Mesiáš (Händel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mesiáš
Titulní strana Händelovy rukopisné partitury
Titulní strana Händelovy rukopisné partitury
Žánroratorium
LibretoCharles Jennens
PředlohaBible krále Jakuba a Kniha společných modliteb
Jazykangličtina
Délka140 min.
Premiéra1742
Dublin
Části3

Mesiáš (HWV 56, anglicky Messiah)[1] je oratorium, které v roce 1741 složil Georg Friedrich Händel na anglický biblický text napsaný Charlesem Jennensem na základě Bible krále Jakuba a verze Knihy žalmů obsažené v Knize společných modliteb. Oratorium bylo poprvé provedeno v irském Dublinu 13. dubna 1742; londýnská premiéra se uskutečnila o necelý rok později. Po počátečním vlažném přijetí si veřejnost oratorium oblíbila, takže se nakonec přiřadilo k nejznámějším a často prováděným dílům klasické hudby.

Händelova pověst v Anglii, kde žil od roku 1712, se zakládala na věhlasu jeho italských oper. Během třicátých let 18. století přešel v reakci na změny ve veřejném vkusu k tvorbě oratorií zpívaných anglicky; Mesiáš je jeho šestým dílem v tomto žánru. Ačkoli strukturou připomíná operu, nemá toto oratorium dramatickou operní formu, neobsahuje žádná ztělesnění postav a není v něm přímá řeč. Jennensův text je rozšířeným odkazem na Ježíše jako Mesiáše nazývaného Kristus. Text začíná v první části proroctvími Izajáše a dalších starozákonních postav a směřuje ke zvěstování pastýřům, jediné „scéně“ převzaté z evangelia. V části druhé se Händel soustředil na Ježíšovo utrpení a ukončil ji sborem „Hallelujah“ (Aleluja). Námětem třetí části je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých a Kristovo velebení v nebi.

Händel napsal Mesiáše pro nevelký sbor a orchestr s volitelným nastavením pro řadu jednotlivých čísel. Dílo bylo po jeho smrti postupně upraveno pro provádění v mnohem větším měřítku,pro obrovské orchestry a sbory. Při dalších snahách o aktualizaci oratoria byla jeho orchestrace revidována a zesílena (mimo jiné) Wolfgangem Amadeem Mozartem. Na konci 20. a na počátku 21. století je trendem reprodukce ve větší věrnosti původním Händelovým záměrům, ačkoli i „velkého Mesiáše“ se nadále uvádí. Již v roce 1928 vyšla nahrávka skoro úplné verze na gramofonové desce; od té doby bylo dílo nahráno mnohokrát.

V českých zemích byl Mesiáš poprvé proveden v Mozartově úpravě v roce 1804 v Praze.[2][3]

Pozadí

Mramorová, bílá socha sedícího muže, Händela, v ruce držící hudební nástroj, na velkém podstavci
Socha postavená na Händelovu počest v zahradách Vauxhall v Londýně

Skladatel Georg Friedrich Händel, narozený v Halle v Německu v roce 1685, získal v roce 1712 v Londýně trvalé bydliště a v roce 1727 se stal naturalizovaným britským poddaným.[4] V roce 1741 byla, na základě poct, kterých se mu zde dostalo, již zřejmá jeho převaha v tehdejší britské, resp. anglické hudbě. Obdržel mj. důchod od krále Jiřího II., měl zřízenu skladatelovu kancelář při královské kapli a – což bylo neobvyklé pro živou osobu – na jeho počest v zahradách Vauxhall byla vztyčena jeho socha.[5] Händel byl ve své velké a pestré hudební tvorbě především energický mistr italské opery, kterou v Londýně v roce 1711 uvedl svým Rinaldem. Následně zkomponoval a uvedl v londýnských divadlech více než 40 svých oper.[4]

Počátkem 30. let 18. století začala anglická veřejnost ztrácet zájem o italské opery. Velký úspěch Žebrácké opery Johna Gaye a Johna Christopha Pepusche (poprvé uvedené v roce 1728) předznamenal vznik mnoha děl žánru ballad opera s anglickými texty, které zesměšňovaly dosavadní nároky italské opery.[6] S klesajícími příjmy z uvádění jeho oper se Händelova produkce stále více zaměřovala na získávání soukromých dotací od šlechty. Po zahájení provozu divadla „Šlechtická opera“ (Opera of Nobility), což byla konkurence pro Händelovo vlastní divadlo, bylo takové financování velmi ztíženo. Händel tuto výzvu přijal, ale musel na provoz svého divadla vydávat velké částky ze svých vlastních peněz.[7]

Ačkoli perspektivy italské opery klesaly, Händel zůstal oddaný tomuto žánru. Ale jako alternativu k inscenovaným dílům začal uvádět oratoria v angličtině.[8] Měl s tímto formátem zkušenosti - již v letech 1707–1708 složil v Římě dvě italská oratoria, v době, kdy byla operní představení ve městě dočasně zakázána papežským dekretem.[9] Prvním anglickým oratoriem byla Esther, kterou napsal a provedl pro soukromého mecenáše v roce 1718.[8] V roce 1732 Händel přenesl revidovanou a rozšířenou verzi Esther do Královského divadla v Haymarketu, kde členové královské rodiny navštívili 6. května hvězdnou premiéru. Její úspěch povzbudil Händela, aby napsal další dvě oratoria (Deborah a Athalia). Všechna tři oratoria byla představena velkému a vděčnému publiku v Sheldonianském divadle (Sheldonian Theatre) v Oxfordu v polovině roku 1733. Někteří vysokoškolští studenti údajně prodali svůj nábytek, aby získali peníze na pětišilinkové lístky.[10]

V roce 1735 dostal Händel od libretisty Charlese Jennense text pro nové oratorium s názvem Saul. Jennens byl bohatý vlastník půdy s hudebními a literárními zájmy.[11] Vzhledem k tomu, že Händelův hlavní tvůrčí zájem se stále týkal operních kompozic, otálel se skládáním hudby pro Saula až do roku 1738, kdy ho připravil pro divadelní sezónu 1738–1739. Jeho práce byla v Královském divadle v lednu 1739 vřele přijata. Rychle následovalo méně úspěšné oratorium Izrael v Egyptě, jehož libreto také může pocházet od Jennense.[12] Händel pokračoval v psaní (italských) oper, ačkoliv na konci tohoto desetiletí byl trend směřující k produkci děl na libreta v angličtině zcela jednoznačný. Po třech představeních své poslední italské opery Deidamia v lednu a únoru 1741 proto Händel tento žánr opustil.[13] V červenci 1741 poslal Jennens Händelovi nové libreto pro oratorium. V dopise ze dne 10. července svému příteli Edwardu Holdsworthovi Jennens napsal: „Doufám, že [Händel] využije celého svého génia a svých dovedností tak, že kompozice vynikne mezi všemi jeho dosavadními kompozicemi, protože její námět vyniká nad všemi ostatními tématy. Tématem je Mesiáš.“[14]

Souhrn námětu

V křesťanské teologii je Mesiáš spasitel židovského národa a celého lidstva. Mesiáš, který se nazývá Kristus, je ztotožňován s osobou Ježíše, známou pro jeho následovníky jako Kristus nebo „Ježíš Kristus“. Richard Luckett, hudební vědec zaměřený na starou hudbu, popsal Händelova Mesiáše jako „komentář k narození, utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení [Ježíše Krista]“, počínaje Božími zaslíbeními pronesenými proroky a konče oslavováním Krista v nebi.[15] Na rozdíl od většiny Händelových oratorií zpěváci v Mesiáši nepředstavují dramatické role; neexistuje jediný, dominantní narativní hlas a velmi málo se používá přímé řeči. Ve svém libretu Jennens neměl záměr dramatizovat život a učení Ježíše, ale ocenit „Tajemství božskosti“[16] pomocí kompilace výňatků z autorizované verze Bible krále Jakuba a z Knihy Žalmů, obsažených v liturgické knize anglikánské církve Kniha společných modliteb z roku 1662.[17]

Třídílná struktura díla se podobá Händelovým tříaktovým operám, Jennens tyto „části“ dělí na „scény“. Každá scéna je sbírkou samostaných čísel neboli „vět“, které mají podobu recitativů, árií nebo sborů.[16] Obsahuje dvě instrumentální čísla, zahajovací Symfonii [pozn. 1] ve stylu francouzské předehry a pastorální Pifu, často nazývanou „pastorální symfonie“ v polovině části I.[19]

V části I starozákonní proroci předpovídají příchod Mesiáše a jeho panenské početí. Zvěstování pastýřům o narození Krista je uvedeno slovy Lukášova evangelia. Část II zahrnuje Kristovo utrpení a jeho smrt, jeho vzkříšení a nanebevstoupení, první šíření evangelia ve světě a konečné prohlášení o Boží slávě shrnuté v „Aleluja“ (Hallelujah). Část III začíná slibem o vykoupení, po němž následuje předpověď posledního soudu a „všeobecné vzkříšení“, zakončené vítězstvím nad hříchem a smrtí a provoláváním Kristovy slávy.[20] Podle muzikologa Donalda Burrowse je velká část textu náznaková, aby byla do značné míry nesrozumitelná těm, kteří nic nevědí o biblických zprávách.[16] Pro publikum Jennens vytiskl a vydal brožuru vysvětlující jeho důvody pro volbu výběrů z Bible.[21]

Historie vzniku oratoria

Libreto

Portrét, malba stojícího muže na tmavém pozadí, v bílé paruce, oblečený do reprezentativního oblečení se silným zlacením
Portrét Charlese Jennense kolem roku 1740

Charles Jennens se narodil kolem roku 1700 do prosperující rodiny vlastnící pozemky a nemovitosti v hrabstvích Warwickshire a Leicestershire, které nakonec zdědil.[22] Jeho náboženské a politické názory – postavil se proti zákonu o nástupnictví z roku 1701, který zajistil vstup na britský trůn pro Hannoverskou dynastii – mu zabránily, aby získal titul na Balliol College v Oxfordu nebo aby vykonával jakoukoli veřejnou kariéru. Rodinné bohatství však Jennensovi umožnilo trávit všestranně volný čas a zároveň se věnovat literárním a hudebním zájmům.[23] Ačkoli muzikolog Watkins Shaw odmítá Jennense jako „domýšlivou osobu bez zvláštních schopností“,[24] Donald Burrows napsal: „O Jennensově hudební gramotnosti nemůže existovat žádná pochybnost“. Byl jistě oddaný Händelově hudbě a pomáhal financovat tisk každé Händelovy partitury od Rodelindy v roce 1725.[25] V roce 1741 se mezi Händelem a Jennensem po jejich spolupráci na Saulu rozvinulo vřelé přátelství a Händel byl častým návštěvníkem rodinného sídla Jennensů v Gopsallu.[22]

