Mark Lanegan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Mark Lanegan
Mark Lanegan spolu se Soulsavers
Mark Lanegan spolu se Soulsavers
Základní informace
Rodné jménoMark William Lanegan
Narození25. listopadu 1964 (59 let)
Ellensburg, Washington, USA
Úmrtí22. února 2022 (ve věku 57 let)
Killarney
Žánryalternativní rock, grunge, blues rock, country blues
Povoláníhudebník
Nástrojezpěv, kytara
Hlasový oborbaryton
Aktivní roky1985 -
VydavateléSub Pop, Epic Records, SST, 4AD, Beggars Banquet, Interscope, Velvetone Records
Příbuzná témataScreaming Trees, The Gutter Twins, Isobel Campbell, Soulsavers,Queens of the Stone Age, Twilight Singers
Webmarklanegan.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mark Lanegan (* 25. listopadu 1964) je americký rockový hudebník, zpěvák a autor písní. Svou hudební kariéru zahájil v 80. letech ve skupině Screaming Trees, která bývá většinou řazena do stylu grunge. Již v době svého působení ve skupině vydal Lanegan také své první sólové nahrávky. Po rozpadu Screaming Trees se na čas stal hostujícím členem skupiny Queens of the Stone Age. V posledním několika letech se věnoval především spolupráci s rozličnými hudebníky a projekty. Mimo jiné natočil tři nahrávky se skotskou zpěvačkou a cellistkou Isobel Campbellovou, dvě alba s britskými Soulsavers a se svým přítelem Gregem Dullim nahráli debut jejich projektu The Gutter Twins.

Zpívá nezaměnitelným barytonem, který si vysloužil přirovnání například k Tomu Waitsovi. Recenzent serveru Pitchfork Media o něm napsal, že jeho hlas „škrábe jako třídenní strniště, avšak je tak plný a ohebný jako měkká kůže“.[1]

Raná léta

Vyrůstal ve městečku Ellensburg, na severozápadě USA, asi 150 km od Seattlu. Pro místních 20 tisíc obyvatel je převládajícím způsobem obživy práce v dřevařském průmyslu a zemědělství. Příjmy spíše podprůměrné, nezaměstnanost naopak nad průměrem. Ačkoli Lanegan o svém dětství mluví velmi zřídka, je známo, že pochází z problematické rodiny, které se snažil vyhýbat. Kromě toho, že byl fanouškem punku, také sportoval. Na střední škole byl mimo jiné nadějným členem baseballového týmu. Poměrně v raném věku začal mít problémy s drogami, v 18 letech již měl za sebou zatčení a odsouzení k ročnímu trestu za jejich držení. Uvěznění se vyhnul nástupem na roční pobyt v odvykacím zařízení. S baseballem však byl konec. Zhruba v této době se seznámil a spřátelil s Vanem Connerem, se kterým později založili Screaming Trees.

Hudební kariéra

Hudbě se začal věnovat v 80. letech, kdy spolu s Gary Lee Connerem, Van Connerem a Markem Pickerelem dali dohromady skupinu Screaming Trees (Křičící stromy), se kterou vydali dohromady sedm alb, mimo jiné i Sweet Oblivion z roku 1992 nebo Dust (1996). Screaming Trees byli většinou řazeni do škatulky grunge, s čímž ne každý souhlasil. Například časopis Mojo jejich styl popsal jako „mystický hard rock s masivní rytmikou“. V roce 1998 v rozhovoru pro časopis No Depression se vyjádřil k tomu, co pro něj setkání s bratry Connerovými a založení skupiny znamenalo: „Je to sice fráze a ne zrovna nejbystřejší, ale vím, že nebýt Screaming Trees, asi bych tu nebyl. Lee Conner (kytarista Trees) mě naučil zpívat, notu od noty. Ve dvaceti jsem neměl střechu nad hlavou, za sebou první oplétačky se zákonem, byl jsem zrovna venku z vězení a tihle kluci chodili do církevní školy a mluvili slušně. Zařídili mi bydlení a práci, vymáhání nesplácených elektrospotřebičů. Nemyslím si, že bych se býval dal na hudbu. Nedocházelo mi, že hudba se mnou byla celý život. Vždycky jsem měl takový pocit, že ve mně něco je. Když jsem objevil, že to je hudba, byla to opravdu úleva. Stejně tak jako mít tyhle kluky, kteří se mnou z nějakého důvodu chtěli být.“ V době působení ve skupině zahájil také svoji sólovou kariéru.

