Maxine Hong Kingstonová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxine Hong Kingston
Maxine Hong Kingston by David Shankbone.jpg
Maxine Hong Kingston
Rodné jméno Maxine Ting Ting Hong
Narození 27. října 1940 (73 let)
Povolání spisovatelka
Národnost USA
Významná díla Válečnice
Ocenění National Book Critics Circle Award
National Book Award
National Humanities Medal
Manžel/ka Earl Kingston
Děti Joseph Lawrence Chung Mei
Vlivy Walt Whitman, Virginia Woolfová, William Carlos Williams
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Maxine Hong Kingstonová (čínsky 湯婷婷; * 27. října 1940 Stockton, Kalifornie) je Američanka čínského původu, spisovatelka a emeritní profesorka na University of California v Berkeley, kde v roce 1962 dokončila bakalářské studium angličtiny. Napsala tři romány a několik publikací o zkušenostech čínských imigrantů žijících ve Spojených státech. Její slavný memoár Válečnice: vzpomínky na dětství mezi duchy se zabývá problematikou genderu a etnické příslušnosti a tím, jak tyto koncepty ovlivňují životy žen. Za svůj přínos čínsko-americké literatuře obdržela mnoho ocenění, mimo jiné v roce 1981 za knihu China Man ocenění National Book Award.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Kingstonová se narodila v Kalifornii ve městě Stockton. Její rodiče, Tom a Jing Lan Hongovi, pocházeli z první generace čínských přistěhovalců. Toma rodiče vedli ke studiu a ve své vesnici Sun Woi blízko Kantonu byl učitelem. V USA pracoval v prádelně a byl majitelem herny. Jing vystudovala v Kantonu na škole To Keung na porodní asistentku. Tom odjel do Ameriky v roce 1924 a teprve v roce 1939 si mohl dovolit přivézt i svou ženu. Kingstonová byla třetí z jejich devíti dětí a nejstarší ze šesti dětí narozených ve Spojených státech.

Kingstonovou to k psaní táhlo od dětství, kdy vyhrála pět dolarů od časopisu Girl Scout Magazine za esej nazvanou „Jsem Američanka“. Na Berkeley začala studovat inženýrství, ale posléze přestoupila na angličtinu. V roce 1962 si vzala herce Earla Kingstona a začala učit na střední škole. Následující rok se dvojici narodil syn Josehp Lawrence Chung Mei. Poté, co se v roce 1967 odstěhovali na Havaj, se začala Maxine naplno věnovat psaní a dokončila a vydala svůj první román Válečnice: vzpomínky na dětství mezi duchy. Její knihy často odrážejí její kulturní dědictví a mísí se v nich fikce s literaturou faktu.

Mezi její díla patří kromě Válečnice (1976), která získala cenu National Book Critics Circle Award for Nonfiction, také kniha China Men (1980), která v roce 1981 získala cenu National Book Award. Dále napsala román Tripmaster Monkey, příběh postavy založené na mýtickém čínském hrdinovy Sun Wu-kchungovi. Mezi její nejnovější knihy patří To Be The Poet a The Fifth Book of Peace.

V roce 1990 natočila režisérka Gayle K. Yamadová dokumentární film Maxine Hong Kingston: Talking Story. Film, ve kterém hrají významní američtí herci asijského původu jako Amy Tanová a David Henry Hwang, se zabývá životem Kingstonové a zvláště jejími názory na kulturní dědictví a utlačování na základě rasy i pohlaví. Ve stejném roce film získal ocenění CINE Golden Eagle.[1] Kingstonová se podílela také na produkci historického dokumentu Billa Moyerse pro neziskový televizní kanál PBS Becoming American: The Chinese Experience.

V roce 1997 jí prezident USA Bill Clinton udělil medaili National Humanities Medal. V květnu 2007 získala cenu Northern California Book Award Special Award in Publishing za antologii Veterans of War, Veterans of Peace (2006), kterou editovala.

V březnu roku 2003 byla při účasti na protiválečných protestech ve Washingtonu, D.C. zatčena, protože odmítla odejít poté, co ji k tomu vyzvala místní policie. Sdílela potom vězeňskou celu se spisovatelkou Alice Walkerovou; protestů se účastnila i další známá spisovatelka Terry Tempest Williamsová. Protiválečný postoj Kingstonové se výrazně promítl do jejích děl; podle jejích vlastních slov byla kniha The Fifth Book of Peace inspirovaná jejím dětstvím v období druhé světové války.