Jennensův dopis Holdsworthovi z 10. července 1741, v němž se poprvé zmiňuje o Mesiášovi, naznačuje, že text byl jeho nedávným dílem, pravděpodobně ho sestavil na počátku léta. Jako člověk oddaný anglikánství a věřící v biblické autority Jennens zamýšlel napadnout zastánce deismu, kteří odmítají doktrínu Božího zásahu do lidských záležitostí.[15] Shaw popisuje text jako „meditaci našeho Pána jako Mesiáše v křesťanském myšlení a přesvědčení“ a navzdory jeho výhradám k Jennensově povaze připouští, že dokončené libreto „patří k tomu malému počtu děl, která lze nazvat geniálními“.[24] Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Händel hrál při výběru nebo přípravě textu jakoukoliv aktivní roli, jako tomu bylo v případě Saula; spíše se zdá, že neviděl žádnou potřebu udělat v Jennensově díle významnější změny.[14]

Kompozice

Georg Friedrich Händel v roce 1741

Hudba oratoria Mesiáš byla dokončena za 24 dní rychlé práce. Poté co Händel přijal Jennensův text kolem 10. července 1741, začal na kompozici pracovat 22. srpna. Jeho záznamy ukazují, že do 28. srpna dokončil část I, do 6. září část II a do 12. září část III. Poté následovaly dva dny na „doplnění“ tak, že dokončil celé dílo dne 14. září 1741. Celkem 259 stran rukopisu vykazuje určité náznaky spěchu jako jsou skvrny, škrábance, nevyplněné takty a jiné neopravené chyby, ale podle hudebního učence Richarda Lucketta je počet chyb v partituře s takovým rozsahem pozoruhodně malý.[26] Původní rukopis Mesiáše se nyní nalézá v hudební sbírce Britské knihovny.[27]

Na konci svého rukopisu napsal Händel znaky „SDG“ – Soli Deo Gloria, „Jen Bohu patří sláva“. Tento nápis spolu s rychlostí kompozice povzbudil víru v apokryfní příběh, pro který Händel napsal hudbu v nadšení z božské inspirace, ve které, když psal sbor „Aleluja“, „viděl před sebou všechno nebe“.[26] Burrows poukazuje na to, že mnoho Händelových oper, které jsou srovnatelné s Mesiášem co do délky a struktury, bylo složeno za obdobnou dobu mezi divadelními sezónami. Pro Händela a jeho současníky nebyla snaha psát tolik hudby v tak krátkém čase neobvyklá; Händel začal psát další oratorium, Samsona, do týdne od dokončení Mesiáše, a do měsíce dokončil hrubou verzi tohoto svého nového díla.[28] [29] V souladu s jeho častou praxí při psaní nových děl upravil Händel existující skladby pro využití v Mesiášovi, v tomto případě čerpal ze dvou nedávno dokončených italských duet a jednoho napsaného před dvaceti lety. Tak se Se tu non lasci amore z roku 1722 stalo základem pro „Ó smrti, kde je tvůj osten?“; „Vždyť jeho jho netlačí“ a „Pročistí syny Léviho“ pocházejí z Quel fior che alla'ride (červenec 1741) a „Neboť se nám narodí dítě“ a „Všichni jsme bloudili jako ovce“ z Nò, di voi non vo' fidarmi (červenec 1741).[30] [31] Händelova instrumentace v partituře je často nepřesná, opět v souladu s tehdejší konvencí, kdy se předpokládalo použití určitých nástrojů a jejich kombinací a skladatel je nemusel zapisovat; pozdější opisovači by vyplnili detaily.[32]

Před prvním uvedením Händel provedl řadu revizí své rukopisné partitury částečně taky, aby pro premiéru v Dublinu v roce 1742 odpovídala síle dostupného orchestru; je pravděpodobné, že za jeho života dílo nebylo provedeno tak, jak bylo původně koncipováno.[33] Mezi lety 1742 a 1754 pokračoval v revizi a překomponování jednotlivých vět, někdy tak, aby vyhovovaly požadavkům jednotlivých zpěváků.[34] První publikovaná partitura Mesiáše byla vydána v roce 1767, sice až osm let po Händelově smrti, ale přesto byla založena na poměrně raných rukopisech, tak neobsahovala žádnou z pozdějších Händelových revizí.[35]

Premiéra a raná uvádění

Dublin, rok 1742

černobílá fotografie ulice s průčelími dvou domů, mezi nimi je jsou vrata a a brána s nápisem Kennan & Sons
Pohled na místo, kde je uprostřed vchod do bývalé hudební síně na Fishamble Street v Dublinu, kde byl Mesiáš poprvé uveden

Händelovo rozhodnutí uskutečnit sérii koncertů v Dublinu v zimě 1741–1742 vzniklo na základě pozvání vévody z Devonshire, tehdy sloužící jako Lord místodržitel a guvernér Irska.[36] Händelův přítel a houslista Matthew Dubourg byl v Dublinu kapelníkem Lorda místodržitele; staral se o orchestrální požadavky Händelova turné.[37] Je nejisté, zda-li Händel původně zamýšlel v Dublinu provést Mesiáše; neinformoval totiž Jennense o takovém plánu, protože Jennens napsal Holdsworthovi 2. prosince 1741: „… bylo to pro mě trochu ponížení, když jsem se dozvěděl, že namísto toho, abych si poslechl Mesiáše zde, odjel s ním do Irska.“[38] Po příjezdu do Dublinu 18. listopadu 1741 uspořádal Händel sérii šesti koncertů, které se uskutečnily mezi prosincem 1741 až únorem 1742 ve velkém hudebním sále na ulici Fishamble Street. Tyto koncerty byly tak populární, že se rychle zorganizovala druhá série; Mesiáš nefiguroval v žádné sérii.[36]

Začátkem března 1742 začal Händel diskutovat s příslušnými výbory o charitativním koncertu, který se měl konat v dubnu a na kterém chtěl představit Mesiáše. Usiloval a získal povolení Katedrály svatého Patrika a Katedrály Kristovy církve, aby pro tuto příležitost využil jejich sbory.[39] [40] Získal tak 16 mužů a 16 chlapců; několika mužům byly přiděleny sólové party. Ženskými sólistkami byly italská sopranistka Christina Maria Avogliová, která zpívala hlavní sopránovou roli v obou abonentních sériích, a Susannah Cibberová, renomovaná anglická divadelní herečka a kontraltistka, která zpívala ve druhé sérii.[40] [41] Aby přizpůsobil ženský part vokálnímu rozsahu Cibberové, posunul Händel recitativ „Tehdy otevřou se oči slepých“ a árii „Bude pást své stádo“ do F dur.[33] [42] Představení konané též v sále na Fishamble Street bylo původně ohlášeno na 12. dubna, ale bylo odloženo o jeden den „na žádost mimořádných osob“.[36] Orchestr v Dublinu se skládal ze smyčců, dvou trubek a tympán; celkový počet hráčů je neznámý. Händel měl pro představení svoje vlastní varhany poslané do Irska; pravděpodobně bylo také použito cembalo.[43]

Z akce měly prospěch tři dobročinné aktivity a organizace: odpuštění dluhů vězňů, Mercerova nemocnice a Charitativní ošetřovna.[40] Ve své zprávě o veřejné zkoušce popsal zpravodaj Dublin News-Letter oratorium jako „… daleko převyšující cokoliv tohoto druhu, co se kdy uskutečnilo tady nebo v jakémkoliv jiném království“.[44] Premiéry 13. dubna 1742 se zúčastnilo sedm set lidí.[45] Aby se koncertu mohl zúčastnit co největší počet diváků, byli pánové požádáni, aby si odložili své meče, a dámy byly požádány, aby ve svých šatech neměly obruče.[40] Samotné oratorium i výkony umělců schodně chválili diváci i tisk: „Slova chtějí vyjádřit největší potěšení, které bylo poskytnuto obdivujícímu a ohromenému publiku“.[45] Dublinský duchovní, reverend Delaney, byl tak stržen tím, jak Susannah Cibberová zazpívala árii „Opovržený“, že údajně vyskočil na nohy a křičel: „Ženo, pro toto jsou ti odpuštěny všechny tvé hříchy!“[46] [pozn. 2] Příjmy z premiéry oratoria činily zhruba 400 liber. Asi 127 liber bylo poskytnuto každé ze tří jmenovaných dobročinných organizací a bylo zajištěno propuštění 142 zadlužených vězňů.[37] [45]

Po premiéře oratoria zůstal Händel v Dublinu další čtyři měsíce. Zorganizoval druhé představení Mesiáše 3. června 1742, které bylo oznámeno jako „poslední vystoupení pana Händela během jeho pobytu v tomto království“. Při tomto druhém provedení Mesiáše, jehož finanční výnos byl určený pro Händela, reprízovala Cibberová svou roli z prvního představení, zatímco Avogliová byla možná nahrazena paní Maclaineovou;[48] údaje o dalších účinkujících umělcích nejsou k dispozici.[49]

Londýn, roky 1743–1759

Když Händel uvedl dílo v Královském divadle v Covent Garden dne 23. března 1743, vřelé dublinské přijetí Mesiáše se v Londýně neopakovalo. Avogliová a Cibberová byly opět hlavními sólistkami; k nimž se připojil anglický tenor John Beard, veterán Händelových oper, bas Thomas Rheinhold a další dvě sopranistky Kitty Cliveová a slečna Edwardsová.[50] První uvedení bylo zastíněno názory tisku, že předmět díla byl příliš vyvýšený k tomu, aby se uváděl v divadle, zejména sekulárními zpěvačkami-herečkami jako Cibberová a Cliveová. Ve snaze odvrátit takové vnímání se Händel v Londýně vyhýbal jménu Mesiáš a prezentoval dílo jako „Nové posvátné oratorium“.[51] Jak bylo jeho zvykem, upravil hudbu tak, aby vyhovovala jeho zpěvákům. Napsal novou verzi „A hle, zjevil se jim anděl Páně“ pro Cliveovou, kterou v budoucnu již nikdy nepoužil. Přidal tenorovou píseň pro Bearda: „Po celé zemi se rozlehl jejich hlas“, která se objevila v Jennensově originálním libretu, ale nebyla v dublinských provedeních.[52]

Zvyk stát u sboru „Aleluja“ vychází z přesvědčení, že to na londýnské premiéře udělal král Jiří II., když by všichni měli povinnost povstat. Neexistují však přesvědčivé důkazy o tom, že král byl na premiéře přítomen nebo že se zúčastnil jakéhokoli pozdějšího představení Mesiáše; první odkaz na praxi stát se objevuje v dopise z roku 1756, tři roky před Händelovou smrtí.[53] [54]

Obraz pohledu do velké, vysoké a protáhlé místnosti, na třech stranách sedí stovky lidí.
Kaple londýnského dětského ústavu Foundling Hospital, místo konání pravidelných charitativních představení Mesiáše od roku 1750

Zpočátku chladnější příjem Mesiáše v Londýně vedlo Händela k tomu, aby v sezóně snížil plánovaný počet představení ze šesti na tři a vůbec neuváděl dílo v roce 1744 – ke značné nelibosti Jennensa, jehož vztahy s skladatelem dočasně zhořkly.[51] Na žádost Jennensa provedl Händel v hudbě několik změn pro nové nastudování v roce 1745: „Po celé zemi se rozlehl jejich hlas“ stal se sborovým číslem, sopránová píseň „Jásej velice“ byla zkrácena a transpozice pro hlas Cibberové byla obnovena do původního sopránové polohy.[34] Jennens napsal dne 30. srpna 1745 Holdsworthovi: „[Händel] udělal skvělou Zábavu, i když ne tak dobrou, jak by mohl a měl udělat. S velkými obtížemi jsem ho přiměl, aby opravil některé z hrubších chyb v kompozici…“ Händel v roce 1745 dirigoval dvě představení v Covent Garden, ve dnech 9. a 11. dubna,[55] a pak Mesiáše na čtyři roky odložil.[56]

V nastudování z roku 1749 v Covent Garden pod správným názvem Mesiáš se objevily dvě ženské sólistky, které byly od té doby úzce spojeni s Händelovou hudbou: italské zpěvačky Giulie Frasiová a Cateriny Galliová. V následujícím roce se k nim připojil i mužský alt, italský kastrát Gaetano Guadagni, pro nějž Händel složil nové verze „Ale kdo může zůstat“ a „Ty jsi vyrostl nahoře“. V roce 1750 také došlo k založení tradice charitativního provádění Mesiáše v londýnském dětském ústavu Foundling Hospital, které pokračovalo až do Händelovy smrti, a i po ní.[57] Představení v ústavu v roce 1754 je první, ze kterého se dochovaly úplné detaily orchestrálních a hlasových partů. Orchestr zahrnoval patnáct houslí, pět viol, tři cella, dva kontrabasy, čtyři fagoty, čtyři hoboje, dvě trubky, dvě horny a bubny. Ve devatenáctihlasém sboru bylo šest sopránů z Královské kaple; zbytek, všichni muži, byli alti, tenoři a basy. Frasiová, Galliová a Beard vedli pět sólistů, kteří museli pomáhat sboru.[58] [pozn. 3] Pro toto představení byly pro Guadagniho transponované árie vráceny zpátky pro sopránový hlas.[60] Roku 1754 Händela těžce postihl nástup slepoty a v roce 1755 předal dirigování Mesiáše v ústavu svému žákovi J. C. Smithovi.[61] Patrně pokračoval ve svých povinnostech v roce 1757 a možná i později.[62] Poslední uvedení díla, na kterém byl Händel přítomen, bylo v Covent Garden 6. dubna 1759, osm dní před jeho smrtí.[61]

Historie pozdějších představení

18. století

černobílý text, inzerát, seznam hlavním umělců, kteří budou vystupovat
Inzerát na uvedení Mesiáše v roce 1787 ve Westminsterském opatství s 800 účinkujícími

Během padesátých let 18. století byl Mesiáš stále častěji uváděn ve svátcích a v chrámech po celé zemi.[63] Občas se extrahovaly jednotlivé sbory a arie pro použití jako hymny nebo moteta v kostelích nebo jako koncertní kousky; jde o praxi, která vyrostla v 19. století a od té doby pokračuje.[64] Po Händelově smrti byl Mesiáš proveden ve Florencii (rok 1768), v New Yorku (úryvky, rok 1770), v Hamburku (rok 1772) a v Mannheimu (rok 1777), kde jej poprvé slyšel Wolfgang Amadeus Mozart.[65] Burrows považuje typické představení Mesiáše za Händelova života a v dekádách po jeho smrti to hudební obsazení, které bylo používáno v ústavu Foundling Hospital v roce 1754.[66] Móda velkých obsazení začala v roce 1784 sérií památných koncertů Händelovy hudby, která se konala ve Westminsterském opatství pod záštitou krále Jiřího III. Pamětní deska na zdi opatství zaznamenává, že „skupina sestávající z DXXV [525] zpěváků a instrumentálních umělců byla řízena blahorodým Joahem Batesem“[67] V článku z roku 1955 Malcolm Sargent, zastánce velkých obsazení, napsal: „Bates… znal Händela dobře a respektoval jeho přání. Použitý orchestr byl dvě stě padesáti členný, včetně dvanácti rohů, dvanácti trumpet, šesti trombonů a tři párů tympán (některé byly obzvláště veliké).“[68] V roce 1787 se v opatství konala další představení, inzerát sliboval: „Orchestr se bude skládat z osmi set účinkujících.“[69]

V kontinentální Evropě se uvádění Mesiáše odchýlilo od Händelových praktik jiným způsobem: partitura byla drasticky změněna tak, aby vyhovovala soudobému vkusu. V roce 1786 Johann Adam Hiller představil Mesiáše s aktualizovanou partiturou v Berlínské katedrále.[70] V roce 1788 Hiller představil svou revidovanou verzi se sborem 259 osob a orchestrem 87 smyčců, 10 fagotů, 11 hoboji, 8 fléten, 8 lesních rohů, 4 klarinetů, 4 trombonů, 7 trumpet, tympán, cembala a varhan.[70] V roce 1789 byl Mozart pověřen baronem Gottfriedem van Swietenem a spolkem Gesellschaft der Associierten, aby upravil několik Händelových děl včetně Mesiáše.[71][pozn. 4] Mozart vytvořil dílo pro malé obsazení, vyloučil varhany, přidal partitury pro flétny, klarinety, trombony a lesní rohy, znovu složil některé pasáže a další přearanžoval. Představení takto upraveného oratoria se uskutečnilo 6. března 1789 v bytě hraběte Johanna Esterházyho, se čtyřmi sólisty a dvanáctičlenným sborem.[73] [pozn. 5] Mozartova úprava s drobnými Hillerovými změnami byla vydána po jeho smrti v roce 1803.[pozn. 6] Hudební vědec Moritz Hauptmann popsal Mozartovy přídavky jako „štukové ozdoby na mramorovém chrámu“.[78] Sám Mozart byl údajně obezřetný při svých změnách a trval na tom, že žádné změny Händelových partitur by neměly být interpretovány jako snaha vylepšit jeho hudbu.[79] Britské publikum se později seznámilo s prvky této verze, které byly začleněny do partitur editovaných např. skladatelem Ebenezerem Proutem.[73]

19. století

černobílý obraz velkého hlediště s tisíci diváky, vzadu vysoké jeviště se stovkami účinkujících
Händelův festival v Křišťálovém paláci, rok 1857

V 19. století došlo k dalšímu rozchodu v přístupu k Händelovi v německy a anglicky mluvících zemích. V roce 1856 v Lipsku muzikolog Friedrich Chrysander a literární historik Georg Gottfried Gervinus založili Deutsche Händel-Gesellschaft (Německou Händelovu společnost) s cílem vydat autentická vydání všech jeho děl.[65] Ve stejné době se v Británii a Spojených státech Amerických vzdálilo uvádění Händelovy interpretační praxi díky stále velkolepějšímu ztvárnění. Mesiáš byl uveden v roce 1853 v New Yorku s tři sta členným sborem a v roce 1865 v Bostonu s více než 600 sboristy.[80] [81] V Británii se v roce 1857 konal „Velký Händelův festival“ v Křišťálovém paláci, kde byl uveden Mesiáš a další hudební oratoria se sborem 2000 zpěváků a 500 členným orchestrem.[82]

V šedesátých a osmdesátých letech 19. století se sestavovaly stále větší orchestry. Bernard Shaw ve své roli hudebního kritika poznamenal: „Nudný úžas, který velký sbor vždy úspěšně vyvolá, je už vyčerpaný“;[83] později napsal: „Proč namísto plýtvání obrovskými částkami na nesčetné jednotvárnosti Händelovy přehlídky někdo důkladně nenastuduje a důkladně neprovede představení Mesiáše v koncertním sále St James's Hall se sborem dvaceti schopných umělců? Většina z nás by ráda slyšela dílo, které bylo provedeno vážně, alespoň jednou předtím, než zemřeme.“[84] Použití rozsáhlého orchestru vyžadovalo značné rozšíření orchestrálních částí. Mnoho Händelových obdivovatelů věřilo, že skladatel by taková rozšíření udělal, kdyby v jeho době byly k dispozici příslušné nástroje.[85] Shaw argumentoval, do značné míry bez povšimnutí, že „skladatel může být ušetřen od svých přátel a funkce psaní nebo výběru“ dalších orchestrálních doprovodů „vykonávaných s náležitým uvážením.“[86]

Jedním z důvodů popularity obrovských představení byla všudypřítomnost amatérských sborů. Anglický dirigent Thomas Beecham napsal, že po dvě stě let byl v Británii sbor „národním médiem hudebního projevu“. Nicméně po rozkvětu viktoriánských sborových společností, zaznamenal „rychlou a násilnou reakci proti monumentálním představením… výzvu z několika stran, že Händel by se měl hrát a poslouchat tak jako v letech 1700 až 1750“.[87] Na konci století varhaník a skladatel Frederick Bridge a aranžér T. W. Bourne byli průkopníky revitalizace Mesiáše v Händelově orchestraci a Bourneova práce byla základem pro další akademické verze na počátku 20. století.[88]

20. století a dále

Černobílý portrét starého vousatého muže sedící v křesle s rozloženou velkou knihou.
Ebenezer Prout v roce 1899

