Marie-José Natová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie-José Natová
alt =
Marie-José Natová na MFF v Cannes (2002)
Rodné jméno Marie-Josée Benhalassa
Narození 22. dubna 1940 (74 let)
Bonifacio, Korsika FrancieFrancie Francie
Aktivní roky 1960–2006

Marie-José Natová, (nepřechýleně Nat, rodným jménem Marie-Josée Benhalassa, * 22. dubna 1940, Bonifacio, Korsika) je francouzská filmová, televizní a divadelní herečka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako Marie-Josée Benhalassa berberským rodičům na Korsice, v roce 1940. Matka pocházela z Korsiky a otec z Kabylie v Alžírsku.[1] Do svých 15 let žila na Korsice s rodiči, pak se rodina přestěhovala do Paříže. Marie-José zde velmi brzy upoutala svým zjevem pracovníky z umělecké branže a začala dostávat nabídky na práci modelky. V roce 1955 vyhrála konkurs časopisu Lectures d'Aujourd'hui a stala se partnerkou herce Jean-Claude Pascala ve fotorománu L'Amour est un sogne (Láska je sen). Jean-Claude Pascal také vymyslel pro začínající herečku pseudonym Nat (natte je francouzský výraz pro pletenec vlasů), podle copů, které rámovaly její tvář. Následně se objevila i v malé, téměř komparzní, roli ve filmové adaptaci románu Le crime et le châtiment (Zločin a trest). Po těchto prvních zkušenostech v umělecké profesi začala navštěvovat známou hereckou školu René Simona. První velkou hereckou roli ji nabídl, v roce 1959, režisér Denys de La Patellière ve filmu Rue des Prairies (Luční ulice). Ztvárnila roli dcery hlavního hrdiny v podání Jeana Gabina.

Jako začnající hvězdě jí v roce 1960 věnoval titulní stranu časopis Télé 7 jours (původně vycházející pod názvem 7 jours). Ve stejném roce se seznámila s osudovým mužem, režisérem Michelem Drachem, pod jehož vedením vytvořila v dalších letech své nejlepší filmové role, například ve filmu Amélie ou le Temps d´aimer (Amélie aneb čas na lásku) z roku 1960, Les Violons du bal (Plesové housle) z roku 1974 nebo Le Passe simple (Vlastní minulost neznámá) z roku 1977. Za role ve dvou posledně jmenovaných filmech též získala na filmových festivalech ocenění jako nejlepší herečka v hlavní roli. Spolupracovala i s jinými významnými režiséry a byla partnerkou známých filmových herců a hereček. V kriminálním filmu La Vérité (Pravda) si zahrála s Brigitte Bardotovou dvojici sester různých povah a ve filmu La Menace (Hrozba) byla filmovou partnerkou herce Roberta Hosseina. V roce 1967 se ve filmu Dacii (Dákové) představila spolu s Pierrem Bricem.


V letech 1963–1964 jí režisér André Cayatte nabídl další velkou filmovou příležitost v úspěšném dvojfilmu La Vie conjugale (Manželský život). Mimo to, herečka ztvárnila v 60. letech i řadu menších rolí v tehdy oblíbeném žánru povídkových filmů, například ve filmu La Française et l'Amour (Francouzka a láska) a dalších. Jedním z posledních filmů, ve kterém hrála bylo válečné drama z roku 1998 Train de vie (Vlak života). Potom se herečka věnovala především divadlu a práci pro televizi.

Po celou dobu své kariéry, až do roku 2006, natáčela herečka také televizní filmy a seriály. Mezi ty nejznámější patřily televizní seriály Les Gens de Mogador (Lidé z Mogadoru) z roku 1972 a Les Rosenberg ne doivent pas mourir (Rosenbergovi nesmějí zemřít) z roku 1975.

