Marie Edinburská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Marie Edinburghská)
Skočit na: Navigace, Hledání
Královna Marie Rumunská

Marie Edinburská, plným jménem Marie Alexandra Victoria von Sachsen-Coburg und Gotha of Great Britain and Ireland zu Sachsen (29. října 1875, Eastwell Park, Kent - 10. července 1938, Sinaia, Rumunsko) byla v letech 19141927 rumunská královna.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí[editovat | editovat zdroj]

Marie se narodila jako druhé dítě a nejstarší dcera z šesti dětí vévody z Edinburghu Alfréda, druhého syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, ruské velkokněžny Marie Alexandrovny. Kromě staršího bratra Alfréda měla tři mladší sestry - Viktorii Melitu, Alexandru a Beatrix. Vyrostla v ženu neobyčejného půvabu, ucházel se o ni ruský car Mikuláš II. i její bratranec britský král Jiří V., který se do ní hluboce zamiloval. Otcové Jiřího i Marie vyjádřili se sňatkem s Jiřím souhlas, ale Mariina matka, která hleděla na britskou královskou rodinu s despektem, chtěla, aby se její dcery provdaly mimo okruh britské dynastie.

Manželství, potomci[editovat | editovat zdroj]

10. ledna roku 1893 se Marie provdala v Sigmaringen za následníka rumunského trůnu Ferdinanda, synovce vládnoucího rumunského krále Karla I. Z manželství vzešlo šest potomků:

  • Karel (15. října 1893 - 4. dubna 1953), pozdější rumunský král v letech 19301940;
  • Alžběta (12. října 1894 - 14. listopadu 1956) – manželka budoucího krále Jiřího II. Řeckého;
  • Marie (6. ledna 1900 - 22. června 1961) – manželka jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće (v letech 1922–1934 královna Jugoslávie);
  • Mikuláš (5. srpna 1903 - 9. června 1978);
  • Ileana (5. ledna 1909 – 21. ledna 1991), manželka arcivévody Antona Habsburského;
  • Mircea (3. ledna 1913 - 2. listopadu 1916) – zemřel za první světové války na tyfus ve věku necelých čtyř let;

Manželství nebylo šťastné. Ještě před svatbou prožil Ferdinand hluboký vztah s dvorní dámou Mariiny předchůdkyně královny Alžběty zu Wied, spisovatelkou Elenou Văcărescu. Protože manželství mezi nimi bylo nepřípustné ( podle rumunské ústavy z roku 1866 následníkovi trůnu nebylo dovoleno oženit se s Rumunkou), výsledkem byl skandál a odchod obou žen do exilu, zatímco Ferdinand se vydal na cestu po Evropě hledat nevěstu, jíž se nakonec stala Marie.

Již jako ženatý muž měl Ferdinand dlouholetou milenku, americkou tanečnici Luisu Fuller a to Marii velmi zraňovalo. Napsala v jednom dopise o citech, jež chová ke svému muži: "...nechuť, která přerostla v odpor..." Nakonec pak i Marie měla posléze řadu mimomanželských vztahů a ne všechny její děti jsou potomky Ferdinandovými. Historikové[kdo?] se shodují v tom, že otcem nejmladšího syna Mircey byl její dlouholetý milenec Barbu Ştirbey. Stran otcovství princezny Ileany nepanuje již taková jistota, podobně jako u budoucí jugoslávské královny, princezny Marie. U prvních tří dětí je však otcovství Ferdinandovou dosti jisté.

Již v roce 1897 měla Marie románek s poručíkem Zizi Cantacuzene. Avantýra záhy vešla v obecnou známost a rychle skončila na zásah krále Karla I. V tomtéž roce Marie otěhotněla a vydala se za matkou do Koburgu; o dítěti není dále nic známo. Vynořily se spekulace, že se buď narodilo mrtvé, nebo bylo dáno do sirotčince. Ať již byla pravda jakákoli, vzala ji královna Marie s sebou do hrobu.

Když v roce 1899 princezna čekala další dítě (dceru Marii), poprosila krále Karla, aby mohla opět porodit v Koburgu, kde vládl její otec. Král to zamítl a Marie prohlásila, že označí za otce očekávaného dítěte velkoknížete Borise Vladimiroviče. Šokovaný král tedy souhlasil a princezna porodila v Koburgu; narodila se dcera, která dostala po matce jméno Marie, nazývali ji však Mignon. Princ Ferdinand (buď aby se vyhnul skandálu, nebo skutečně byl přesvědčen o svém otcovství) uznal dítě za své.

Čtvrté Mariino dítě (druhý syn, Nikolaj) se narodilo v roce 1903. Podle Pauliny Astor, sestry blízkého přítele a důvěrníka princezny a rodinného lékaře nebyl Nikolajovým otcem Ferdinand, ale právě Astor. Stejně jako v případě Mignon, tak i nyní Ferdinand dítě uznal za své; když princ dorůstal, byla nicméně zjevná jeho podoba do rodu Hohenzollernů.

Princezna byla krásná žena, velmi romantická, se zálibou v tanci, divadle a sportu. Ráda se oblékala a nechávala se ve svých róbách fotografovat; dochovalo se množství fotografií této atraktivní aristokratky. Tu oblékla jednoduchý kroj rumunské venkovanky, tu oděv středověké jeptišky, jindy pózovala před exotickými kulisami. S přibývajícím věkem však začala snivá britská princezna usilovat o povznesení své země, kterou milovala. Ze všech panovnic své doby Marie Rumunská byla nepochybně nejvýraznější, ale i nejproměnlivější osobností.