V roce 2000 se Screaming Trees po delším období nečinnosti rozešli a přestože se stal načas stálým členem Queens of the Stone Age, nadále spolupracoval i s jinými umělci, např. Melissou Auf der Maur, Martinou Topley Bird, či skupinami Creature with the Atom Brain a The Twilight Singers svého přítele Grega Dulliho, se kterým od roku 2003 spolupracoval v rámci The Gutter Twins. Queens of the Stone Age v roce 2005 opustil. Výrazně se podílel na dvou nahrávkách elektronického dua Soulsavers a třech albech Isobel Campbellové, bývalé zpěvačky a cellistky skupiny Belle and Sebastian. Jeho další sólové studiové album Bubblegum vyšlo v roce 2004. Spolu s Gregem Dullim se dělí o sólový zpěv v rockové skupině Gutter Twins, která vydala svůj dlouho očekávaný debut Saturnalia v roce 2008 v nakladatelství Sub Pop. Na jeho podporu Gutter Twins následně více než rok koncertovali, v hlasité elektrické i tišší akustické podobě. Lanegan se také průběžně účastnil turné k aktuálním nahrávkám Soulsavers a Isobell Campbell. Na jaře 2010 se po několika letech vydal na akustické turné. Další sólové album Blues Funeral vyšlo v únoru 2012. V květnu 2013 pak byla vydána nahrávka Black Pudding, jeho spolupráce s britským hudebníkem Dukem Garwoodem.

Sólové nahrávky a další projekty

V roce 1990 vydal své první sólové album The Winding Sheet na labelu Sub Pop (u kterého v té době kotvili i jeho přátelé z kapel Nirvana, Soundgarden nebo The Afghan Whigs). On sám uvedl, že album vzniklo následně po projektu předělávek legendárního bluesmana Leadbellyho, na kterém pracoval s Markem Pickerelem, Kurtem Cobainem a Kristem Novoselicem. Tento projekt neměl dlouhého trvání, postupem času se z něj vyvinul Laneganův sólový debut, do kterého se zapojili i další muzikanti. Z nahrávek Leadbellyho skladeb se na Winding Sheet dostala píseň „Where Did You Sleep Last Night?“ (Nirvanovský komplet With the Lights Out obsahuje také song „Ain't It a Shame“). Cobain se na Laneganově debutu objevil také ve sborech v písni „Down in the Dark“. Většina alba byla nahrána v sestavě Mark Pickerel bicí, Mike Johnson kytary (později hrál na basu v Dinosaur Jr), Steve Fisk piano a klávesy a Jack Endino basová kytara.

Druhé album Whiskey for the Holy Ghost (Whiskey pro Ducha Svatého) z roku 1994 bylo mnohem soudržnější nahrávkou obsahující písně jako např. „The River Rise“, „Sunrise“, „Borracho“, „Riding the Nightingale“ či „Beggar's Blues“. Album vznikalo bezmála tři roky a téměř nespatřilo světlo světa, neboť Lanegan byl v jednom momentu rozhodnut vyhodit kotouče s nahrávkami do řeky, v čemž mu na poslední chvíli zabránil producent Jack Endino. (Skladbu „Kingdoms of Rain“ Lanegan znovu nahrál v roce 2007 se Soulsavers a vyšla jako singl.) Časopis Mojo o něm v roce 2004 napsal: Strhující barokně bluesové aranže vykreslují příběhy popisující snahu o „naplnění“ a lítosti zpívané mladým mužem, který předčasně zestárl. A sám Lanegan ve stejném článku dodal: „Fakt, že se to lidem líbilo, v určitém ohledu mojí psychóze přidal. Mike Johnson odešel, když jsme byli v polovině. Asi pětkrát nebo šestkrát jsem to mixoval a skládal jsem další a další písničky. A původní záměr, i když tomu možná nebudete věřit, byl to vše nahrát během tří dnů. Protože jsme s Johnsonem slyšeli, že tak dlouho trvalo nahrání Astral Weeks (album Van Morrisona – pozn. překl.). Ze tří dnů se staly čtyři roky [sic].“

V roce 1995 se objevil na albu Above projektu Mad Season, v jehož čele byl jeho přítel Layne Staley (Alice in Chains). Mad Season dali na konci roku 1994 dohromady Staley, Mike McCready z Pearl Jam, Barrett Martin ze Screaming Trees a John Baker Saunders z The Walkabouts. Lanegan účinkoval v písních „Long Gone Day“ a „I'm Above“. V roce 1998 vyšlo další sólové album Scraps at Midnight (Půlnoční skici). Nahrál ho společně s dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Mikem Johnsonem předchozí zimu na ranči v kalifornské oblasti Joshua Tree.

