Maxentius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxentiova busta v pařížském Louvru

Marcus Aurelius Valerius Maxentius (mezi 275 a 283, patrně Sýrie[1]28. října 312 u Říma) byl římský císař panující od 28. října 306 do 28. října 312, tj. přesně šest let. Jeho vláda nebyla nikdy uznávána v celé říši, proto ho lze spíše počítat mezi uzurpátory římského trůnu.

Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Maxentius byl synem Diocletianova spolucísaře Maximiana Herculia a Syřanky Eutropie.[2] Narodil se v době, kdy jeho otec ještě sloužil jako důstojník v armádě, a v dětském věku zažil nesmírný vzestup rodiny až k císařskému postavení. Za následníka trůnu ho poprvé veřejně označili v dubnu 289,[3] šest let po otcově nástupu na trůn. Rodiče měli kromě něj ještě dceru Faustu, pozdější manželku Konstantina Velikého, a Eutropia měla navíc z prvního manželství dceru Theodoru.

Asi v roce 293/294 byl Maxentius sezdán s dcerou caesara Galeria Valerií Maximillou, která mu porodila syna Romula. Získal zároveň čestný titul vir clarissimus, další pocty mu však zůstaly upřeny.[4] Diocletianus se na sklonku vlády postavil proti dědění moci (pokud ho vůbec kdy podporoval) a Galerius nebyl Maxentiovi nijak nakloněn.[5]

Proklamace za císaře[editovat | editovat zdroj]

V roce 305 se Diocletianus zřekl trůnu a donutil Maxentiova otce Maximiana, aby učinil totéž. Na jejich místa nastoupili oba dosavadní caesarové, Galerius na východě a Constantius Chlorus na západě, přičemž vedoucí postavení připadlo Constantiovi. Novými caesary se stali do té doby nepříliš známí velitelé Flavius Severus a Maximinus Daia, kteří nedisponovali žádnou mocenskou základnou. Maxentius a Constantiův syn Konstantin byli zcela opomenuti.

Tato tzv. druhá tetrarchie vydržela pouhý rok, neboť Constantius Chlorus zemřel již 25. července 306 v Británii. Tamní vojsko provolalo jeho nástupcem Konstantina, třebaže nárok na vládu měl západní caesar Severus, a Galerius nakonec volbu akceptoval, byť Konstantina uznal jen jako caesara. Pro ambiciózního Maxentia znamenaly události v Británii výzvu, aby postupoval obdobně jako jeho generační druh Konstantin.

Snahy získat moc uspíšilo vření mezi příslušníky pretoriánské gardy, které rozhořčil záměr císaře Severa zrušit jejich výjimečné postavení v říši, už tak nalomené Diocletianovými reformami. Někteří důstojníci se obrátili na Maxentia, který žil na statku poblíž hlavního města, aby přijal purpur. Římský plebs s tím vyslovil souhlas a odmítl tak zároveň jiné Severovo opatření, jehož smyslem bylo uvalit na metropoli normální zdanění (dosud Řím požíval řady privilegií, ačkoli v něm císaři fakticky nesídlili).[6] Dne 28. října 306 byl Maxentius prohlášen císařem, přislíbil vojsku a lidu vysoký donativ a na svou stranu získal i úřadujícího městského prefekta – vše bez prolévání krve.[7]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Maxentiova mince

Převrat uznala střední a jižní Itálie, stejně jako Afrika, Sicílie, Sardinie a Korsika, severní Itálii však nadále podržel ve své moci západní císař Severus, sídlící v Miláně. Maxentius zprvu nepřijal ani titul caesar,[8] ani titul augustus a spokojil se s netradičním označením princeps invinctus (neporazitelný vládce), zřejmě v očekávání, že jeho nové postavení upraví Galerius, podobně jako to učinil v případě Konstantinově. Galerius, který si uvědomoval, že systém tetrarchie je vážně ohrožen, však jakékoli uznání striktně odmítl a místo toho dal najevo, že by Severus měl uzurpaci potlačit.

Na jaře 307 k tomu Severus přikročil a s armádou složenou většinou z vojáků, kteří sloužili Maxentiově otci Maximianovi, postupoval ze severu na Řím. Z Maxentiova popudu přijal excísař Maximianus opět titul vladaře, což až dosud odmítal, a ukázalo se, že pro výsledek tažení to bylo rozhodující. Velká část Severových vojáků přeběhla u Říma na Maximianovu stranu, Severus musel ustoupit do Ravenny a nakonec se vzdát. Do Maxentiova držení se tak dostala celá severní Itálie až Istrii, přičemž on sám převzal titul augustus.