Přestože po 20. století přetrvávala tradice oratoria jako obrovského představení s takovými velkými soubory jako je společnost Royal Choral Society, Mormonský chrámový sbor a společnost Huddersfield Choral Society,[89] rostlo volání po představeních, které by byly více věrné Händelově pojetí. Na přelomu století napsal časopis The Musical Times o „přidaných doplňcích“ Mozarta a dalších, „Není čas, aby některé z těchto přídavků k Händelově partituře byly vynechány?“[90] V roce 1902 vytvořil muzikolog Ebenezer Prout novou edici partitury, pracující spíše s Händelovými originálními rukopisy než s poškozenými tištěnými verzemi s chybami hromaděnými z jednoho vydání do druhého.[pozn. 7] Prout však vycházel z předpokladu, že věrná reprodukce Händelova původního rukopisu by nebyla praktická:

[P]okusy, které čas od času provedly naše hudební společnosti k tomu, aby uvedly Händelovu hudbu tak, jak si myslely, že by měla být prováděna, jakkoli ve vážném záměru a jakkoli pečlivá je příprava, jsou předurčeny k selhání ze samotné povahy případu. S našimi velkými sborovými společnostmi jsou další doprovody jakous nutností pro efektivní výkon; a otázka není ani to zdali, ale jak mají být napsány.[76]

Prout pokračoval v praxi přidávání fléten, klarinetů a trombonů do Händelovy orchestrace, ale obnovil Händelovy části s vysokou trubkou, které Mozart vynechal (zjevně proto, že jejich hraní bylo ztraceným uměním v roce 1789).[76] Proutův přístup měl jen malý nesouhlas a když v témže roce vyšel v Chrysanderově vědecké edici, bylo dílo přijato uctivě jako „svazek pro studium“ spíše než vydání pro uvádění, což byly upravené reprodukce různých Händelových rukopisných verzí.[91] Autentický výkon byl považován za nemožný: dopisovatel Musical Times napsal: „Händelovy orchestrální nástroje byly všechny (s výjimkou trubky) hrubší kvality než ty, které jsou v současnosti používány, jeho cembala jsou navěky pryč… místa, kde se uváděl ‚Mesiáš‘ byla pouhými salónky ve srovnání s koncertními síněmi Albert Hall, Queen's Hall a Křišťálovým palácem.[91] Australské noviny The Register protestovaly při představě že vystoupí „braky drobných církevních sborů o 20 hlasech nebo tak nějak“.[92]

V Německu se Mesiáš nehrál tak často jako v Británii;[93] a když už se uváděl, tak bylo normou středně velké obsazení. Na Händelově festivalu, který se konal v roce 1922 v Händelově rodném městě Halle, jprovedl jeho sborové dílo sbor o 163 členech a 64členný orchestr.[94] V Británii novátorské rozhlasové vysílání a nahrávání přispělo k přehodnocení Händelova uvádění. Například v roce 1928 provedl dirigent Beecham nahrávku Mesiáše se skromným obsazením a kontroverzně rychlými tempy, ačkoli orchestrace zůstala daleko od autentické.[95] V letech 1934 a 1935 vysílala BBC představení Mesiáše řízené anglickým dirigentem Adrianem Boultem „s důvěrným dodržováním jasné Händelovy notové partitury“.[96] Ve Worcesterské katedrále se v roce 1935 konalo představení s autentickou partiturou jako součást Festivalu tří sborů.[97] V roce 1950 John Tobin dirigoval představení Mesiáše v katedrále sv. Pavla s orchestrální obsazením uvedeným skladatelem, šedesáti členným sborem, kontratenorovým altovým sólistou a skromným pokusem o vokální zpracování notových zápisů způsobem z Händelovy doby. [98] Proutova verze zpívaná mnoha hlasy zůstala populární u britských sborů, ale současně se stále častější konaly představení s malými profesionálními soubory v prostorách s vhodnou velikostí za použití autentické partitury. Nahrávky na deskách a na CD byly převážně posledně jmenovaného typu a velkoměřítkový Mesiáš se zdál být staromódní.[99]

barevná fotografie podia plného desítek účinkujících. Scéna je holá jen s jedním stromem v pozadí.
Mesiáš uváděn v Anglické národní opeře v roce 2009

Důvod autentické interpretace byl v roce 1965 rozšířen vydáním nové partitury, kterou editoval muzikolog Watkins Shaw. V hudební encyklopedii Grove Dictionary of Music and Musicians napsal David Scott: „vydání zpočátku vzbudilo podezření kvůli jeho pokusům v několika směrech prolomit kůru konvence obklopující práci na Britských ostrovech.“[100] V době Shawovy smrti v roce 1996 popsal deník The Times jeho vydání jako „nyní je pro univerzální použití“.[101] [pozn. 8]

Mesiáš zůstává nejznámějším Händelovým dílem, jehož provádění jsou obzvláště populární v době adventu;[47] v prosinci 1993 hudební kritik Alex Ross s odkazem na 21 představení během měsíce jen v samotném New Yorku psal o „necitlivém opakování“.[103] Proti obecnému trendu k autentičnosti se dílo provádí v operních sálech jak v Londýně (2009), tak v Paříži (2011).[104][105] Čas od času se oživuje Mozartova partitura[106] a v anglofonních zemích jsou populární „skupinová“ představení s mnoha stovkami umělců.[107] Ačkoli jsou nyní obvyklejší představení usilující o pravost, panuje obecná shoda, že nikdy nemůže existovat definitivní verze Mesiáše; dochované rukopisy obsahují radikálně různá nastavení mnoha čísel a vokální a instrumentální ozdoby notových zápisů jsou záležitostí osobního úsudku, a to i pro historicky nejinformovanější umělce.[108] Znalec Händelova díla Winton Dean napsal:

Stále je toho spousty pro vědce, aby se mohli hádat, a více než kdy jindy pro dirigenty, aby se rozhodli sami za sebe. Opravdu, pokud nejsou připraveni se potýkat s problémy, které nastoluje partitura, neměli by (toto dílo) dirigovat. To se týká nejen výběru verzí, ale i všech aspektů barokní praxe, a samozřejmě často neexistují žádné definitivní odpovědi.[102]

Hudba

Organizace a číslování vět

Číslování zde zobrazených vět je v souladu s Novellovým vydáním vokální partitury (1959), editovaným Watkinsem Shawem, které upravuje číslování dříve vytvořené Ebenezerem Proutem. Ostatní edice počítají věty mírně odlišně; například vydání Bärenreiter z roku 1965 nepočítá všechny recitativy a počítá věty od 1 do 47.[109] Rozdělení na části a scény je založeno na libretu z roku 1743, připraveném pro první představení v Londýně.[110] Názvy scén jsou uvedeny tak, jak Burrows shrnul scény nazvané Jennensem.[16]


Část I.

Scéna 1: Izaiášovo proroctví o spasení

1. Sinfony (Symfonie) (instrumentální)
2. Comfort ye my people (Potěšte můj lid) (tenor)
3. Ev'ry valley shall be exalted (Každé údolí buď vyvýšeno) (nápěv pro tenor)
4. And the glory of the Lord (Neboť se zjeví sláva Pánova) (hymna)

Scéna 2: Příští soud

5. Thus saith the Lord of hosts (Tak pravil Pán, Pán zástupů) (doprovázený recitativ pro bas)
6. But who may abide the day of His coming (Kdo však snese den jeho příchodu?) (soprán, alt nebo bas)
7. And he shall purify the sons of Levi (A On očistí lid smlouvy) (sbor)

Scéna 3: Proroctví o Kristově narození

8. Behold, a virgin shall conceive (Hle, Panna počne) (alt)
9. O thou that tellest good tidings to Zion (Ó, ty kdo neseš radostnou zvěst pro Sion) (nápěv pro alt a sbor)
10. For behold, darkness shall cover the earth (Hle, temnota přikrývá zemi) (bas)
11. The people that walked in darkness have seen a great light (Lid, který chodí v temnotách, uzří veliké světlo) (bas)
12. For unto us a child is born (Neboť se nám narodí dítě) (duetový sbor)

Scéna 4: Zvěstování pastýřům

13. Pifa („pastorální symfonie“: instrumentální)
14a. There were shepherds abiding in the fields (V té krajině byli pod širým nebem pastýři) (recitativní secco pro soprán)
14b. And lo, the angel of the Lord (A hle, zjevil se jim anděl Páně) (doprovázený recitativ pro soprán)
15. And the angel said unto them (A anděl Páně jim řekl) (recitativní secco pro soprán)
16. And suddenly there was with the angel (A hned tu bylo s andělem) (doprovázený recitativ pro soprán)
17. Glory to God in the highest (Sláva Bohu na výsostech) (sbor)

Scéna 5: Kristovo uzdravení a vykoupení

18. Rejoice greatly, O daughter of Zion (Jásej velice, dcero Sionská) (soprán)
19. Then shall the eyes of the blind be opened (Tehdy otevřou se oči slepých) (recitativní secco pro soprán nebo alt)
20. He shall feed his flock like a shepherd (Bude pást své stádo jako pastýř) (alt a nebo soprán)
21. His yoke is easy (Vždyť jeho jho netlačí) (duetový sbor)


Část II.

Scéna 1: Kristovo utrpení

22. Behold the Lamb of God (Hle, Beránek Boží) (sbor)
23. He was despised and rejected of men (Opovržený a opuštěný lidmi) (alt)
24. Surely he has borne our griefs and carried our sorrows (Slabosti, jež nesl, však byly naše, naši bolest na sebe vzal) (sbor)
25. And with his stripes we are healed (A skrze Jeho rány je možné naše uzdravení) (sborová fuga)
26. All we like sheep have gone astray (Všichni jsme bloudili jako ovce) (duetový sbor)
27. All they that see him laugh him to scorn (Všem, kteří ho vidí, je jen pro smích) (recitativní secco pro tenor)
28. He trusted in God that he would deliver him (On věřil Bohu, tak ať mu pomůže) (sborová fuga)
29. Thy rebuke hath broken his heart (Srdce má hanbou zdrcené) (tenor nebo soprán)
30. Behold and see if there be any sorrow (Popatřte a hleďte, je-li kde taková bolest) (tenor nebo soprán)

Scéna 2: Kristova smrt a zmrtvýchvstání

31. He was cut off (Byl totiž vyťat) (tenor nebo soprán)
32. But thou didst not leave his soul in hell (Ale Ty jsi neopustil jeho duši obklopenou mocnostmi pekla) (tenor nebo soprán)

Scéna 3: Kristovo nanevstoupení

33. Lift up your heads, O ye gates (Pozvedněte brány svá průčelí) (sbor)

Scéna 4: Kristovo příjetí v nebi

34. Unto which of the angels (Vždyť kterému z andělů) (tenor)
35. Let all the angels of God worship Him (Klanějte se mu všichni Boží andělé) (sbor)

Scéna 5: Počátky kázání evangelia

36. Thou art gone up on high (Vystoupil jsi do výšin) (soprán, alt nebo bas)
37. The Lord gave the word (Pán dal Slovo) (sbor)
38. How beautiful are the feet (Jak nádherná podívaná) (soprán, alt nebo sbor)
39. Their sound is gone out (Po celé zemi se rozlehl jejich hlas) (tenor nebo sbor)

Scéna 6: Svět odmítá křesťanství

40. Why do the nations so furiously rage together (Proč se pohanské národy tak nespoutaně bouří) (bas)
41. Let us break their bonds asunder (Pojďme zpřetrhat pouta) (sbor)
42. He that dwelleth in heaven (Ten, jenž trůní v nebesích) (tenor)

Scéna 7: Konečné Boží vítězství

43. Thou shalt break them with a rod of iron (Rozdrtíš je ocelovým prutem) (tenor)
44. Hallelujah (Aleluja) (hymna a sborová fuga)


Část III.

Scéna 1: Příslib věčného života

45. I know that my Redeemer liveth (Vím, že můj vykupitel žije) (soprán)
46 Since by man came death (Protože smrt přišla do světa skrze člověka) (sbor)

Scéna 2: Soudný den

47. Behold, I tell you a mystery (Hle, odhalím vám tajemství)(bas)
48. The trumpet shall sound (Polnice zazní) (bas)

Scéna 3: Konečné dobytí hříchu

49 Then shall be brought to pass (Pak se naplní, co je psáno) (alt)
50. O death, where is thy sting (Ó smrti, kde je tvůj osten?) (alt a tenor)
51. But thanks be to God (Ale chvála buď Bohu) (sbor)
52. If God be for us, who can be against us (Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?) (soprán)

Scéna 4: Oslava Mesiáše blaženými v nebi

53. Worthy is the Lamb (Hoden jest Beránek (sbor)
Amen (sbor)

Přehled

Ukázka Händelova rukopisu, originální ruční partitury, 4 takty a deset notových linek pod sebou
Poslední takty sboru „Aleluja“, z Händelova rukopisu

Händelova hudba Mesiáše se liší od většiny ostatních oratorií orchestrálním omezením – což je kvalita, jak poznamenává muzikolog Percy M. Young, která nebyla Mozartem a dalšími pozdějšími aranžéry hudby přijata.[111] Dílo začíná tiše, s instrumentálními a sólovými větami, které předchází prvnímu výskytu sboru, jehož příchod v nízkém altovém registru je tlumený.[42] Zvláštním aspektem Händelovy zdrženlivosti je jeho omezené použití trubek v celém díle. Po jejich uvedení v části I sboru „Sláva Hospodina“ jsou slyšet kromě sóla v „Polnice zazní“ pouze v „Aleluja“ a závěrečném sboru „Hoden jest Beránek“.[111] To je ta rarita, říká Young, která činí tyto interpolace v dechových nástrojích obzvláště efektivní: „Zvyšte je a vzrušení se zmenší“.[112] Ve „Slávě Bohu“ označil Händel nástup trumpet jako da lontano e un poco piano, což znamená „tiše, z dálky“; jeho původním záměrem bylo umístit v tomto okamžiku žestě mimo scénu (in disparte), aby zdůraznil účinek vzdálenosti.[31] [113] V tomto úvodním vystoupení trumpet chybí očekávaný bubnový doprovod, podle Lucketta „úmyslné zadržení efektu, ponechání něčeho v rezervě pro části II a III“.[114]

Ačkoli Mesiáš není v žádné konkrétní tónině, muzikolog Anthony Hicks shrnuje Händelovo tónové schéma jako „aspiraci směrem k D dur“, tónině hudebně spojené se světlem a slávou. Jak se oratorium pohybuje vpřed s různými posuny v tóninách, aby odrážely změny v náladě, D dur se objevuje ve významných bodech, především v „trumpetových“ větách s jejich povzbuzujícími zprávami. Je to tónina, v niž dílo dosáhne svého triumfálního konce.[115] Při neexistenci převládajícího tóniny byly navrženy další integrační prvky. Například muzikolog Rudolf Steglich nadnesl, že Händel použil prostředek „vzestup čisté kvarty“ jako sjednocující motiv; tento prostředek se nejvýrazněji objevuje v prvních dvou notách v „Vím, že můj vykupitel žije“ a na mnoha dalších místech. Nicméně Luckett považuje toto tvrzení za nepravděpodobné a tvrdí, že „jednota Mesiáše není důsledkem žádného většího tajemství, kterým je Händelova prvotřídní pozornost k textu a konzistence jeho hudební představivosti“.[116] Allan Kozinn, hudební kritik novin New York Times, nachází „model svazku hudby a textu… Z jemné klesající melodie přiřazené úvodním slovům (‚Potěšte‘) k naprostému varu sboru ‚Aleluja‘ a ozdobného slavnostního kontrapunktu, který podporuje závěrečné ‚Amen‘, stěží řádek textu plyne tak, aby ho Händel nezesílil“.[117]

Část I 

Č. 2. Doprovázený recitativ (tenor): Comfort ye my people (Potěšte můj lid)
Problémy s přehráváním? Nápověda.

Úvodní Symfonie je složena pro smyčce v tónině e moll a je Händelovým první užitím tzv. francouzské předehrové formy v oratoriu. Jennens poznamenal, že Symfonie obsahuje „pasáže, které jsou pro Händela velmi nedůstojné, ale mnohem více nedůstojné pro Mesiáše“;[116] Händelův raný životopisec Harley Burney pouze prohlásil, že je „suchá a nezajímavá“.[42] Změna tóniny do E dur vede k prvnímu proroctví, které obstarává tenor, jehož vokální linie v úvodním recitativu „Potěšte můj“ je zcela nezávislá na strunném doprovodu. Hudba pokračuje různými tóninovými změnami, když se proroctví rozvíjí, a vyvrcholí ve velkém sboru „Neboť se nám narodí dítě“ v G dur, v němž jsou sborová zvolání (které zahrnují vzestupnou kvartu v „mocném Bohu“) založeny na materiálech čerpaných z Händelovy italské kantáty Nò, di voi non vo'fidarmi.[42] Takové pasáže, jak říká hudební historik Donald Jay Grout, „odhalují Händela jako dramatika, nekompromisního mistra dramatického efektu“.[118]

Pastorální mezihra, které následuje, začíná krátkou instrumentální větou zvanou Pifa, která přebírá své jméno od pastýřů, neboli pifferari, kteří v době vánoc hráli na trubky v ulicích Říma.[113] Händel napsal větu jak v 11 taktové, tak v rozšířené 32 taktové formě; podle Burrowse, kterákoliv bude v představení fungovat.[34] Skupina čtyř krátkých recitativů, které následují, uvádí sopránovou sólistku – ačkoli dřívější árii „Ale kdo může dodržovat“ často zpívá soprán v pro něj transponované tónině g moll.[119] Závěrečný recitativ této části je v D dur a předznamenává potvrzující sbor „Sláva Bohu“. Zbytek části I je převážně nesen sopránem v tónině B dur, který Burrows označuje za vzácný případ tónové stability.[120] Arii „Bude pást své stádo“ Händel několikrát přetvořil, objevuje se v různých dobách jako recitativ, altová arie i duet pro alt a soprán až do té doby, než byla v roce 1754 obnovena původní sopránová verze.[42]Britský hudební učenec Sedley Taylor zpochybnil vhodnost italského zdrojového materiálu pro vytvoření slavnostního závěrečného sboru „Vždyť jeho jho netlačí“, označil jej za „kus tónového malířství… zjevně mimo mísu“, i když uznává, že čtyřdílný sborový závěr je geniální nápad, která v sobě kombinuje krásu a důstojnost.[121]

Část II

Č. 23. Nápěv (alt): He was despised (Opovržený)

Druhá část začíná v tónině g moll, která dle Hogwooda přináší náladu „tragického předvídání“ dlouhé řady čísel utrpení, která následují.[46] Bombastický zahajovací sbor „Hle, Beránek Boží“ je ve fugové formě následován altovým sólem „Byl opovrhován“ v Es dur, v nejdelší jednotlivé položce oratoria, ve které jsou některé fráze zpívány bez doprovodu, aby zdůrazňovaly Kristovo opuštění.[46] Luckett zaznamenává Burneyho popis této věty jako „nejvyšší představu o dokonalosti v patetickém vyjádření jakékoli anglické písně“.[122] Následující řada převážně krátkých sborových vět sleduje Kristovo Utrpení, Ukřižování, Smrt a Zmrtvýchvstání, zpočátku v f moll, s krátkým přechodem do F dur v „Všechno, co se nám líbí ovce“. Zde má Händelovo použití Nòa, di ne vo'fidarmi od Sedleye Taylora bezvýhradné schválení: „[Händel] žádá, aby hlasy vstoupily do vážné kanonické posloupnosti a jeho sbor končí kombinací vznešenosti a hloubky pocitu, jako je velení dokonalého génia“.[123]

Č. 44. Sbor: Hallelujah (Aleluja)

Tušení sklíčenosti se vrací v  tónině b moll, kterou Hogwood nazývá „vzdálenou a barbarskou“, v tenorovém recitativu „Všem, kteří ho vidí“.[46] [124] Pochmurná sekvence konečně končí sborovým vzestupem „Pozvedněte brány“, který Händel zpočátku rozděluje mezi dvě sborové skupiny, alty slouží zároveň jako basová linka sopránovému sboru, tak i horní linka k tenorům a basům.[125] Pro představení v ústavu Foundling Hospital v roce 1754 Händel přidal dva lesní rohy, které se připojují, když se sbor sjednotí ke konci čísla.[46] Po slavnostním zvuku Kristova přijetí do nebe, které je označen slavným provolání slávy sboru v D dur „Klanějte se mu všichni Boží andělé“, sekce „Letnic“ prochází sérií kontrastních nálad – od klidné a pastorační „Jak nádherná podívaná“, divadelně operní „Proč se pohanské národy tak nespoutaně bouří“- směrem k vrcholu části II, k „Aleluja“. To, jak zdůrazňuje Young, není vrcholným sborem díla, i když člověk nemůže uniknout z „nakažlivého nadšení“.[126] Vychází ze zdánlivě lehkého orchestrálního úvodu [46] skrze krátkou, unisono cantus firmus pasáž na slova „Pro Pána Boha kralujícího všemohoucího“, k znovuobjevení dlouhých tichých trubek „On bude kralovat na věky věků“. Komentátoři poznamenávají, že hudební linie pro tento třetí subjekt vychází z populárního německého luteránského chorálu Wachet auf německého pastora a skladatele Philippa Nicolaie.[46] [127]

