Manáslu
| Manáslu | |
 Manáslu |
|
|
|
|
| Vrchol | 8163 m n. m. |
|---|---|
| Poznámka | 8. nejvyšší hora světa |
|
|
|
| Světadíl | Asie |
| Státy | Nepál |
| Pohoří | Himálaj |
| Souřadnice | 28° 33′ s. š., 84° 34′ v. d. |
 Manáslu
|
|
| Prvovýstup | 9. května 1956 |
Manáslu (मनास्लु, známá také jako Kutang) je s 8163 metry [1] (podle jiných pramenů 8156 m [2]) osmou nejvyšší horou světa. Nachází se v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název pochází ze sanskrtu a lze jej přeložit jako „Hora ducha“. Manáslu je nejvyšším vrcholem masívu Gurkha a leží asi 70 km východně od osmitisícové Annapurny. Ze svahu hory stékají do údolí ledovce Manáslu, Pungen a Thulagi. Manáslu je také nejvyšší horou Nepálu.
Obsah |
Prvovýstup [editovat]
Vrchol Manáslu poprvé zdolali dne 9. května 1956 japonský horolezec Toshio Imanishi a nepálský šerpa Gyalzen Norbu, členové japonské expedice. Druhý den je následovali ještě Kichiro Kato a Minoru Higeta.
Nižší východní vrchol Manáslu (7895m) byl poprvé zlezen v roce 1986 (viz níže). Severní Manáslu (7157m) zlezla poprvé česká výprava v roce 1979 a z české ženské výpravy v roce 1980 Jana Koukalová a Božena Marušincová-Nývltová S hřebenem (na obrázku vpravo).
Historie hory [editovat]
Manáslu stojí v centrálním Nepálu a byla proto nepřístupná z politických důvodů až do roku 1949. V roce 1950 ji prozkoumal britský cestovatel a horolezec William Tilman, držitel výškového rekordu výstupem na Nandá Déví (7816m) z roku 1936. V letech 1952, 1953 a 1955 se o výstup na Manáslu pokoušeli Japonci SV úbočím. Ve třetím případě dosáhli výšky 7750m.
- 1956 – SV úbočí. Japonci se vrací k Manáslu daří se jim prvovýstup na její vrchol (viz výše). Jejich výstup je dnes klasickou cestou k vrcholu.
Druhý výstup klasickou cestou zkoušejí Korejci v letech 1971 a 1972. Druhá expedice končí jedním z největších neštěstí v Himálaji, když v lavině přichází o život 15 jejích členů. Druhý výstup klasickou cestou se pak daří až německé výpravě roku 1973.
V roce 1974 vystupuje na Manáslu klasickou cestou japonská ženská expedice. Japonskám se tak daří první ženský výstup na osmitisícovku. Na vrchol hory vystoupily Naoko Nakaseko, Masako Uchida, Mieko Mori a Šerpa Jambu.
První zimní výstup na Manáslu se daří polským horolezcům v lednu 1984. Klasickou cestou stoupají k vrcholu Maciej Berbeka a Ryszard Gajewski.
Zleva V hřeben, SV úbočí na slunci, vpravo ve stínu SZ stěna.
- 1971 – SZ pilíř. Další japonská expedice podniká druhý výstup na Manáslu novou cestou (vrcholové družstvo Kazuharu Kohara a Motoyoshi Tanaka).
- 1972 – J stěna. Rakouská expedice otevírá třetí trasu k vrcholu, na který vystupuje sólo Reinhold Messner. Jeho výstup byl později několikrát opakován. Výstup překonává 900m obtížný skalní pilíř, výše pokračuje "Údolím motýlů" a levou částí J stěny.
- 1981 – Z stěna. Francouzi Pierre Beghin a Bernard Muller zlézají Manáslu novou velmi obtížnou cestou Z stěnou alpským stylem.
- 1984 – J hřeben. Po neúspěchu Slovinců před třemi lety dokončuje trasu J hřebenem polská expedice. Vrcholové družstvo tvoří Krzysztof Wielicki a Alexander Lwow.
- 1986 – V hřeben. Jerzy Kukuczka, Artur Hajzer z Polska a Mexičan Carlos Carsolio zlézají V vrchol Manáslu (7895m) novou cestou alpským stylem, poté oba Poláci pokračují k hlavnímu vrcholu a sestupují klasickou cestou.
- 2006 – Kazaši Denis Urubko a Sergej Samojlov zlézají alpským stylem novou cestu v SV stěně mezi klasickou cestou a V hřebenem.
Celkem vede k vrcholu Manáslu 7 cest. Z nich jen dvě byly opakovány. Možností nové trasy je přímá cesta středem J stěny a dosud nezlezená JV stěna.
Výstupy českých horolezců [editovat]
- 1989 – Josef Rakoncaj – Messnerova cesta J stěnou
- 1999 – Martin Minařík – klasická cesta SV úbočím
- 2006 – Zuzana Hofmannová, František Kolář, Pavel Matoušek[3] – klasická cesta SV úbočím
- 2009 – Radek Jaroš
- 2011 – Jan Trávníček, Jakub Vaněk
Reference [editovat]
- ↑ NOVÁK, Jiří. Světová pohoří 2. díl - Asie. Praha : Euromedia Group, k.s., 2001. ISBN 80-242-0291-3. Kapitola Himálaj, s. 116-151.
- ↑ KELE, František; MARIOT, Peter. Encyklopedie velehor světa. [s.l.] : Fontána, 2004. ISBN 80-7336-199-X. S. 67.
- ↑ http://www.vrcholeni.cz/index.php?clanek=6