Kromě jiného se zabývala jinými kulturami a náboženstvími. Třebaže byla původně anglikánského vyznání, je známo, že se intenzivně zajímala o ortodoxní víru svých Rumunů. Později ji kazatelka Martha Root přivedla k víře Bahá'í.

Královna[editovat | editovat zdroj]

Mariina předchůdkyně, královna Alžběta zu Wied, o ní napsala: "Princezna Marie je krásná, miluje tanec, divadlo a sport všeho druhu. Je ovšem dost povýšená a nedovedla si, alespoň doposud, získat sympatie rumunského lidu." Poslední postřeh jistě měl své opodstatnění, ovšem Marii bylo těžko usilovat o místo v srdce Rumunů, které již získala všeobecně oblíbená královna Alžběta. Rivalitu mezi oběma ženami umocňovalo i to, že Marie podobně jako Alžběta měla literární ambice.

Marie Rumunská

.

V roce 1914 se stala Marie rumunskou královnou. Ve svém deníku k tomu napsala: Jsem královnou! Náležím svému národu, musím pro něj žít a v mé duší se nemůže usadit strach." Marie se stala královnou v předvečer první světové války. V průběhu těžkých let se Marie sblížila se svými poddanými, kteří trpěli jako ona. Zcela se zasvětila práci ve vojenských špitálech, kde pracovala jako zdravotní sestra, a získala jméno matka raněných. V době epidemie břišního tyfu, která způsobila smrt tříset tisíc lidí, více, než válečné ztráty, odmítla navlékání rukaviček, když jí umírající líbali ruce. Když ji kdosi obdivoval pro její odvahu, odpopvěděla: "To není moje zásluha. Nemám jiné volby. Musím být odvážná."

Francouzský vyslanec v Rumunsku ji popisoval jako jediné svého druhu spojení anglosaské dokonalosti a slovanského půvabu v oslnivou krásu plnou harmonie. Talentovaná spisovatelka, zajímající se malířstvím i jinými uměleckými obory, hrála na rumunském dvoře prim.

Stala se rumunskou patriotkou a její vliv v zemi byl značný. A. L. Eastermann napsal, že "král Ferdinand byl klidný, prostý člověk nevýrazného charakteru... to ne on, ale Marie vládla v Rumunsku."

Z válečných událostí vyšlo Rumunsko úspěšně, jeho teritorium se zdvojnásobilo. Královna Marie, vyzvaná premiérem, aby se účastnila jednání ve Francii, pronesla svůj proslulý výrok: "Rumunsko potřebuje tvář a já budu tou tváří." Brala se horlivě za zájmy své země a i díky ní[zdroj?] Rumunsko tolik získalo. Kvůli 1. světové válce byl královský pár slavnostně korunován až osm let po vstupu na trůn, 15. října roku 1922 v Transylvánii v pravoslavné katedrále v Alba Iulia. Na korunovaci objednala královna Marie korunu, kterou podle jejího návrhu vyrobil dům Falize.

Na rozdíl od krále Ferdinanda, který si nebyl se svým synem Karlem nijak blízký, poutalo Marii s jejím prvorozeným hluboké pouto lásky a sympatie. Jejich vztahy se však zhoršily, když se Karel postavil proti poměru matky s knížetem Stirbey. Další konflikt mezi matkou a synem vzplanul, když královna chtěla vybrat Karlovi budoucí manželku a nedovolila mu rozhodnout se samotnému Karel se poprvé tajně oženil s dcerou prostého majora, Zizi Lambrino; sňatek byl anulován a jeho druhou manželkou se stala řecká princezna Helena. Toto vynucené manželství se záhy rozpadlo, Karel se posléze opět morganaticky oženil a byl zbaven dědických práv k rumunskému trůnu.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Po smrti krále Ferdinanda v roce 1927 nastoupil na rumunský trůn Mariin vnuk Michal. Marie zůstala v Rumunsku a věnovala se psaní knih a memoárů. Po třech letech nicméně se Karel vrátil z exilu a nastoupil na trůn jako Karel II.; perzekvoval svou matku, záviděv jí její popularitu a lásku lidu. Milovaná královna, nemocná rakovinou, stále však optimistická a hluboce věřící, zemřela ve svých 63 letech, 18. července roku 1938, oplakávána svou rodinou i celým národem. Pohřební obřady se konaly šest dní po její smrti v Bukurešti, která byla podle jejího dřívějšího přání vyzdobena fialovorůžovými květinami. Pochována byla po boku svého manžela v místě odpočinku rumunské královské rodiny v královské hrobce katedrály starobylého města Curtea de Argeș, její srdce však bylo podle jejího posledního přání uloženo v klášteře u zámku v Balčiku. Když v roce 1940 byla jižní Dobrudža a s ní i Balčik v rámci smlouvy z Craiovy vráceny Bulharsku, bylo Mariino srdce přeneseno na zámek Bran, jenž byl na počátku 20. století jejím hlavním sídlem a kde jsou dodnes vystaveny četné památky na její přítomnost.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Marie Queen of Roumania, The story of my life, New York 1934.
  • G.Tutui, M. Popa, Hohenzollernii în Romînia, Bucuresti 1962.
  • Fotescu, Diana (1998). Americans and Queen Marie of Romania. Portland, Oxford: Iasi.
  • Mandache (Fotescu), Diana (2004). Later Chapters of My Life. The Lost Memoir of Queen Marie of Romania. Sutton. ISBN 978-0-7509-3691-0.