Část III

Reprodukce ruční partitury, čtyři takty a deset notových linek pod sebou; nažloutlý papír
První strana závěrečného sboru „Hoden jest Beránek“ z Händelova rukopisu

Úvodní sopránové sólo v tónině E dur, „Vím, že můj vykupitel žije“, je jedno z mála čísel v oratoriu, které zůstalo beze změny ve své původní podobě.[128] Jeho jednoduchý jednohlasný houslový doprovod a utěšující rytmy očividně vehnaly slzy do Burneyových očí.[129] Po něm následuje tichý sbor, který vede k deklamaci basů v D dur: „Hle, odhalím vám tajemství“, pak dlouhá árie „Polnice zazní“ označená jako pomposo ma non allegro („důstojně, ale ne rychle“).[128] Händel ji původně napsal ve formě da capo, ale pravděpodobně před prvním představením ji zkrátil na dal segno.[130] Rozšířená, charakteristická trumpetová melodie, která předchází a doprovází hlas, je jediným významným instrumentálním sólem v celém oratoriu. Händelovo nepříjemné opakované zdůraznění čtvrté slabiky „neporušitelného“ mohlo být zdrojem připomínek básníka Williamse Shenstone z 18. století, že „mohl pozorovat některé části v Mesiášovi, v nichž Händela zradil úsudek, kde hudba nebyla rovnocenná nebo byla dokonce v protikladu k tomu, co si žádají slova“.[128][131] Po krátkém sólovém recitativu se k altu na jediný duet připojuje tenor v Händelově finální verzi hudby: „Ó smrti, kde je tvůj osten?“ Melodie je upravena z Händelovy kantáty z roku 1722 Se tu non lasci amore a dle Luckettova pohledu je nejúspěšnější z italských výpůjček.[129] Duet přímo přechází do sboru „Ale chvála buď Bohu“.[128]

Hloubavé sopránové sólo „Je-li Bůh s námi“ (původně napsáné pro alt) cituje Lutherův chorál Aus tiefer Not. Zahrnuje hlavní sborové finále v D dur: „Hoden jest Beránek“, vedoucí k apokalyptickému „Amen“, ve kterém, jak říká Hogwood, „vstup trumpet označuje konečné bouře nebes“.[128] Händelův prvním životopisec John Mainwaring napsal v roce 1760, že tento závěr odhalil, že skladatel „stoupá ještě výše“ než v „obrovském úsilí geniality, ve sboru Aleluja“.[129] Young píše, že „Amen“ měly na způsob Palestriny „jakoby roznést boční lodě a chórové ochozy nějakého velkého kostela“.[132]

Nahrávky

Mnoho rané nahrávky jednotlivých sborů a árií z Mesiáše odrážejí styly provádění a popularitu – velká obsazení, pomalá tempa a liberální přeorchestraci. Typickými příklady je těleso řízené anglickým dirigentem Henrym Woodem, nahrané v roce 1926 pro vydavatelství Columbia s 3 500 početným sborem a orchestrem z Händelova festivaluz z Křišťálového Paláce a současně konkurenční nahrávka společnosti HMV zachycující sbor Royal Choral Society za řízení Malcolma Sargenta, pořízená v Royal Albert Hall.[133]

První téměř úplnou nahrávku celého díla (s obvyklými zásahy)[pozn. 9] řídil Thomas Beecham v roce 1928. Ta představovala Beechamovu snahu „poskytnout interpretaci, která podle jeho názoru byla bližší záměru skladatele“, s menším obsazením a rychlejšími tempy, než se stala tradiční.[95] Jeho kontralový sólista Muriel Brunskill později poznamenal: „Jeho tempa, která jsou nyní považována za samozřejmá, byla revoluční; úplně to oživil“.[89] Nicméně Sargent si uchoval ve svých čtyřech nahrávkách pro HMV tradici rozsáhlých obsazení, první z roku 1946 a tři další z padesátých a šedesátých let 20. století, všechny s orchestry Huddersfield Choral Society a Liverpool Philharmonic Orchestra.[89] Beechamova druhá nahrávka díla z roku 1947 vedla, podle kritika Alana Blytha, „k věrnějším Händelovým rytmům a tempům“.[89] Spisovatel Teri Noel Towe ve studii z roku 1991 věnované všem 76 kompletním Mesiášům nahraných do té doby, nazval tuto Beechamovu verzi „jednu z hrstky skutečně hvězdných provedení“.[89]

V roce 1954 byla natočena první nahrávka založená na Händelově originální partituře, řízená německým dirigentem Hermannem Scherchenem pro vydavatelství Nixa,[pozn. 10] rychle následovaná verzí, které v té době byla považována za akademickou, pod Adrianem Boultem pro britské vydavatelství Decca.[134] Podle standardů provádění díla v 21. století však byla Scherchenova i Boultova tempa stále pomalá a od sólistů nebyl žádný pokus o vokální ozdoby.[134] Dvě nové nahrávky, řízené anglickým dirigentem Colinem Davisem pro společnost Philips a australským dirigentem Charlesem Mackerrasem pro HMV, z let 1966 a 1967 jsou považovány za velký pokrok v oblasti nastudování a prováděné praxe. Zahájily novou tradici rychlých nahrávek v malých obsazeních s vokálními ozdobami sólových zpěváků.[pozn. 11] Mezi nahrávky staršího stylu patří Beechamova nahrávka z roku 1959 s Královským filharmonickým orchestrem, s orchestrací pověřenou Eugenem Goossensem a dokončenou anglickým skladatelem Leonardem Salzedem,[89] verze německého dirigenta Karla Richtera z roku 1973 pro německé vydavatelství Deutsche Grammophon (DG)[137] a nahrávka britského dirigenta Davida Willcocksa z roku 1995, založená na Proutově vydání z roku 1902 s 325hlasovým sborem a 90členným orchestrem.[138]

Do konce sedmdesátých let se snaha o autentičnost rozšířila i na používání historických nástrojů a hraní na ně historicky správným stylem. První z těchto verzí byly dirigovány odborníky na starou hudbu Christopherem Hogwoodem (1979) a Johnem Eliotem Gardinerem (1982).[139] Použití dobových nástrojů se rychle stalo normou, i když někteří dirigenti, mezi nimi původem maďarský dirigent Georg Solti (1985), nadále upřednostňovali moderní nástroje. Časopis Gramophone a publikace The Penguin Guide to Recorded Classical Music vyzdvihly dvě verze, které řídili angličtí dirigenti Trevor Pinnock (1988) a Richard Hickox (1992). Druhý z nich využil sbor 24 zpěváků a orchestr 31 hráčů; o Händelovi je známo, že použil 19členný sbor a orchestr o 37 hráčích.[140] Brzy se objevila představení v ještě menším obsazení.[pozn. 12]

Bylo nahráno několik rekonstrukcí raných představení: dublinská verze z roku 1742 provedená Scherchenem v roce 1954, znovu v roce 1959 a pak francouzským dirigentem Jean-Claude Malgoirem roku 1980.[143] Existuje několik nahrávek verze z roku 1754 z ústavu Foundling Hospital, včetně těch, které byly řízeny Hogwoodem (1979), britským dirigentem Andrewem Parrottem (1989) a Paulem McCreeshem.[144] [145] V roce 1973 David Willcocks řídil soubor pro nahrávací společnost His Master's Voice, ve které všechny sopránové árie byly zpívány společně chlapci sboru King's College z Cambridge.[146] V roce 1974 byla pro Deutsche Grammophon pořízena nahrávka Mozartovy přeorchestrované verze s dirigentem Charlesem Mackerrasem, zpívaná v němčině.[89]

Vydání

První publikovaná partitura z roku 1767, společně s Händelovými zdokumentovanými úpravami a změnami v různých větách, byla od doby, kdy skladatel žil, základem pro mnoho verzí. Moderní provedení, která vyhledávají autentičnost, bývají založeny na jednom ze tří vydání z 20. století.[109] Všechna používají různé metody číslovaní vět:

  • Vydání Novello, vydané Watkinsem Shawem, poprvé publikováné jako sborová partitura v roce 1959, revidováno a vydáno v roce 1965. Používá číslování, které bylo poprvé použito ve vydání Prouta z roku 1902.[109]
  • Bärenreiterovo vydání,editované Johnem Tobinem, vydaná v roce 1965, která tvoří základ číslování Mesiíše v Bernd Baseltově katalogu (HWV) Händelova díla, vydané v roce 1984 [109]
  • Vydání The Peters, editované Donaldem Burrowsem, sborová partitura publikovaná v roce 1972, používá adaptaci číslování vymyšlenou Kurtem Soldanem.[109]
  • Vydání Van Camp, editované Leonardem Van Campem, vydalo nakladatelství Roger Dean v roce 1993, revidováno v roce 1995 (nyní nakladatelství Lorenz).
  • Vydání Oxford University Press, editované Cliffordem Bartlettem v roce1998.[147]
  • Vydání Carus-Verlag, editovali Ton Koopman a Jan H. Siemons, vyšlo v roce 2009 (využívá číslování HWV).

