Mafra (palác)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Palác v Mafře
Knihovna paláce v Mafře

Palác Mafra (portugalsky Palácio Nacional de Mafra) je monumentální komplex paláce a kláštera s kostelem v Mafře v Portugalsku, cca 40 km severně od hlavního města Lisabonu. Postaven byl v letech 1717-1730 v barokním a klasicistním italském stylu na příkaz krále Jana V. Palác je jednou z nejokázalejších portugalských barokních staveb.

Palácový komplex tvoří šest symetricky rozmístěných budov, dvě věže a centrální bazilika, zasvěcená Panně Marii a sv. Antonínovi.

Palác je největší královskou rezidencí v Portugalsku a jednou z největších staveb v Evropě vybudovaných v 18. století. Sloužil rovněž jako klášter františkánů (ke klášteru náleži impozantní knihovna s 40.000 tituly). Komplex měl být portugalským protějškem madridského Escorialu. Po pádu monarchie 5. října 1910 vzniklo v paláci muzeum.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ke stavbě kláštera se zavázala žena Jana V. Marie Anna, pokud bude obdařena následníkem trůnu. Po narození princezny Marie Barbary (1711) přistoupil Jan na výraz díků a vděčnosti k naplnění slibu a 17. listopadu 1717 byly práce na stavbě zahájeny se záměrem vybudovat konvent pro třináct františkánských bratří. Záhy však mohutný příliv brazilského zlata způsobil změnu záměru Jana V., který se rozhodl pro výstavbu velkého paláce. Architekt Johann Friederich Ludwig oznámil změnu plánů a započal se stavbou velkého paláce, na které pracovalo více než 52.000 dělníků z různých zemí.

Nakonec stavba umožnila ubytovat až 330 františkánských mnichů, aniž by bylo nutno redukovat velikost projektovaného paláce. Palác byl otevřen osmidenní sérií oslav 22. října 1730 na počest 41. narozenin krále.

Portugalská královská rodina nikdy nevyužívala palác v Mafře jako své stálé sídlo; sloužil spíše k příležitostnému pobytu či jako místo odpočinku členů rodiny. Překrásné lesy v okolí byly skvělým prostorem k lovu pro řadu portugalských knížat holdujících této vášni.

Za vlády krále Jana VI. byl palác nově zařízen. Při jeho útěku před Napoleonem v roce 1807 byla většina nejlepšího mobiliáře a uměleckých děl odvezena do Brazílie. V době napoleonských válek zde měl své sídlo francouzský generál Junot, poté velitel anglických vojsk vévoda Welington.

V roce 1834, po občanské válce, která proti sobě postavila liberály stranící Marii II. a konzervativce na straně Michala II., nařídila královna Marie II. rozpuštění řeholních řádů, v důsledku čehož klášter v Mafře opustila část františkánských bratří. Poslední monarchové z domu Braganza užívali palác výlučně jako lovecký zámek a poslední král Manuel II. odešel v roce 1910 z kláštera do anglického exilu.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Palác byl v roce 1907 prohlášen za národní památku. V současnosti je budova v péči Ústavu portugalského architektonického dědictví (Instituto del Patrimonio Arquitectónico de Portugal), který zde realizuje různé programy restaurace a konzervace; nejdůležitější byl program věnující se hlavní fasádě. Do programů jsou zapojeni členové mezinárodních institucí specializovaných na restauraci historických budov.

7. 7. 2007 se palác dostal mezi sedm finalistů v národní soutěži o novodobých sedm divů světa.

V říjnu roku 2007 se zde uskutečnil 20. summit Rusko - EU.

Odrazy v umění[editovat | editovat zdroj]

K Mafře se vztahuje řada legend. Nejznámější vypráví o v paláci žijících krysách schopných pozřít člověka. Jiná vysvětluje existenci tunelu spojujícího Mafru s obcí Ericeira, jejž použil král Manuel II. v roce 1910 při útěku do exilu.

V románu laureáta Nobelovy ceny, portugalského spisovatele José Saramaga Memorial do convento (Paměti kláštera) (1982), česky - Baltazar a Blimunda (2002), je na příběhu jednoho obyvatele Mafry podána podrobně historie vzniku a stavby paláce; za román získal Saramago v roce 1984 Grand Prix PEN Clubu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Palacio Nacional de Mafra na španělské Wikipedii.