Manicheismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ježíš Kristus jako manicheistický prorok (rozpoznán dle kříže na prsou), 13. století

Manicheismus je již dnes vymizelé náboženské učení (jeho nejpozdější a nejzachovalejší forma s největším počtem památek byly nalezeny v Číně), které bylo založeno v Sasánovské říši babylonským prorokem Máním (přibližně roky 216–276) ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím, apokalyptickým judaismem a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství a sám Mání se pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Elchasaie a dalších).

Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život - pouze dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale.

Vyznavači

Kněží manicheismu na fragmentu z rukopisu nalezeném v Číně – Tarimské pánvi.

Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd: na

  • vyvolené (vzdělané) a
  • naslouchající (laiky).

Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili almužnami. Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manicheistických hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli právě z řad Vyvolených.

Vzestup a pronásledování

Manicheistická rada, 10. stol. n. l., Čína – Tarimská pánev

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277[1] na popud zoroastrovských kněží. Manicheismus se vzápětí stal velmi populární zejména v oblasti rozšíření aramejštiny. V Persii byl pronásledovaným, ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledovaným náboženstvím v římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

K manicheistům původně náležel také svatý Augustin

Až v roce 762 se k manicheismu přiklonil chán Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířený i v Evropě (kde zanikl v 7. století), severní Africe, přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu) až po střední Asii (14. století) a Čínu, kde se udržel nejdéle. V Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století. Dodnes je manichejství formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.[zdroj?]

Manicheismus dochovaný v umění

Reference

  1. ↑ Viz FELIX, Wolfgang. Antike literarische Quellen zur Außenpolitik des Sāsānidenstaates I. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985. ISBN 3 7001 0727 7. S. 91. 

Literatura

  • DECRET, François. Mání a tradice manicheismu (Mani et la tradition manichéenne). Překlad Zdeněk Müller. Bratislava: CAD Press, 2000. 150 s. (Světové duchovní proudy; sv. 49). ISBN 80-85349-30-2. 
  • ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 464 s. ISBN 80-86005-19-4. [O manicheismu viz str. 339–348.]
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. 256 s. (Stopy, fakta, svědectví). Kapitola Rozvoj vzdělanosti. Staré památky. Nové myšlenkové směry, s. 148–157. 
  • KLÍMA, Otakar. Učení Máního. In: Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1982. S. 159–181.
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 280 s. Kapitola Mání a manicheismus, s. 155–161. 
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství). ISBN 978-80-7021-947-8. Kapitola Manicheismus, s. 324–340. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Manicheismus&oldid=16212125“