Vydání editované německým hudebním historikem Friedrichem Chrysanderem a německým muzikologem Maxem Seiffertem pro společnost Deutsche Händel-Gesellschaft (Berlín, 1902) není všeobecně uznávané vydání, ale bylo použito jako základ pro studium a výzkum.[109]

Kromě Mozartovy známé reorchestrace existují úpravy pro větší orchestry od Goossense a Andrewa Davise; obě byly nahrány alespoň jednou na značkách RCA[148] a Chandos.[149]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Popis „Symfonie“ je převzat z Händelovy rukopisné partitury.[18]
  2. ↑ Je možné, že Delaney se zmiňoval o tom, že Cibberová byla v té době zapojena do skandálního rozvodu.[47]
  3. ↑ Welšský muzikolog Anthony Hicks udává poněkud odlišné instrumentace: 14 houslí a 6 viol.[59]
  4. ↑ Swieten poskytl Mozartovi londýnské vydání Händelovy originální orchestrace (vydal Randal & Abell), stejně jako německý překlad anglického libreta, který vytvořili Friedrich Gottlieb Klopstock a Christoph Daniel Ebeling.[72]
  5. ↑ Opakované představení se konalo na Esterháziho dvoře 7. dubna 1789,[74] a mezi rokem Mozartovy smrti (1791) a rokem 1800 se ve Vídni konaly čtyři známá představení Mozartova upraveného Mesiáše: 5. dubna 1795, 23. března 1799, 23. prosince 1799 a 24. prosince 1799.[75]
  6. ↑ Hiller si dlouho myslel, že podstatně změnil Mozartovu úpravu předtím, než byla vytištěna výsledná verze. Ebenezer Prout však zdůraznil, že vydání bylo publikováno jako "F. G. sic Händels Oratorium Der Messias, nach W. A. Mozarts Bearbeitung" – „nach“ znamená po spíše než v Mozartově úpravě. Prout poznamenal, že Mozartovo vydání dalšího Händelova díla, Alexander's Feast, vydané v souladu s Mozartovým rukopisem, bylo vytištěno jako "mit neuer Bearbeitung von W. A. Mozart" („s novou úpravou W. A. Mozarta“).[76]Když byl Mozartův originální rukopis prozkoumán, tak se zjistilo, že Hillerovy změny nebyly rozsáhlé.[77]
  7. ↑ Mnohá vydání před rokem 1902, včetně Mozartových, pocházejí z nejstaršího tištěného vydání partitury, známé jako Walsh Edition, publikované v 1767.[76]
  8. ↑ Edice Johna Tobina vyšla v roce 1966.[102] Novější verze obsahují ty, které upravil Donald Burrows (Edice Peters, 1987) a Clifford Bartlett (Oxford University Press, 1999).
  9. ↑ Obvykle se vynechávaly čísla: z části II: „Vždyť kterému z andělů“; „Klanějte se mu všichni Boží andělé“; a „Vystoupil jsi do výšin“; a z části III: „Pak se naplní, co je psáno“; „Ó smrti, kde je tvůj osten?“; „Ale chvála buď Bohu“; a „Je-li Bůh s námi“.[134]
  10. ↑ Tato nahrávka byla monofonní a v roce 1986 byla vydána na komerčním CD u PRT; Scherchen znovu nahrával Mesiáše v roce 1959 jako stereo s orchestrem Vídeňské státní opery; tato nahrávka byla vydána na LP u Westminsteru a na komerčním CD u Deutsche Grammophon v roce 2001. Oba nahrávky se objevily na dalších značkách jak ve formátu LP, tak CD. Bezplatný převod verze z roku 1954 (digitalizovaný z originálních vinylových disků Nixa Records) je k dispozici na serveru YouTube: část 1 [online]. Dostupné online. (anglicky) , část 2 [online]. Dostupné online. (anglicky) , část 3 [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Davis používá sbor 40 zpěváků a orchestr 39 hráčů;[135] Mackerras používá obsazení podobně velké, ale s méně strunnými nástroji a s více dechy.[136]
  12. ↑ Nahrávka z roku 1997 pod Harrym Christophersem využívá sbor 19 zpěváků a orchestru 20 hráčů.[141] V roce 1993 vydal soubor Scholars Baroque Ensemble verzi se 14 zpěváky včetně sólistů.[142]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Messiah (Handel) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Také katalogizován jako HG xlv; a HHA i/17.HICKS, Anthony. The New Grove Dictionary of Music and Musicians.. Příprava vydání Stanley Tyrrell. 2. vyd. London: Macmillan, 2001. Kapitola Kuzel, Zachary Frideric, s. 785. (anglicky) 
  2. ↑ Georg Friedrich Händel. Český rozhlas. Dostupné online [cit. 2018-01-24]. 
  3. ↑ FREEMANOVÁ, Michaela. Ohňostroj života a díla Georga Friedricha Händela. Harmonie. Dostupné online [cit. 2018-01-24]. 
  4. ↑ a b LYNAM, Peter. Handel, George Frideric [online]. [cit. 2011-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Luckett, str. 17
  6. ↑ Steen, str. 55
  7. ↑ Steen, str. 57–58
  8. ↑ a b Burrows (1991), str. 4
  9. ↑ Burrows (1991), str. 3
  10. ↑ Luckett, str. 30
  11. ↑ Luckett, str. 33
  12. ↑ Luckett, str. 38–41
  13. ↑ Burrows (1991), str. 6–7
  14. ↑ a b Burrows (1991), str. 10–11
  15. ↑ a b Luckett, str. 76–77
  16. ↑ a b c d Burrows (1991), str. 55–57
  17. ↑ Luckett, str. 73
  18. ↑ Burrows (1991), str. 84
  19. ↑ Burrows (1991), str. 73–74
  20. ↑ Luckett, str. 79–80
  21. ↑ VICKERS, David. Messiah, A Sacred Oratorio [online]. GFHandel.org [cit. 2009-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ a b Mr Charles Jennens: the Compiler of Handel's Messiah. The Musical Times and Singing Class Circular. 1902-11-01, roč. 43, čís. 717, s. 726–27. DOI 10.2307/3369540. JSTOR 3369540. (anglicky) 
  23. ↑ Burrows (1991), str. 9–10
  24. ↑ a b Shaw, str. 11
  25. ↑ SMITH, Ruth. Jennens, Charles [online]. Grove Music Online [cit. 2011-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ a b Luckett, str. 86
  27. ↑ Messiah by George Frideric Handel [online]. British Library [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Burrows (1991), str. 8 a 12
  29. ↑ Shaw, str. 18
  30. ↑ Shaw, str. 13
  31. ↑ a b Burrows (1991), str. 61–62
  32. ↑ Shaw, str. 22–23
  33. ↑ a b Burrows (1991), str. 22
  34. ↑ a b c Burrows (1991), str. 41–44
  35. ↑ Burrows (1991), str. 48
  36. ↑ a b c Shaw, str. 24–26
  37. ↑ a b COLE, Hugo. Handel in Dublin. Irish Arts Review (1984–87). Summer 1984, roč. 1, čís. 2, s. 28–30. (anglicky) 
  38. ↑ Burrows (1991), str. 14
  39. ↑ Luckett, str. 117–19
  40. ↑ a b c d Burrows (1991), str. 17–19
  41. ↑ Luckett, str. 124–25
  42. ↑ a b c d e Hogwood, str. 17–21
  43. ↑ BUTT, John. Programme notes: Gloucester, Three Choirs Festival, 2013-07-30. [s.l.]: [s.n.] (anglicky) 
  44. ↑ Luckett, str. 126
  45. ↑ a b c Luckett, str. 127–28
  46. ↑ a b c d e f g Hogwood, str. 22–25
  47. ↑ a b KANDELL, Jonathan. The Glorious History of Handel's Messiah. Smithsonian magazine. Prosinec 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Shaw, str. 30
  49. ↑ Luckett, str. 131
  50. ↑ Shaw, str. 31–34
  51. ↑ a b Burrows (1991), str. 24–27
  52. ↑ Burrows (1991), str. 30–31
  53. ↑ Luckett, str. 175
  54. ↑ Burrows (1991), str. 28–29
  55. ↑ Luckett, str. 153
  56. ↑ Burrows (1991), str. 34–35
  57. ↑ Shaw, str. 42–47
  58. ↑ Shaw, str. 49–50
  59. ↑ Hicks, str. 14
  60. ↑ Hogwood, str. 18 a 24
  61. ↑ a b Shaw, str. 51–52
  62. ↑ Luckett, str. 176
  63. ↑ Shaw, str. 55–61
  64. ↑ Burrows (1991), str. 49
  65. ↑ a b LEISSA, Brad, and Vickers, David. Chronology of George Frideric Handel's Life, Compositions, and his Times: 1760 and Beyond [online]. GFHandel.org [cit. 2011-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ Burrows (1994), str. 304
  67. ↑ History: George Frederic Handel [online]. Westminster Abbey [cit. 2011-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ SARGENT, Malcolm. Messiah. Gramophone. Duben 1955, s. 19. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Advertisement. The Daily Universal Register. 1787-05-30, s. 1. (anglicky) 
  70. ↑ a b SHEDLOCK, J. S. Mozart, Handel, and Johann Adam Hiller. The Musical Times. Srpen 1918, roč. 59, čís. 906, s. 370–71. DOI 10.2307/908906. JSTOR 908906. (anglicky) 
  71. ↑ Steinberg, str. 152
  72. ↑ HOLSCHNEIDER, Andreas. Händel-‐Bearbeitungen: Der Messias,Kritische Berichte. Neue Mozart Ausgabe, Series X, Werkgruppe 28, Band 2. Kassel: Bärenreiter, 1962, s. 40–42. (anglicky) 
  73. ↑ a b Robbins Landon, str. 338
  74. ↑ Steinberg, str. 150
  75. ↑ LINK, Dorthea. Vienna's Private Theatrical and Musical Life,1783–92, as reported by Count Karl Zinzendork. Journal of the Royal Musical Association. 1997, roč. 12, čís. 2, s. 209. (anglicky) 
  76. ↑ a b c d PROUT, Ebenezer. Handel's 'Messiah': Preface to the New Edition, I. The Musical Times. Květen 1902, roč. 43, čís. 711, s. 311–13. JSTOR 3369304. (anglicky) 
  77. ↑ TOWE, Teri Noel. George Frideric Handel – Messiah – Arranged by Mozart [online]. Classical Net, 1996 [cit. 2011-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ CUMMINGS, William H. The Mutilation of a Masterpiece. Proceedings of the Musical Association, 30th Session (1903–1904). 1904-05-10, s. 113–27. JSTOR 765308. (anglicky) 
  79. ↑ KANDELL, Jonathan. The Glorious History of Handel's Messiah. Smithsonian Magazine. The Smithsonian Institution, prosinec 2009. Dostupné online [cit. 2016-05-18]. (anglicky) 
  80. ↑ Musical. The New York Times. 1853-12-27. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ The Great Musical Festival in Boston [online]. 1865-06-04. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Handel Festival, Crystal Palace. The Times. 1857-06-15, s. 6. (anglicky) 
  83. ↑ Laurence (svazek 1), str. 151
  84. ↑ Laurence (svazek 2), str. 245–46
  85. ↑ SMITHER, Howard E. 'Messiah' and Progress in Victorian England. Early Music. Srpen 1985, roč. 13, čís. 3, s. 339–48. DOI 10.1093/earlyj/13.3.339. JSTOR 3127559. (anglicky) 
  86. ↑ Laurence (svazek 1), str. 95
  87. ↑ Beecham, str. 6–7
  88. ↑ ARMSTRONG, Thomas. Handel's 'Messiah'. The Times. 1943-04-02, s. 5. (anglicky) 
  89. ↑ a b c d e f g BLYTH, Alan. Handel's Messiah – Music from Heaven. Gramophone. Prosinec 2003, s. 52–60. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ↑ The Sheffield Musical Festival. The Musical Times. Listopad 1899, roč. 40, čís. 681, s. 738. JSTOR 3367781. (anglicky) 
  91. ↑ a b CUMMINGS, William H. The 'Messiah'. The Musical Times. 1903-01, roč. 44, čís. 719, s. 16–18. DOI 10.2307/904855. JSTOR 904855. (anglicky) 
  92. ↑ Handel's Messiah. The Register (Adelaide, S.A.). 1908-12-17, s. 4. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ BRUG, Manuel. Der 'Messias' ist hier immer noch unterschätzt. Die Welt. 2009-04-14. Dostupné online. (německy) 
  94. ↑ VAN DER STRAETEN, E. The Handel Festival at Halle. The Musical Times. Červenec 1922, roč. 63, čís. 953, s. 487–89. DOI 10.2307/908856. JSTOR 908856. (anglicky) 
  95. ↑ a b Messiah (Handel). The Gramophone. 1928-01, s. 21. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ DICKINSON, A. E. F. The Revival of Handel's 'Messiah'. The Musical Times. Březen 1935, roč. 76, čís. 1105, s. 217–18. DOI 10.2307/919222. JSTOR 919222. (anglicky) 
  97. ↑ The Three Choirs Festival. The Manchester Guardian. 1935-09-07, s. 7. (anglicky) 
  98. ↑ 'Messiah' in First Version – Performance at St. Paul's. The Times. 1950-02-25, s. 9. (anglicky)  a 'The Messiah' in its Entirety – A Rare Performance. The Times. 1950-03-20, s. 8. (anglicky) 
  99. ↑ LARNER, Gerald. Který Mesiáš?. The Guardian. 18. prosince 1967, s. 5. (anglicky) 
  100. ↑ SCOTT, David. Shaw, Watkins [online]. Oxford Music Online [cit. 2011-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. ↑ Harold Watkins Shaw – Obituary. The Times. 1996-10-21, s. 23. (anglicky) 
  102. ↑ a b DEAN, Winton.; HANDEL; SHAW, Watkins; TOBIN, John; SHAW, Watkins; TOBIN, John. Two New 'Messiah' Editions. The Musical Times. Únor 1967, roč. 108, čís. 1488, s. 157–58. DOI 10.2307/953965. JSTOR 953965. (anglicky) 
  103. ↑ ROSS, Alex. The Heavy Use (Good and Bad) of Handel's Enduring Messiah. The New York Times. 1993-12-21, s. C10. (anglicky) 
  104. ↑ MADDOCKS. Messiah; Falstaff From Glyndebourne. The Observer. 2009-12-06. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ BOHLEN, Celestine. Broadway in Paris? A Theater's Big Experiment. The New York Times. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ ASHLEY, Tim. Messiah. The Guardian. 2003-12-11. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ History [online]. The Really Big Chorus [cit. 2010-05-24]. Dostupné online. (anglicky)  and Do-It-Yourself Messiah 2011 [online]. International Music Foundation [cit. 2011-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ MACKERRAS, Charles; LAM, Basil. Messiah: Editions and Performances. The Musical Times. Prosinec 1966, roč. 107, čís. 1486, s. 1056–57. DOI 10.2307/952863. JSTOR 952863. (anglicky) 
  109. ↑ a b c d e f Burrows (1991), str. Ix a 86–100
  110. ↑ Burrows (1991), str. 83–84
  111. ↑ a b Young, str. 63
  112. ↑ Young, str. 64
  113. ↑ a b Luckett, str. 93
  114. ↑ Luckett, str. 87
  115. ↑ Hicks, str. 10–11
  116. ↑ a b Luckett, str. 88–89
  117. ↑ KOZINN, Allan. Messiah Mavens Find that its Ambiguities Reward All Comers. The New York Times. 1997-12-24, s. E10. (anglicky) 
  118. ↑ Grout & Palisca, str. 445
  119. ↑ Burrows (1991), str. 87
  120. ↑ Burrows (1991), str. 63
  121. ↑ Taylor, str. 41
  122. ↑ Luckett, str. 95
  123. ↑ Taylor, str. 42–43
  124. ↑ Burrows (1991), str. 64
  125. ↑ Luckett, str. 97
  126. ↑ Young, str. 42
  127. ↑ Luckett, str. 102–04
  128. ↑ a b c d e Hogwood, str. 26–28
  129. ↑ a b c Luckett, str. 104–06
  130. ↑ Burrows (1991), str. 99
  131. ↑ Luckett, str. 191
  132. ↑ Young, str. 45
  133. ↑ KLEIN, Herman. Messiah. The Gramophone. Srpen 1926, s. 39. Dostupné online. (anglicky) 
  134. ↑ a b c Porter, Andrew, v Sackville West, str. 337–45
  135. ↑ SADIE, Stanley. Handel – Messiah. The Gramophone. Listopad 1966, s. 77. Dostupné online. (anglicky) 
  136. ↑ FISKE, Roger. Handel – Messiah. The Gramophone. Březen 1967, s. 66. Dostupné online. (anglicky) 
  137. ↑ FISKE, Roger. Handel – Messiah. The Gramophone. Listopad 1973, s. 125. Dostupné online. (anglicky) 
  138. ↑ Sir David Willcocks*, Mormon Tabernacle Choir, NightPro Orchestra* - George Frideric Handel's Messiah (CD, Album) at Discogs [online]. Provo, Utah: NightPro, 1995. Dostupné online. NP1001. (anglicky) 
  139. ↑ VICKERS, David; KEMP, Lindsay. Classics revisited – Christopher Hogwood's recording of Handel's Messiah. Gramophone. 2016-04-10. Dostupné online. (anglicky) 
  140. ↑ George Frideric Handel: Messiah - Richard Hickox, Collegium Music 90 [online]. Colchester, Essex: Chandos, 1992. 0522.pdf Dostupné online. (anglicky) 
  141. ↑ HEIGHES, Simon. Handel: Messiah - CDD22019 - George Frideric Handel (1685-1759) [online]. Hyperion Records, 1997 [cit. 2018-01-24]. Poznámky k CD. Dostupné online. (anglicky) 
  142. ↑ FINCH, Hilary. Handel – Messiah. The Gramophone. Duben 1993, s. 109. Dostupné online. (anglicky) 
  143. ↑ Handel: Messiah (arranged by Mozart) [online]. Amazon [cit. 2011-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  144. ↑ Handel: Messiah. Röschmann, Gritton, Fink, C. Daniels, N. Davies; McCreesh [online]. Amazon [cit. 2011-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  145. ↑ Handel: Messiah. All recordings [online]. Presto Classical [cit. 2011-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  146. ↑ FISKE, Roger. Handel – Messiah. The Gramophone. Červen 1973, s. 84. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ George Frideric Handel: Messiah [online]. Oxford University Press [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  148. ↑ Handel* - Sir Thomas Beecham, Vyvyan*, Sinclair*, Vickers*, Tozzi*, Royal Philharmonic Orchestra* - Messiah [online]. Discogs, 1992 [cit. 2018-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  149. ↑ Recordings. Sir Andrew Davis [online]. [cit. 2018-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Zdroje