Nečekaný vývoj událostí císaře Galeria zaskočil a přijetí titulu augustus narazilo na odpor Maxentiova otce Maximiana. Galerius se v létě roku 307 sám vypravil do Itálie, ale ani on ničeho nepořídil, jen vyplenil rozsáhlé plochy na poloostrově.[9] Jelikož Maxentius nařídil v září zavraždit zajatého excísaře Severa, došlo k rozkolu mezi ním a otcem. Na konferenci v Carnuntu v listopadu 308, konané za přítomnosti Diocletiana, Galeria a Maximiana, byl Maxentius vyhlášen za veřejného nepřítele a Maximianus podruhé rezignoval na císařský titul.

Od roku 309 postupně vzrůstalo napětí mezi Maxentiem a novým augustem západu Liciniem, dosazeným na trůn v Carnuntu. Vztahy s Konstantinem zásadně narušily spory o držbu Hispánie i nejasná smrt Maximiana Herculia, která se dala přičíst na vrub Konstantinovi. Přirozeným Maxentiovým spojencem se stal caesar Maximinus Daia na východě, muž stejně ambiciozní jako Maxentius a zároveň protivník dvojce Galerius-Licinius. Systém tetrarchie, tak jak ho zavedl Diocletianus, byl v troskách.

V roce 310 oslavil Maxentius triumf nad Domitiem Alexanderem, který se nakrátko zmocnil severní Afriky,[10] a v roce následujícím se mu smrtí císaře Galeria ztenčila řada nepřátel. Na obranu před Liciniem byla opevňována Raetie,[11] nakonec však nečekaně udeřil Konstantin, nikoli Licinius. Návrh Maximina Daji, aby s ním Maxentius uzavřel oficiálně spojenectví, nemohl být pro rychlý vývoj událostí realizován.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Konstantin táhl proti Maxentiovi s asi čtyřicetitisícovou armádou, v níž byly zastoupeny četné germánské sbory.[12] Do Itálie patrně vpadl přes Mont Genèvre. Jeho protivník se zdržoval s jádrem vojska v Římě, stihl však v severoitalských městech rozmístit své posádky. V první větší bitvě u Turína byla Maxentiova jízda poražena a krátce na to se vzdalo i Miláno. Po dobytí Verony a Aquileie postupoval Konstantin po via Flaminia na hlavní město.

U Říma došlo k několika šarvátkám a Maxentius dal strhnout Milvijský most přes Tiberu severně od města.[13] Plány zůstat za řekou císař posléze změnil a nařídil, aby jeho vojáci přešli po narychlo zřízeném pontonovém mostě na druhý břeh. U Saxa Rubra se rozpoutala bitva, ale postup Konstantinových jednotek se nepodařilo zastavit. Maxentiovi vojáci začali prchat po provizorním mostě, ten se prolomil a Maxentius spolu s jinými utonul v Tibeře.[14] Nazítří bylo jeho tělo vyloveno z vody – nad mrtvým Konstantin vyhlásil damnatio memoriae.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 291.
  2. Epitome de Caesaribus 40, 12.
  3. Panegyricus X 14, 1.
  4. Paradoxně měl Maxentius nižší titul než jeho manželka, která je v pramenech označována jako nobilissima femina. Viz CIL XIV 2825; 2826.
  5. Lactantius, De mortibus persecutorum 18.
  6. Lactantius, De mortibus persecutorum 26, 2; 3; Aurelius Victor 39, 47.
  7. Zosimos 2, 9, 3; Panegyricus XII 16, 2; Eutropius 10, 2, 3; Lactantius, De mortibus persecutorum 23, 1; 26, 1–3; Aurelius Victor 40, 5; Anonymus Valesianus 3, 6.
  8. Titul caesar se objevuje jen na nejstarších ražbách z Afriky, viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, s. 291.
  9. Lactantius, De mortibus persecutorum 27, 4; Zosimos 2, 10, 3n.
  10. Zosimos 14, 4.
  11. CIL V 8054.
  12. Válku Konstantin vágně zdůvodňoval Maxentiovou "tyranií". Viz Der Kleine Pauly, díl 3, článek Maxentius, sloupec 1105.
  13. Dokazují to reliéfy na vítězném oblouku Konstantina Velikého v Římě.
  14. Epitome de Caesaribus 40, 7; Lactantius, De mortibus persecutorum 44, 9.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha : Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky) 
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. (česky) 
  • GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. 380 s. ISBN 80-7309-189-5. (česky) 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) 
  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou. Praha : Fighters Publications, 2007. 303 s. ISBN 978-80-86977-10-2. (česky) 
  • TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Standford : Stanford University Press, 1997. xxiii, 1019 s. ISBN 0-8047-2630-2. (anglicky) 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. (česky) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha : Odeon, 1983. 303 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Constantius I./Flavius Severus
Znak z doby nástupu Římský císař
306312
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Konstantin I.