Vlivy[editovat | editovat zdroj]

V rozhovoru otištěném v časopisu American Literary History odkryla Kingstonová svůj obdiv k Waltu Whitmanovi, Virginii Woolfové a Williamu Carlosu Williamsovi, kteří měli inspirující vliv na její dílo i názory na gender. O díle Walta Whitmana řekla Kingstonová: „Líbí se mi rytmus jeho jazyka a jeho svoboda a nespoutanost. Je to tak americké. A také jeho vize nového lidského druhu, který měl být v této zemi vytvořen—i když nikdy nezmínil přímo Číňany nebo etnické Číňany—ráda si představuju, že myslel všechny možné druhy lidí. Taky se mi líbí, že ve Stéblech trávy vždycky říká ‚muži a ženy‘, ‚mužský a ženský‘. Je tak odlišný od ostatních autorů té doby, a vlastně i současné doby. Už před sto lety zahrnoval do všeho i ženy a vždycky používal [ta slova] ‚muži a ženy‘, ‚mužský a ženský‘.“ Kingstonová pojmenovala hlavní postavu knihy Tripmaster Monkey po Whitmanovi "Wittman Ah Sing". O Woolfové řekla: „Zjišťuju, že kdykoli se mi práci nebo v životě nevede, tak když si přečtu Orlanda Virginie Woolfové, pokaždé jakoby do mě vlil novou životní sílu. Obdivuju to, jak dokáže stvořit postavu, která žije čtyři sta let, a to, že Orlando může být muž a taky může být žena. Virginii se podařilo porazit časová, genderová i kulturní omezení.“ Podobně i u Williama Carlose Williamse vyjadřuje Kingstonová obdiv pro jeho zdánlivě ‚bezgendrové‘ dílo: „Mám ráda In the American Grain, protože tam dělá tu samou věc. Abraham Lincoln je matkou naší země. Mluví o úžasné ženě, která prochází bojištěm s svými vousy a svým šátkem. Je to tak osvobozující, že nemusíme být spoutaní jedinou etnickou skupinou a jedním pohlavím – oba [Woolfová a Williams] mi vždycky vnuknou pocit, že můžu psát jako muž, jako černoch, jako běloška; nemusím být spoutaná časem a svou fyzickou podstatou.“[2]

Kritika a diskuze[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli je práce Kingstonové vysoce ceněná, byla i kritizována a to zejména některými příslušníky čínsko-americké komunity. Americký dramatik a spisovatel Frank Chin tvrdě kritizoval její Válečnici, která podle něho pošpinila čínskou tradici novou interpretací čínských příběhů a mýtů. Chin obvinil Kingstonovou, že „svévolně adaptovala [tradiční příběhy] tak, aby se shodovaly s předsudky bílých rasistů a vytvořila falešnou čínsko-americkou kulturu, která je pro mainstreamové publikum stravitelnější.“[3] Kingstonová na tuto kritiku reagovala v rozhovoru v roce 1990, kde řekla, že muži si myslí, že spisovatelky „dosáhly úspěchu spoluprací s bílým rasismem,“ a to tím, že „se podbízejí bílému vkusu pro feministická díla… Je to jednostranná hádka, protože ženy neodpovídají. Necháme je říkat tyhle věci, protože se nechceme na tomto rozvratu podílet.“[4]

Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CINE Golden Eagle Award Archives
  2. American Literary History, Vol. 3, No. 4 (Winter, 1991), pp. 782-791
  3. "Frank Chin (1940-)." Contemporary Literary Criticism. Ed. Jeffrey W. Hunter. Vol. 135. Detroit: Gale Group, 2001. 150-202. Literature Criticism Online. Gale. St. John's University Library. 10 April 2009
  4. Chin, Marilyn. "A MELUS Interview: Maxine Hong Kingston." MELUS, Vol. 16, No. 4, Toward the Multiculture (Winter, 1989 - Winter, 1990), pp. 57-74

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maxine Hong Kingston na anglické Wikipedii.