  • ARMSTRONG, Karen. A History of Jerusalem. London: Harper Collins, 1996. ISBN 0-00-255522-0. (anglicky) 
  • BEECHAM, Sir Thomas. Messiah – An Essay. London: RCA, 1959. OCLC 29047071 (anglicky)  CD 09026–61266–2
  • BURROWS, Donald. Handel: Messiah. Cambridge (UK): Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-37620-3. (anglicky) 
  • BURROWS, Donald. Handel. Oxford: Oxford University Press, 1994. ISBN 0-19-816470-X. (anglicky) 
  • GROUT, Donald. A History of Western Music. London: J M Dent & Sons, 1981. ISBN 0-460-04546-6. (anglicky) 
  • Hicks, Anthony. Handel: Messiah. [s.l.]: The Decca Recording Company Ltd, 1991. OCLC 25340549  (Počátky a současná provádění, Edition de L'Oiseau-Lyre 430 488–2)
  • Hogwood, Christopher. Handel: Messiah. [s.l.]: The Decca Recording Company Ltd, 1991. (anglicky)  (Poznámky k hudbě, Edition de L'Oiseau-Lyre 430 488–2)
  • LAURENCE, Dan H. (ed.). Shaw's Music – The Complete Musical Criticism of Bernard Shaw, Volume 1 (1876–1890). London: The Bodley Head, 1981. ISBN 0-370-31270-8. (anglicky) 
  • LAURENCE, Dan H. (ed.). Shaw's Music – The Complete Musical Criticism of Bernard Shaw, Volume 2 (1890–1893). London: The Bodley Head, 1981. ISBN 0-370-31271-6. (anglicky) 
  • LUCKETT, Richard. Handel's Messiah: A Celebration. London: Victor Gollancz, 1992. ISBN 0-575-05286-4. (anglicky) 
  • ROBBINS LANDON, H. C. The Mozart compendium: a guide to Mozart's life and music. London: Thames & Hudson, 1990. ISBN 0-500-01481-7. (anglicky) 
  • The Record Guide. London: Collins, 1956. OCLC 500373060 (anglicky) 
  • SHAW, Watkins. The story of Handel's "Messiah". London: Novello, 1963. OCLC 1357436 (anglicky) 
  • STEEN, Michael. The Lives and Times of the Great Composers. London: Icon Books, 2009. ISBN 978-1-84046-679-9. (anglicky) 
  • STEINBERG, Michael. Choral Masterworks: A Listener's Guide. New York: Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-512644-0. (anglicky) 
  • TAYLOR, Sedley. The Indebtedness of Handel to Works by other Composers. Cambridge (UK): Cambridge University Press, 1906. Dostupné online. OCLC 23474813 (anglicky) 
  • YOUNG, Percy M. Messiah: A Study in Interpretation. London: Dennis Dobson Ltd, 1951. OCLC 643151100 (anglicky) 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Mesiáš na Wikimedia Commons
  • Messiah, HWV 56 (Handel, George Frideric) [online]. International Music Score Library Project [cit. 2017-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Messiah [online]. Center for Computer Assisted Research in the Humanities [cit. 2017-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  • HANDEL Messiah - libretto [online]. [cit. 2017-11-24]. Kompletní libreto. Dostupné online. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mesiáš_(Händel)&oldid=16510378“