Marie Terezie Savojská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie Terezie Savojská
Příbuzenstvo
otec Jan Adam I. z Lichtenštejna
matka Edmunda z Ditrichštejna
manžel Tomasso Emanuel de Savoy-Carignan
syn Eugen Jean Francois de Soissons

Marie Terezie Anna Felicitas de Savoy-Carignan vévodkyně z Lichtenštejna (* 169420. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Rataje a Kounice v Čechách a pravnučka knížete Karla z Lichtenštejna.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna a kněžny Edmundy z Ditrichštejna. Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, protože se nesnášel se svým synovcem a nástupcem Antonínem Floriánem. V roce 1712 se tak v osmnácti letech ujala panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves, Plaňany a Čechy pod Kosířem. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a podařilo se mu vysoudit Plaňany, které ovšem jeho syn Josef Jan Adam po nějaké době prodal vévodkyni zpět. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.

Do organizace jejího sňatku se zapojil její strýc Josef Václav z Lichtenštejna, který byl diplomatem a reformátorem dělostřelectva rakouské armády. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariíným ženichem stal Evženův synovec a nositel řádu Zlatého rouna vévoda Tomasso Emanuel de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons. Do příprav se zapojil také princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se odehrála na zámku v Černém Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad proběhl dne 24. října 1713 na zámku v kapli sv. Vojtěcha. Necelý rok po svatbě se jim narodil syn vévoda Eugen Jean Francois de Soissons. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni a to až do roku 1729, kdy se vévoda během hon]u v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kapli v chrámu sv. Štěpána ve Vídni.

Se svým manželem měla jediného syna, Eugena Jeana, jenž se narodil v roce 1714, od roku 1729 byl vévodou opavským a od roku 1731, kdy mu bylo pouhých 17 let, nositelem řádu Zlatého rouna. V armádě to dotáhl na hodnost nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát vévodkyně Marie Teresa di Massa, princezna di Carrara (1725-1790), se kterou byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k proběhnutí řádného obřadu, však nikdy nedošlo. Dne 24. listopadu 1734 totiž Eugen Jean u Mannheimu zemřel na zimnici.

Vévodkyně Marie Terezie Anna de Savoy-Carignan zemřela dne 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli v katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Za svého dědice vybrala knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik tisíc zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup zajatců z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.

Charitativní činnost[editovat | editovat zdroj]

Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726-1728, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko zámku v Černém Kostelci postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 daroval peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Bylanech či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.

Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752-1759 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby, stejně jako zámek v Čechách pod Kosířem. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond, kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod.

Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:

Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osbně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.

V roce 1764 pak nechala na svých panstvích vystavět sochy sv. Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770-1771 vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.

Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z těchto domů byl i palác na Johannesgasse, kde měl ústav sídlo a jenž po vévodkynině smrti připadl ústavu. Na jeho provoz věnovala ročně 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu, která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadaci, která byla určena na výchovu mladých šlechticů, pak založila pro Savojskou rytířskou akademii a na provoz ročně určila 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.

V letech 1746-1749 navíc nechala na Favoritenstrasse postavit budovy rytířské akademieAkademietrakt, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo Pflanzschule (dnes Sappeurtrakt).

Sochy sv. Donáta[editovat | editovat zdroj]

Sochy sv. Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem. V roce 1765 vévodkyně objednala pro svá panství jeho sochy. Byly umístěny na různých místech — např. na rozcestí u Svatbína (dříve Svrabova) nedaleko Kostelce nad Černými lesy, u hřbitova v Kolovratech, na rozcestí v zaniklé vsi Křimín u Škvorce[1], v Kounicích či u Vykáně. Dne 31. května 1985 došlo k přemístění poškozené sochy od Svatbína do skanzenu v Kouřimi, kde došlo k jejímu zrestaurování. Dodnes se k ní údajně váže rčení Stojíš jako Donát u Svrabova.

Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Poslední takové procesí je známo z Kolovrat ze dne 25. května 1947. Po únoru 1948 byla taková procesí zakázána. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Na její památku je pojmenována Savojská ulice na Pražském předměstí v Kostelci nad Černými lesy.[zdroj?]
  • Na její počest vydalo roku 1980 Lichtenštejnské knížectví poštovní známku s jejím portrétem.[zdroj?]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=12985