Maxim Vyznavač
| Svatý Maxim Vyznavač | |
|---|---|
![]() |
|
| Mučedník | |
| Narození | asi 580, Konstantinopol |
| Úmrtí | 13. srpna 662, Kolchida, Gruzie |
| Svátek | 13. srpen - Gregoriánský kalendář; 21. leden nebo 13. srpen - Juliánský kalendář |
| Úřady | mnich |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev, pravoslaví, anglikánské církve, lutheráni |
Svatý Maxim Vyznavač, řecky Maximos Homologetes, latinsky Confessor (580 v Konstantinopoli – 662 na Kavkaze) byl byzantský mnich a teolog, církevní otec známý především jako odpůrce monotheletismu.
Obsah |
Životní osudy [editovat]
Maxim Vyznavač tvrdě obhajoval ortodoxní učení v době, kdy byzantští císaři usilovali o klid v říši a jednotné vyznání jejího obyvatelstva. Toho se pokusili dosáhnout zavedením učení o monoenergismu a později monotheletismu, jež měly přiblížit monofysitské obyvatelstvo východních provincií, neuznávající dvojí přirozenost Ježíše Krista, ortodoxnímu učení o dvojí, lidské i božské, podstatě druhé božské osoby. Maxim zásadně odmítal monotheletismus, který rovněž považoval za herezi, i rozhodování panovníka o církevních záležitostech. Ochranu nalezl u papeže Martina I., který nové dogma na lateránské synodě v roce 649 zavrhl a za jediné pravověrné vyhlásil dyotheletické učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu. Roku 653 je nechal císař Konstans II. přivézt oba do Konstantinopole. Martina sesadil a poslal do vyhnanství na Chersonnés. Maxima přikázal zmučit (byl mu useknut jazyk a pravá ruka) a poté rovněž poslat do vyhnanství do podkavkazské Laziky (dnes Arménie). V černomořské Kolchidě starý mnich později také zemřel.
Učení [editovat]
V díle Maxima Vyznavače převažuje emotivní přístup nad filozofickým racionalismem. Svými pracemi Kefaleia peri agapés (Kapitoly o lásce k Bohu) a Logos askétikos (Pojednání o askezi) významně ovlivnil byzantskou teologii a především mysticismus. Jeho díla se překládala také v Bulharsku v tzv. preslavské překladatelské škole.
Růžena Dostálová shrnuje základ Maximova učení takto: V učení Maxima Homologeta je přirozeným úkolem člověka dosáhnout „podobnosti Bohu“, k níž byl stvořen a která je jeho přirozeným stavem. Záleží sice na volbě (gnómé) každého jednotlivce, zda se k této cestě rozhodne, ale jen spolupráce (synergeia) s vůli boží mu dává skutečnou „svobodu“. Stejná představa je i základním dogmatem ikonodúlské teorie.
Související články [editovat]
Literatura [editovat]
- DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6.
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
