Mauritánská železnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mauritánská železnice
Mapa trati s detailem Šúmského tunelu
Mapa trati s detailem Šúmského tunelu
Číslo
Provozovatel dráhy SNIM
Société Nationale Industrielle et Minière
Délka 704 km
Rozchod koleje 1435 mm (normální)
Napájecí soustava neelektrizovaná trať
Maximální sklon 5 ‰[1]
Minimální poloměr oblouku 1 000 m[1]
Počet kolejí 1
Průběh trati

Legenda

-4,00 Cansado
0,00 Nuadhibú
95,00 Boulanouar
179,00 Dibilal
255,00 Aghoueyyit
317,00 Amhigdel-Tmeymichat
393,00 Ben Amira
459,00 Šúm
hranice Mauritánie - Západní Sahara
tunel Šúm (mimo provoz)
hranice Západní Sahara - Mauritánie
568,00 Touajil
623,00 Fderik
Guelb al-Aouj (v plánu)
648,00 Tadhadit
650,00 Zouerat
670,00 důl Guelb El Rhein
700,00 důl M'Haoudat

Mauritánská železnice je jedinou železniční tratí v Mauritánii. Jedná se jednokolejnou trať normálního rozchodu o délce 704 km. Spojuje povrchové doly na železnou rudu v oblasti Zouérat s přístavem Nuadhibú. Je provozována Société Nationale Industrielle et Minière (Státní průmyslový a důlní podnik).

Výstavba[editovat | editovat zdroj]

Trať byla vybudována z iniciativy francouzské koloniální správy Francouzské západní Afriky, kterou vyvolaly objevy bohatých nalezišť železné rudy v okolí horského masivu Kidjat Idždil. Přípravné práce na výstavbě, které započaly v r. 1940, přerušila druhá světová válka a byly obnoveny v r. 1952. Stavbu investovala akciová společnost Société Anonyme des Mines de Fer de Mauritanie (MIFERMA), která přijala formální rozhodnutí o zahájení výstavby 21. března 1960. První kilometr byl slavnostně uveden do provozu 5. března 1961 a stavba byla dokončena 25. března 1963. Slavnostní zahájení provozu na celé trati se uskutečnilo až 16. června 1963 za účasti mauritánského prezidenta, přestože kolaudace proběhla 21. dubna a první vlak tratí projel již 1. června.

V r. 1974 byla trať znárodněna jako součást majetku společnosti MIFERMA a její správa přešla pod státní podnik Société Nationale Industrielle et Minière (SNIM). V letech 1976 až 78 se trať stala cílem útoků a sabotáží ozbrojenců fronty Polisario.

V nejbližších letech se plánuje modernizace trati, aby se zvýšila její využitelnost,[2] a rovněž vybudování nové vlečky do povrchového dolu Guelb al-Aouj.

Tunel Šúm[editovat | editovat zdroj]

Trasa byla projektována tak, aby vedla mauritánským územím podél hranice se Západní Saharou. Trať vede od Atlantického oceánu východně až ke zlomu hranice poblíž města Šúm (Choum) a tam se stáčí na sever. V tomto zlomu byla trasa původně projektována v úpatí horského útesu, které ovšem leží na území Západní Sahary, tehdy spravované Španělskem. Francouzi a Španělé nenalezli dohodu, která by umožnila exteritoriální vedení železnice, údajně kvůli nadneseným španělským požadavkům. Proto musel být vybudován útesem tunel, který leží na mauritánské straně hranice. Tunel, který vede ve značném spádu žulovým masivem, je 1 893 m dlouhý a byl nazván památníkem evropské blbosti v Africe.[3]

Když v r. 1976 jižní část Západní Sahary připadla na krátkou dobu Mauritánii, byl v r. 1978 vybudován obchvat tunelu v délce 5 km, který vede relativně rovnou pouští. Od toho roku není tunel v provozu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Na trati jsou 2 nádraží (mimo vleček k dolům a přístavu) a 7 zastávek, které jsou ve vzdálenostech zhruba 60 km. Trať nemá automatické zabezpečení, řízení provozu je zajišťováno vysílačkami. Nejmenší poloměr oblouku je 1 000 m, největší podélný sklon 5 ‰. Průměrná rychlost vlaků je 38 km/h.[1] Ročně se po trati přepraví asi 14 miliónu tun nákladu a její roční výkon je 16,6 miliardy tunokilometrů.

Provoz[editovat | editovat zdroj]

Vlaky[editovat | editovat zdroj]

Na trati je provozována především nákladní doprava železné rudy. Nákladní vlaky, které patří k nejdelším na světě, jsou dlouhé až 2,5 km a skládají se z 200 až 210 vozů s nákladem 84 t na každém z nich při osovém zatížení brutto 26 t. Nákladní vlaky, doplněné služebními vagóny, jsou provozovány denně (3 v každém směru) a jsou taženy 3 až 4 dieselelektrickými lokomotivami General Motors EMD SD40 o výkonu 2 430 kW.

Některé vlaky jsou kvůli přepravě automobilů provozovány jako smíšené a jsou doplněny doprovodnými osobními vozy (I. a II. třída). Jednou až dvakrát ročně jsou ze Šúmu do Zouaretu vypravovány tzv. pouštní vlaky; jde o osobní vlaky pro turisty, které jsou taženy staršími dieselovými lokomotivami CC Alsthom.

Údržba[editovat | editovat zdroj]

Provoz této extrémní trati vyžaduje značnou údržbu, která je zabezpečována speciálními pracovními četami. Jejich základny jsou od sebe vzdáleny cca 150 km a jejich hlavním úkolem je odstraňování navátého písku, což se provádí především ručně lopatami. Kromě toho je správa trati vybavena speciálním vlakem, který trať pravidelně projíždí a zametá písek z kolejí, a dále automatickou podbíječkou.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BOUCHET, Georges. Les voies ferrées de pénétration sahariennes hors Algérie 3ème partie: les pénétrantes du Djérid, du Maroc oriental et Mauritanienne [online]. alger-roi.net, 10/1999, [cit. 2010-11-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. High temperature locomotives ordered from EMD [online]. Railway Gazette International, 2010-10-20, [cit. 2010-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. GRIFFITHS, Ieuan. The scramble for Africa: inherited political boundaries. In The Geographical Journal 152. London : Royal Geographical Society, 1986. S. 204-216. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu