Marie Kornelová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marie Kornelová
Narození15. února 1909
Chrudim
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí21. listopadu 1978 (ve věku 69 let)
Chrudim
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníevangelický hřbitov v Chrudimi
Povolánípřekladatelka, spisovatelka, středoškolská učitelka, literární historička a učitelka
Alma materGymnázium Josefa Ressela
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Zkušební komise pro učitelství na středních školách Univerzity Karlovy
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marie Kornelová je literární pseudonym PhDr. Marie Hrubešové (15. února 1909 Chrudim – 21. listopadu 1978 Chrudim), české spisovatelky a překladatelky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Chrudimi, její otec byl vrchní soudní rada Josef Hrubeš (1881-1936).[1] Bratr, JUDr. Josef Hrubeš (1898-1943), byl za okupace popraven.[2][3]

V Chrudimi vystudovala nejprve dívčí lyceum (1922), na které navázala studiem na místním reálném gymnáziu. Středoškolské studium ukončila v roce 1927 a pokračovala ve studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul PhDr získala v roce 1935. Její dizertační práci Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob v románu Cikání vydala svým nákladem filosofická fakulta Karlovy university.[p 1]

Po vystudování se uplatnila jako středoškolská profesorka, nejprve (od roku 1934) na reálném gymnáziu v Praze; v roce 1935 přešla na obchodní akademii v Chrudimi, kde pracovala až do odchodu do invalidního důchodu v roce 1947.[4]

Mimo svoje povolání se v Chrudimi věnovala ochotnickému divadlu a recitaci. Regionální tisk zaznamenal řadu jejích veřejných vystoupení.[5] Dopisovala si se spisovateli Jaromírem Johnem, Karlem Novým, Helenou Šmahelovou, Vladislavem Vančurou.[6] Zemřela v Chrudimi a byla pochována na místním evangelickém hřbitově.

Osobní fond Marie Hrubešové-Kornelové je uložen v Památníku národního písemnictví.[6]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pro své dílo používala pseudonym Kornelová, odvozený od jména chrudimského rodáka Viktorina Kornela ze Všehrd.

Historické romány[editovat | editovat zdroj]

  • Svatební jízda (Historický román ze 14. století o Elišce Přemyslovně, vydala Družstevní práce, 1941)
  • Proměny (Pokračování románu Svatební jízda, vydala Družstevní práce , 1947)
  • Trůny milostné i kruté (společné vydání románů Svatební jízda a Proměny, Čs. spisovatel, 1968)

Tvorba pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Sova Pálenka (vlastní pokračování knihy Kocourek Sklíčko Gottfrieda Kellera; vydáno společně, překlad G. K. Marie Kornelová, il. Karel Müller, vydala Družstevní práce, Praha, 1947)
  • Vendulčiny oříšky (pro předškolní děti, SNDK, 1955 a 1960)
  • Nebe, peklo, ráj (il. Vilma Vrbová, SNDK 1967)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Marie Kornelová překládala z němčiny, angličtiny, francouzštiny, slovenštiny a lužickosrbštiny. Mezi významnější překlady patří (v závorce uveden pouze rok prvního vydání):

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Obdiv k dílu Marie Kornelové (k románu Svatební jízda) se objevil i v korespondenci dvou osobností české literatury – Jaromíra Johna a Vladislava Vančury – z ledna 1942.[8]

John Vančurovi[editovat | editovat zdroj]

„ Přečetl jsem tady Marii Kornelovou a chci Ti gratulovat k tomu velkému objevu kumštýřky slova, děje, dramatičnosti, dialogu, lyričnosti, humoru, kumštýřky, ovládající fundus intructus do mámivé iluzívnosti přímo svědecké, umělkyně, která - aby napsala Svatební jízdu - musí mít za sebou aspoň dvě desítiletí myšlení a broušení umu a pera - slovem, početl jsem si, jak jsem si dávno nepočetl. Sakramenti - to se teď rodí děvčata! Tohle nikdy nebejvalo! Tak tu slečnu - či paní - ode mne pozdrav. Nechť Tě však nepřekvapí, bude -li ta dáma v kalhotech - to se teď obecně nosí. “

Vančura Johnovi[editovat | editovat zdroj]

„ Drahý synu, ... v ženských se nevyznáš. S Kornelkou ses taktéž pořezal: Synu, ta dívčina jest!... Učíť v Chrudimě na akademii obchodní. Ach, pod svícnem bývá tma: Zrovna za slatiňanskými heizly leží Athény,[p 3] Pallasky tam mastějí romány rovnou na ulici a Apollón vo tom neví, Apollón je nezná, Apollón si domýšlí kdoví co, Apollón tahá do věci venkovana z Povltaví! “

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Dizertační práce Marie Hrubešové je dostupná online v NK ČR.
  2. ↑ Pohádky bratří Grimmů v překladu Marie Kornelové byly znovu vydány v letech 1985, 1990, 2002. Opakovaně byl vydáván i její překlad Bílé velryby
  3. ↑ Jaromír John tehdy žil ve Slatiňanech; ty jsou nedaleko Chrudimi, kde působila Marie Kornelová.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Východočeský republikán, 4.12.1936, s.4, Oznámení o úmrtí J. Hrubeše (dostupné online v NK ČR)
  2. ↑ STEJSKALOVÁ, Lenka. Památníky obětí nacistické okupace v Táboře. Brno, 2011. Bakalářská diplomová práce. . Dostupné online.
  3. ↑ Vojenská pietní místa: Kenotaf JUDr. Josef Hrubeš
  4. ↑ FORST, Vladimír. Lexikon české literatury - Osobnosti, díla, instituce - H-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Marie Kornelová. 
  5. ↑ Např. Východ, 28.9.1929, s.2 nebo Východočeský kraj, 17.10.1941, s.6 (dostupné online v NK ČR).
  6. ↑ a b Památník národního písemnictví, Katalogy a databáze: Marie Hrubešová[nedostupný zdroj]
  7. ↑ TUREK, Petr. Herman Melville: Bílá velryba. [online]. Český rozhlas, 2019-08-05 [cit. 2019-08-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ JOHN, Jaromír. Polohy srdce, z korespondence Jaromíra Johna. In: KRULICHOVÁ, Marie; VINAŘOVÁ, Milena. Praha: Československý spisovatel, 1982.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír. Lexikon české literatury - Osobnosti, díla, instituce - H-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Marie Kornelová. 
  • KREJČÍ, Miloš. Slavní rodáci Pardubického kraje. Pardubice: Destinační společnost Východní Čechy, 2010. Heslo Marie Kornelová. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Kornelová&oldid=23522720“