Menandros (gnostický učitel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Menandros
Povoláníučitel, gnostik a Mág
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Menandros (? - cca 80 n. l.), též Menander, byl gnostický učitel působící v 1. století n. l. v syrské Antiochii.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

O Menandrovi se zmiňují ve svých textech církevní otcové. Nejstarší zmínky jsou v díle Iústína (Apologia prima)[1], dále Eirénaia (Adversus haereses)[2], Tertulliana (De resurrectione carnis)[3] a Eusebeia (Historia ecclesiastica)[4]. Žádné Menandrovy texty nejsou známy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Menandros se podle Iústína narodil ve venkovském městě Kapparatea v Samaří, působil však v syrské Antiochii[1]. Podle církevních otců byl žákem a údajným nástupcem Šimona Mága[1][5]. Menandros působil v městských oblastech, ačkoliv pocházel z venkovského prostředí[1]. Podle Eusebeia měl být Menandrovým žákem v Antiochii Basileidés (působil v Alexandrii avšak jeho původ ani rok narození a datum úmrtí nejsou známy)[4], není to však pravděpodobné[6].

Učení[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako Šimon Mág se údajně věnoval magii a přejal od něj část nauky.[1][5] Podle zpráv církevních otců si Menandros (stejně jako Šimon Mág) (žijící v 1. století n. l.) připisoval božství, vystupoval jako spasitel a považoval se za protiklad křesťanského spasitele[5]. Menandros se shodoval se Šimonem Mágem také v koncepci neznámého boha a stvořením světa anděly, kteří pocházeli z Ennoii.[7] Podle Tertulliana považoval Menandros lidské tělo za největší zlo a zároveň podle něj bylo stvořeno anděly.[3] Podle církevních otců se také Menandros, podobně jako Šimon Mág a Epifanés, nechal uctívat jako bůh.[1] Podle Eirénaia a Iústína měl Menandros svým následovníkům v Antiochii slibovat poznání tohoto stvoření skrz magii a křest, díky čemuž lze překonat stvořitelské anděly, následně získat znovuzrození křtem a také věčné mládí.[1][5] Od Menandra přejal některé myšlenky Satornilos (stvoření světa anděly), jisté momenty se ale liší (u Satornila se již nenachází emanace bytostí z Ennoii, naopak je věnována pozornost stvoření prvotního člověka a postavě Krista jako spasitele).[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Iústínos. Apol. 1.26.
  2. Eirénaios. Haer. 1.23-24.
  3. a b Tertullianus. Res. carn. 5.
  4. a b Eusebios. Hist. 4.7.
  5. a b c d Eirénaios. Haer. 1.23.5.
  6. Kurt Rudolph. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 307.
  7. Eirénaios. Haer. 1.23.5-1.24.1.
  8. Kurt Rudolph. Gnóze:..., s. 296.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kurt Rudolph. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Praha: Vyšehrad, 2010, 450 s. ISBN 978-80-7021-947-8.

Další literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Matti Myllykoski. „Cerinthus“. In: Antti Marjanen a Petri Luomanen (eds.). A Companion to Second-century Christian ‘Heretics’. Leiden: Brill, 2008, s. 213-246. eISBN 9789047444329.
  • Hans Jonas. The Gnostic Religion. The Message of the Alien God and the Beginnings of Christianity. Boston: Beacon Press, 2001 [1958]. ISBN 0807058017.