Pro divadlo ji objevil režisér a herec Raymond Rouleau. Na jevišti zaujala svými výkony ještě v době studií. Následovaly role v řadě divadelních inscenací na různých pařížských divadelních scénách. Mimořádným úspěchem byla hra Voisin Voisine (Dva na schodišti), ve které hrála po boku herce Victora Lanouxe v divadle Théâtre du Palais-Royal.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 se vdala za hereckého kolegu Rogera Dumase, manželství ale skončilo po roce rozvodem. V roce 1964 se provdala podruhé za filmového režiséra Michela Dracha, se kterým prožila téměř 20 let života a stala se jeho filmovou múzou. V manželství se jim narodili tři synové David, Julien a Aurélien. V roce 1981 se rozvedli a na dlouhou dobu se stal jejím životním partnerem herec Victor Lanoux, se kterým se sblížila při filmování. Spolu se pak věnovali především divadlu.

Dalším mezníkem v soukromém životě se stal rok 2005, kdy se setkala s ovdovělým, dlouholetým známým, hercem a písničkářem íránského původu Sergem Rezvanim a provdala se za něho. Spolu nyní žijí na Korsice v hereččině rodném městě Bonifaciu.

V roce 2012 vyjádřila svůj souhlas s výzvou 18 francouzských umělců a intelektuálů na podporu prezidentského kandidáta Nicolase Sarkozyho.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Celovečerní filmy[editovat | editovat zdroj]

Portrét herečky na medaili k uvedení filmu Françoise ou la Vie conjugale (1964)
  • Rue des prairies, režie: Denys de La Patellière, 1959
  • La Française et l'Amour, povídka: Le Mariage, režie: René Clair, 1960
  • La Vérité, režie: Henri-Georges Clouzot, 1960
  • Amélie ou le Temps d'aimer, režie: Michel Drach, 1960
  • Jean-Marc ou la Vie conjugale, režie: André Cayatte, 1963
  • Françoise ou la Vie conjugale, režie: André Cayatte, 1964
  • Dacii, režie: Sergiu Nicolaescu, 1967
  • Les Violons du bal, režie: Michel Drach, 1973
  • Le Passé simple, režie: Michel Drach, 1977
  • Rio Negro, režie: Atahualpa Lichy, 1990
  • Train de vie, režie: Radu Mihaileanu, 1998

Televizní filmy a seriály[editovat | editovat zdroj]

  • Le Mariage de Figaro, režie: Marcel Bluwal, 1961
  • Hélène ou la joie de vivre, režie: Claude Barma, 1968
  • Les Gens de Mogador, režie Robert Mazoyer, 1972
  • Les Rosenberg ne doivent pas mourir, režie: Stellio Lorenzi a Alain Decaux, 1975
  • Le Clan, režie: Claude Barma, 1988
  • La Mort a dit peut-être, režie: Alain Bonnot, 1990
  • Deux mamans pour Noël, režie Paul Gueu, 1998
  • Colette, une femme libre, režie: Nadine Trintignant, 2004
  • L'Oncle de Russie, režie: Francis Girod, 2006

Divadlo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Virage dangareux, režie: John Boynton Pristley, Théâtre Michel, 1958
  • Blaise, režie: Claude Magnier, Théâtre des Nouveautés, 1959
  • Médor, režie: Roger Vitrac, Studio des Champs-Élysées, 1966
  • Désiré, režie: Sacha Guitry, Théâtre Édouard VII, 1984
  • Voisin Voisine, režie: Jean-Michel Rouzière, Théâtre du Palais-Royal, 1985
  • Avec ou sans arbres, režie: Jeannine Worms, Théâtre Hébertot, 1990

Fotoromány[editovat | editovat zdroj]

  • L'amour est un songe, v časopise Lectures d'Aujourd'hui, 1955, v Itálii vydáno pod názvem Tristezza di un tempo perduto, v časopise Boléro Film 1958
  • Notre amour est sans issue, v časopise Lectures d'Aujourd'hui, 1957

Autobiografie[editovat | editovat zdroj]

  • Je n΄ai pas oublié (Nezapomněla jsem), 2006

Ocenění nejlepší herečka[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NATOVÁ, Marie-José. Je n'ai pas oublié. Paříž : Plon, 2006. 166 s. ISBN 2259196632. (francouzsky) 
  2. VALERIO, Ivan. Le choix de la vérité [online]. lafranceforte.fr, 2012, [cit. 2013-05-22]. 18 intellectuels et artistes signent une tribune pour défendre Nicolas Sarkozy Dostupné online. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu