Magnetorezistence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Magnetorezistence (či magnetoresistence) je schopnost materiálu změnit svou hodnotu elektrického odporu vlivem vnějšího magnetického pole. První takový mechanismus objevil W. Thomson (známý také jako Lord Kelvin) v roce 1856 při experimentování s niklovými a železnými vzorky. Později byly objeveny další magnetorezistenční mechanizmy, přičemž některé vyžadují, aby byl vzorek magnetický (a magnetické pole slouží k ovládání magnetizace), zatímco jindy ovlivňuje magnetické pole elektrický proud přímo.

V Thomsonových experimentech[1] se jednalo o anizotropní magnetorezistenci (AMR) a odpor vzorku se měnil nejvýše o několik procent. Novější badatelé (například český rodák a nositel Nobelovy ceny Peter Grünberg) objevili materiály (případně jejich kombinace ve vícevrstvých strukturách), které vykazují mimořádně vysoké hodnoty magnetoresistence označované jako obří magnetorezistence (GMR - Giant MagnetoResistance), kolosální magnetorezistence (CMR - Collosal) a tunelovací magnetoresistence (TMR).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. W. Thomson, Proc. Royal Soc. London,Vol. 8, (1856-1857), pp.546-550.