Čtvrté studiové album bylo vydáno v roce 1999. Na jeho počátku byly strany B singlů ze Scraps at Midnight. Dvě písničky z tohoto nahrávání se objevují na singlu Hotel. Zúčastnění byli spokojení s průběhem nahrávek a přidali proto několik dalších skladeb a celek dostal jméno I'll Take Care of You (Postarám se o tebe). Na albu se objevují předělávky písní předních folkových, R&B a punkových interpretů, jako jsou např. Tim Hardin, Booker T. & the M.G.'s nebo Laneganův přítel Jeffrey Lee Pierce, stejně jako legenda country Buck Owens. V roce 1999 také spolupracoval na albu k poctě nevyléčitelně nemocnému spoluzaklateli skupiny Moby Grape Skipu Spenceovi.

V roce 2001 vyšlo páté studiové album Field Songs (Písně z terénu), o kterém pro časopis Mojo v roce 2004 řekl: „Zkusil jsem udělat znovu své druhé album. Nikoli jeho pokračování, ale stejnou nahrávku, z jiného úhlu pohledu. Z druhé strany plotu. Její líc. Můj život „v terénu“, naostro. Jedno album jsem udělal v pominutí smyslů a druhé vzniklo v příčetnějším stavu.“ Na albu hostoval Laneganův přítel Duff McKagan, a výrazně na něj přispěl i bývalý basista Soundgarden Ben Shepherd. V roce 2003 se objevil na albu Blackberry Belle skupiny Grega Dulliho The Twilight Singers, se kterým si zazpíval epickou závěrečnou píseň „Number Nine“. Šlo o první z mnoha spoluprací s Dullim a Twilight Singers.

Na albu Bubblegum (2004), které vyšlo pod hlavičkou Mark Lanegan Band, si s Laneganem zahrála plejáda předních umělců, jako jsou třeba P.J. Harvey, Josh Homme a Nick Oliveri z Queens of the Stone Age (QOTSA), Greg Dulli z Afghan Whigs a Twilight Singers, Dean Ween z Ween nebo Duff McKagan a Izzy Stradlin, kteří dříve hráli v Guns N' Roses. Také se zde objevuje Laneganova bývalá žena Wendy Rae Fowler, nyní členka We Fell to Earth. Album bylo příznivě hodnoceno kritiky a jde také o jeho komerčně nejúspěšnější dílo. V žebříčku nejlepších nezávislých alb časopisu Billboard dosáhlo na 39. příčku. Někteří to přičítají účasti řady předních hudebních osobností, nicméně album také dosáhlo vynikajících recenzí hudebních kritiků.

Další sólové album pojmenované Blues Funeral začal nahrávat po osmi letech, v roce 2011, spolu se zkušeným kytaristou Alainem Johannesem. Mezi hosty se objevují mj. Josh Homme, Greg Dulli a bubeník Jack Irons. Pestře znějící nahrávka obsahující více elektronických prvků se setkala s dobrým přijetím[2]. Vyšla v únoru 2012 u vydavatelství Beggars Banquet. V rámci následného turné se 20. března 2012 uskutečnil i koncert v Pražském Lucerna Music Baru.

V září 2013 bylo u labelu Vagrant Records vydáno druhé Laneganovo album coververzí nazvané Immitations. Obsahuje většinou populární písně, které hrávaly z amerických rádiích v 60. letech. Jak Lanegan řekl: „Chtěl jsem udělat album se stejnou atmosférou jakou měla spousta nahrávek, které jsem slýchával, když jsem byl mladší.“ Na albu se tedy objevují písně od interpretů jako byli Dean Martin, Perry Como, Andy Williams, Vern Gosdin, Frank Sinatra či jeho dcera Nancy Sinatra. U slavné písně „Mack the Knife“ se Lanegan inspiroval jejím provedením písničkářem Davem van Ronkem. Ale album obsahuje i písně od mladších umělců jako jsou John Cale, Nick Cave, Greg Dulli nebo kalifornská písničkářka Chelsea Wolfe.[3]

V lednu 2014 pak u vydavatelství Light in the Attic vyšla 32 písňová antologie sólové tvorby Marka Lanegana z let 1989 - 2011 nazvaná Has God Seen My Shadow?. Kromě písní vydaných u vydavatelství Sub Pop, Beggars Banquet aj. obsahuje také 12 dosud nevydaných nahrávek.[4]

V létě 2014 vyšlo pětipísňové EP No Bells on Sunday, předznamenávající další regulérní album nazvané Phantom Radio, které vyšlo 21. října 2014. Produkce se opět ujal Alain Johannes a nahrávka je hudebně inspirována elektronickou a post-punkovou hudbou 80. let. Recenzent britského deníku The Independent shrnul svůj dojem slovy „přesvědčivé, ojedinělé a krásné.“[5] V rámci rozsáhlého turné je plánováno také vystoupení v Praze, v únoru 2015. V téže době byla také vydána remixová podoba alba Phantom Radio.

V dubnu 2017 vyšlo další album Mark Lanegan Bandu nazvané Gargoyle. Bylo opět příznivě přijato kritikou,[6] ač někteří autoři postrádali emotivnost dřívějších alb.[7] Lanegan také poskytl rozhovor komikovi a moderátorovi Marcu Maronovi pro jeho oblíbený pořad WTF.[8]

Spolupráce s Isobel Campbell

Jedna ze zastávek turné na podporu alba Ballad of the Broken Seas v roce 2007.

V dubnu 2004 vyšlo EP Time Is Just the Same, na kterém spojil síly s Isobel Campbell, bývalou vokalistkou Belle & Sebastian. Později vydali singl nazvaný Ramblin' Man předznamenávající jejich společné album Ballad of the Broken Seas. Campbellová složila a nahrála většinu písní alba ve skotském Glasgow a on sám pak k nahrávkám v kalifornském Los Angeles dozpíval vokály. Album bylo dobře přijato kritikou, která dvojici přirovnávala k Nancy Sinatrové a Lee Hazlewoodovi nebo k Nicku Caveovi a Kylie Minogue.

Kromě zpěvu také spolu s Campbellovou napsal píseň „Revolver“. Album obdrželo v roce 2006 nominaci na britskou cenu Mercury Prize. V lednu 2007 odehrála dvojice ve Velké Británii čtyři koncerty, z nichž ten londýnský musel být pro velký zájem přesunut na jiné místo konání. Když se Isobell Campbell rozhodovala ohledně následovníka Ballad of the Broken, uvedla:

„On víceméně na rok zmizel, ale já jsem chtěla udělat další album, protože hned po dokončení Ballad of the Broken Seas jsem psala nové písničky a říkala jsem si: „Musím nějak přesvědčit Marka, aby je zpíval.“

Po jednom z koncertů v lednu 2007 se Campbellová zeptala Lanegana, jestli by uvažoval o tom, že udělají nové album. „Bez váhání“, odpověděl Lanegan. A tentokrát už přiletěl do Glasgow, kde v devíti dnech koncem března písně složené Campbellovou nahráli. Po spolupráci s Laneganem Campbellová prohlásila: „Mám velmi ráda jeho klasický, nenucený americký hlas“. Také řekla „myslím, že jsem si s tím dost pohrávala, takže pár písní je tam takových, kterým Mark říká rajcovní, a najdete tam i několik balad. Nahrávka pojmenovaná Sunday at Devil Dirt byla vydána v květnu 2008 a jediným singlem se stala skladba „Who Built the Road“. V srpnu 2010 vyšlo album Hawk, na kterém kromě něj ve dvou písních zpívá mladý americký písničkář Willy Mason. Na podzim 2010 k albu proběhlo americké a evropské turné, začátkem roku 2011 pak hráli znovu v Evropě.

The Gutter Twins

Gutter Twins v newyorském klubu Bowery Ballroom, 2008. Zleva: Greg Dulli, Mark Lanegan.

The Gutter Twins jsou dlouho očekávanou spoluprací Marka Lanegana a bývalého zpěváka a kytaristy Afghan Whigs Grega Dulliho, který v současnosti působí v The Twilight Singers. Ačkoli na společném albu pracovali přinejmenším od roku 2003, jejich první vystoupení jako Gutter Twins se odehrálo v září 2005 v Římě. První píseň „All Misery/Flowers“ nahráli o Vánocích roku 2003, většinu alba pak složili mezi únorem a zářím 2007.“ Ke spolupráci časopisu Magnet v roce 2008 řekl: „Jediné kritérium, které jsme měli, bylo, že to musí být jiné než naše dřívější počiny. Pokud ne, jaký by mělo smysl to dělat?.“

Album Saturnalia vyšlo 4. března 2008 u labelu Sub Pop, u kterého Dulli i on sám vydávali už v minulosti. Jejich první turné odstartovalo 14. února 2008 v New Yorku a pokračovalo v březnu a dubnu v Evropě a USA. V srpnu 2008 odehráli koncert také v pražském Paláci Akropolis.

Album bylo úspěšné, např. Liz Raftery z časopisu Blast zakončila svůj text pochvalně, když o albu napsala, že je „zvukovým sestupem do temných emocí, které jsou často skryté pod povrchem“. V žebříčku Billboard 200 dosáhla Saturnalia na 117 příčku. V září 2008 vydali Gutter Twins exkluzivně na iTunes EP Adorata. Obsahuje osm písní, kromě dvou původních skladeb Gutter Twins, které se neobjevily na jejich albu, se jedná o předělávky, např. „Deep Hit of the Morning Sun“ od Primal Scream, „Down the Line“ José Gonzálese, tradicionál „St. James Infirmary“ či píseň „Duchess“, kterou na konci 60. let složil Scott Walker, dnes uznávaný experimentátor.

Spolupráce s The Soulsavers a další projekty

Kromě výrazné účasti na třech albech Queens of the Stone Age z let 2000-2005 (Rated R, Songs for the Deaf, Lullabies to Paralyze) figuruje také na třech albech skupiny Twilight Singers (Blackberry Belle, She Loves You a A Stitch in Time). V roce 2006 s nimi odjel na turné po Evropě a Izraeli, které bylo později rozšířeno i o USA.

V roce 2007 vyšlo album anglického elektronického dua Soulsavers It's Not How Far You Fall, It's the Way You Land, na kterém on sám zpívá v osmi z deseti skladeb. Ve skladbách „Revival“, „Ghosts of You and Me“, „Paper Money“ a „Jesus of Nothing“ je kromě zpěvu uveden také jako spoluautor. Kromě původních skladeb nahráli Soulsavers také předělávky písní „Through My Sails“ Neila Younga, „No Expectations“ Rolling Stones, „Spiritual“ skupiny Spain a jeho dřívější písně „Kingdoms of Rain“. Soulsavers nahrávku vytvořili v Anglii (v letech 2005 a 2006) a on sám k ní posléze přidal vokály ve studiu Conway v Los Angeles. I na třetí desce Broken z roku 2009 se jeho zpěv objevuje v několika skladbách. Tvůrci opět neopomněli předělávky, tentokrát např. písní „You Will Miss Me When I Burn“, kterou složil Bonnie Prince Billy (Will Oldham) či „Highway Kind“ legendárního Townese Van Zandta. Po vydání alba Broken se zúčastnil rozsáhlého amerického a evropského turné.

V roce 2010 podnikl po dlouhé době opět turné zaměřené zejména na své sólové nahrávky. Začal také pracovat na svém dalším albu, které vyšlo v roce 2012 pod názvem Blues Funeral. Koncem roku 2012 vyšlo vánoční minialbum pojmenované Dark Mark Does Christmas obsahující šest písní, jeho verzí vánočních koled jako „O Holy Night“, „We Three Kings“, ale i předělávku skladby „Burn the Flames“ Rokyho Ericksona.

V květnu 2013 vyšlo album Black Pudding vzešlé ze spolupráce s britským hudebníkem Dukem Garwoodem, jehož tvorba je ovlivněna mimo jiné bluesovou hudbou. Oba dva se potkali v roce 2009 na jednom koncertě v rámci turné Soulsavers a padli si do noty. Album Black Pudding, na kterém on sám zpívá za doprovodu Garwoodovy akustické kytary, vznikalo jako „transatlantická spolupráce“. Garwood nahrával kytarové party v Londýně a posílal nu je do Los Angeles, aby ten k nim dotvářel vokály. Posledních pár dnů před nahráváním pak tvořili společně v Los Angeles. Ke spolupráci v rozhovoru pro magazín No Depression řekl: „Hudba Duka Garwooda se mi líbila ještě předtím, než jsme se potkali. Mám rád jeho písně, způsob, jakým hraje na kytaru a zpívá a celkový přístup k hudbě. Náladu, kterou jeho hudba evokuje a tajemnost v ní obsaženou.“[9]

Jednorázové projekty, filmové soundtracky atd.

Mark Lanegan (2015)

Na kontě má také řadu dalších „jednopísňových“ spoluprací a hostování na albech jiných interpretů, jako jsou např.:

  • Píseň „Untitled Lullaby“ z benefičního alba Free the West Memphis Three na náklady obhajoby v případu West Memphis Three, 2000
  • Skladba „Black River“ z desky Future Chaos projektu Bomb the Bass v roce 2009,
  • „Another Night Out“ z alba Where Did the Night Fall od Unkle z roku 2010,
  • „So Long Sin City“ nahranou s kytaristou bývalých Guns N' Roses Slashem (použitá na soundtracku k nezávislému filmu This is not a Movie, 2011),
  • Předělávka písně „Crystalized“ od The xx, spolu s Martinou Topley Bird a za doprovodu Massive Attack a Warpaint, 2012,
  • „The Lonely Night“, vzešlá ze spolupráce s multiinstrumentalistou Mobym a zveřejněná bezplatně na internetu v dubnu 2013 u příležitosti dne prodejen hudebních nosičů (Record Store Day) atd.

V roce 2009 vyšla v rámci svého žánru hvězdně obsazená pocta již nežijícímu frontmanovi skupiny The Gun Club Jeffrey Lee Pierceovi nazvaná We Are Only Riders. On sám je na albu ke slyšení ve dvou písních, sólo v „Constant Waiting“ a spolu s Isobel Campbell ve „Free to Walk“. V roce 2011 byla jeho píseň „Burning Jakob's Ladder“ použita v traileru a závěrečných titulcích videohry Rage. Předělávkou skladby „The Beast in Me“ přispěl také na soundtracku k filmu Hangover II (Pařba v Bangkoku), kterou složil Nick Lowe.

Pro soundtrack k filmu I'm Not There o životě Boba Dylana z roku 2007 nazpíval předělávku Dylanovy písně „Man in a Long Black Coat“.

V roce 2012 se objevil ve třech písních vydaných na sountracku k filmu Země bez zákona (Lawless), vzniklého podle scénáře Nicka Cavea. Autoři hudby Nick Cave a Warren Ellis jako The Bootleggers nahráli předělávky skladeb „White Light/White Heat“ (původně od The Velvet Underground), „Sure 'Nuff 'n Yes I Do“ (Captain Beefheart) a „Fire and Brimstone“ (Link Wray). O jejich nazpívání byl požádán poté, co je odmítl opatřit svým vokálem bluegrasový veterán Ralph Stanley.[10]

Spolupráce s Johnem Calem

Mark Lanegan také při několika příležitostech spolupracoval s velšským hudebníkem a skladatelem Johnem Calem. V říjnu 2008, u příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin zpěvačky, modelky a herečky Nico, vystoupil na Calem pořádaném koncertu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico v Londýně.[11] Téže události se účastnil v květnu 2009 ve Ferraře,[12] v březnu 2010 ve Vratislavi, v dubnu 2010 v Římě a v lednu 2013 v New Yorku. Dne 30. září 2010 s ním zpíval při koncertu v Los Angeles, při němž hrál písně ze svého alba Paris 1919.[13][14] Dne 3. dubna 2016 vystoupil s dalšími hosty na jeho koncertu, při němž hrál písně z prvních dvou alb kapely The Velvet Underground.[15][16][17] Zpíval zde písně „All Tomorrow's Parties“ a „The Black Angel's Death Song“ a společně se všemi zúčastněnými hosty zpíval také v závěrečné písni „Sister Ray“.[18][19]

Rovněž nahrál coververze dvou jeho písní: „Big White Cloud“ (vyšla na albu Has God Seen My Shadow?)[20] a „I'm Not the Loving Kind“ (Imitations).[21] Lanegan se již dříve rovněž snažil zlákat Calea, aby produkoval jeho sólové album Bubblegum, avšak ze spolupráce sešlo.[22] Cale je dále autorem jedné z předmluv k Laneganově knize textů I Am the Wolf (2017).[23][24]

Sólová diskografie

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mark Lanegan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MURPHY, Mathew. Mark Lanegan - Bubblegum recenze alba [online]. Pitchfork.com [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ BBC music, Mark Lanegan Band Blues Funeral, recenze, http://www.bbc.co.uk/music/reviews/4f4z
  3. ↑ VAGRANT RECORDS. Mark Lanegan - Immitations [online]. vagrant.com [cit. 2014-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ LIGHT IN THE ATTIC. Has God Seen My Shadow? An Anthology 1989-2011 [online]. Light in the Attic [cit. 2014-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ ANDY GILL. Mark Lanegan Band, Phantom Radio, album review: Compelling, rare and beautiful [online]. The Independent [cit. 2014-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Gargoyle by Mark Lanegan Band. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. ↑ Album Review: Mark Lanegan - Gargoyle. DrownedInSound. Dostupné online [cit. 2017-11-10]. (anglicky) 
  8. ↑ WTF WITH MARC MARON PODCAST. WTF with Marc Maron Podcast - EPISODE 806 - MARK LANEGAN / MAC DEMARCO. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  9. ↑ MATEER, Chris. Q & A with Mark Lanegan and Duke Garwood on "Black Pudding" [online]. No Depression Magazine [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ DANTON, Eric. Nick Cave on His Surprising Soundtrack for 'Lawless' [online]. RollingStone.com [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ LYNSKEY, Dorian. Life Along the Borderline: A Tribute to Nico [online]. The Guardian, 2008-10-14 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ DELSOLDATO, Marco. Life Along The Borderline A Tribute To Nico: a Ferrara con John Cale ed un cast eccezionale [online]. Kronic, 2009-04-03 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (italsky) 
  13. ↑ TURNER, Gustavo. Live Review: John Cale Performs "Paris 1919" at Royce Hall [online]. LA Weekly, 2010-10-01 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ WOOD, Mikael. John Cale at UCLA's Royce Hall [online]. UCLA, 2010-10-01 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ DESCHAMPS, Stéphane. On y était : John Cale joue le Velvet à la Philharmonie [online]. Les Inrocks, 2016-04-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  16. ↑ CAFFAREL, Yannick Slade. At Paris Exhibition, Tracing the Roots of the Velvet Underground [online]. The New York Times, 2016-04-06 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ KREPS, Daniel. See John Cale Rework 'Velvet Underground & Nico' With Animal Collective, Libertines [online]. Rolling Stone, 2016-04-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ ORSAL, Lara. John Cale présente : The Velvet Underground & Nico [online]. ARTE, 2016-05-19 [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (francouzsky) 
  19. ↑ WERKSMAN, Hans. Paris 2016-04-03 [online]. Fear Is a Man's Best Friend [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ BERMAN, Stuart. Mark Lanegan: Has God Seen My Shadow?: An Anthology 1989-2011 [online]. Pitchfork Media, 2014-01-17 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ OINONEN, Janne. Mark Lanegan – Imitations [online]. The Line of Best Fit, 2013-09-10 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ HUGHES, Rob. Pulling Son House From A Burning Building: Mark Lanegan Interviewed [online]. The Quietus, 2012-02-20 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ CROSS, Charles R. Mark Lanegan plays the Showbox, his favorite venue [online]. The Seattle Times, 2017-08-17 [cit. 2017-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ SULLIVAN, James. Mark Lanegan found his voice, and it’s unmistakable [online]. The Boston Globe, 2017-08-16 [cit. 2017-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Mark Lanegan
Studiová alba
EP
Kompilace
Spolupráce
Příbuzná témata
Screaming Trees
Mark Lanegan • Gary Lee Conner • Van Conner • Barrett Martin • Mark Pickerel
Studiová alba
EP
Kompilace
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mark_Lanegan&oldid=15878941“