopadu 1816 ji poprvé uvedlo brněnské městské divadlo.[5] V češtině se objevila s velkým zpožděním, jako vůbec poslední ze Schillerových dramat. Teprve z roku 1942 se datuje první a dosud jediný překlad do češtiny od Františka Vrby.[6] Ve stejném roce byla hra také poprvé hrána v češtině, a to v Praze v Městském divadle Na Poříčí (dnes Divadlo Archa) v režii Františka Salzera. Roli Isabely hrála Anna Iblová. Žádná pozdější profesionální inscenace v českých zemích není evidována. Jedním z důvodů, proč zde není běžně uváděna, je i konkurence s Fibichovou operou.[6]

Messinská nevěsta v hudbě[editovat | editovat zdroj]

Beatrice z Messinské nevěsty, rytina Albrechta Fürchtegotta Schultheisse podle Arthura von Ramberga, kolem 1859

Roku 1839 napsal na námět Schillerovy tragédie operu (La sposa di Messina) italský skladatel Nicola Vaccai. Ve 30. nebo 40. letech 19. století zpracoval závěr hry jako dramatickou scénu pro sóla, sbor a orchestr český skladatel Václav Jan Tomášek.[7] V letech 1850–1851 zkomponoval předehru Die Braut von Mesina německý skladatel Robert Schumann jako svůj Op. 100.

Nejznámějším hudebním zpracováním je opera Nevěsta messinská Zdeňka Fibicha na slova Otakara Hostinského z roku 1884.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Don Manuel z Messinské nevěsty, rytina F. G. A. Neumanna podle Arthura von Ramberga, kolem 1859

Hra začíná v paláci v Messině, kde nedávno ovdovělá kněžna Isabella po dlouhém boji znovu smiřuje své znepřátelené syny, dona Manuela a dona Cesara. Po ukončení sporu Isabella oběma vyjeví, že mají ještě sestru, která až dosud vyrůstala ukryta v jistém klášteře, ale nyní ji kněžna hodlá přivést zpět do paláce.

Isabella svěřila děvče péči kláštera, ačkoli podle rozkazu zemřelého krále mělo být dítě ihned po narození usmrceno. Tento rozkaz vydal otec kvůli snu, jejž mu arabský hvězdopravec vyložil v tom smyslu, že by budoucí dcera přivodila zkázu celému rodu.

Avšak Isabella měla sama jiný sen, který si nechala vyložit křesťanským mnichem. Ten ji ujistil, že tato dcera jednou oba znesvářené bratry spojí v lásce. Isabella přikládala křesťanskému výkladu vyšší cenu, a proto dítě zachránila a držela v úkrytu.

Don Manuel i don Cesar se však již nevědomky se svou sestrou Beatricí setkali a oba se do ní zamilovali, aniž by se dozvěděli její totožnost a aniž by věděli jeden o lásce druhého. Don Cesar nakonec nalezne svého bratra ve vřelém objetí s Beatricí a ze žárlivosti ho probodne.

Když královna Isabella po vraždě dona Manuela odhalí Beatricin původ, rozhodne se don Cesar odčinit svůj zločin sebevraždou – a ani jeho matka, ani nově získaná sestra, ani sbor jej od tohoto činu nedokáží odvrátit.

Vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Friedrich Schiller: Die Braut von Messina oder Die feindlichen Brüder. Ein Trauerspiel mit Chören, Reclam Verlag, Stuttgart 1997

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Die Braut von Messina na německé Wikipedii.

  1. SCHILLER, Friedrich. Die Braut von Messina oder Die feindlichen Brüder. Ein Trauerspiel mit Chören. Stuttgart : Reclam Verlag, 1997. S. 155. (německy) 
  2. Norbert Oellers. Die Braut von Messina. In Norbert Oellers. Schiller. Elend der Geschichte, Glanz der Kunst. Stuttgart : Reclam Verlag, 2005. S. 282. (německy)
  3. Oellers, s. 291.
  4. TEUBER, Oscar. Geschichte des Prager Theaters ton den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit. Svazek 2. Praha : A. Haase, 1888. Dostupné online. S. 365. (německy) 
  5. WURMOVÁ, Milada. Repertoár brněnského divadla v letech 1777–1848. Brno : ŠIFRA, k. s., 1996. 226 s. S. 73.  
  6. a b OTTLOVÁ, Marta; POSPÍŠIL, Milan. Hostinský's und Fibichs Braut von Messina. Tschechischer Wagnerianismus. In Helen Geyer; Wolfgang Osthoff. Schiller und die Musik. Köln, Weimar, Wien : Böhlau Verlag, 2007. ISBN 978-3-412-22706-7. S. 114. (německy)
  7. Ottlová, Pospíšil, s. 113.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerhard Kluge: Die Braut von Messina, in: Walter Hinderer (ed.): Schiller Dramen. Neue Interpretationen, Stuttgart 1979, s. 242 a násl.
  • Matthias Luserke-Jaqui: Friedrich Schiller, Tübingen 2005.
  • Gotthart Wunberg: Die Braut von Messina oder die feindlichen Brüder, in: Manfred Kluge a Rudolf Radler (ed.): Hauptwerke der deutschen Literatur. Einzeldarstellungen und Interpretationen, München 1974, s. 273.
  • Norbert Oellers: Die Braut von Messina. - In: Týž.: Schiller. Elend der Geschichte, Glanz der Kunst. Stuttgart: Reclam 2005, s. 269-291.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]