Mák vlčí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Mák vlčí

Mák vlčí - ilustrace
Mák vlčí - ilustrace
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
Čeleď: mákovité (Papaveraceae)
Rod: mák (Papaver)
Binomické jméno
Papaver rhoeas
L.

Mák vlčí (Papaver rhoeas) je jednoletá rostlina z čeledi makovité (Papaveraceae). Tato všeobecně známá květina má spoustu lidových názvů, jako je ohníček, červánčí, Maková panenka, pleskánek a další.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Mák vlčí je rozšířen po celé Evropě (kromě nejsevernější), Malé Asii, severní Africe. Byl také zavlečen do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Na českém území se s ním hojně setkáváme v polních kulturách, na rumištích, úhorech, navážkách a jiných obnažených půdách, především v teplejších oblastech od nížin do podhůří. U nás kvete od května do srpna, při příznivě teplém počasí až do října.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Mák vlčí je 20 – 90 cm vysoká rostlina s jednoduchou nebo jen slabě větvenou lodyhou, která je i v horní části odstále štětinatá. Spodní listy vlčího máku jsou řapíkaté, ty svrchní přisedlé a ostře zubaté. Všechny listy jsou střídavé a také štětinaté jako lodyha. Jednotlivé květy na koncích stonků jsou před rozvitím sehnuté a korunní plátky jsou kryty dvěma štětinatými kališními lístky, které po rozkvětu opadávají. V květu tedy rostlině zůstávají jen výrazné čtyři korunní lístky, které jsou sytě červené, široké, navzájem se překrývají a na bázi mají často fialovou až černou skvrnu. Tyčinky jsou černofialové a na rozdíl od většiny příbuzných druhů jsou nitkovité a pod prašníky neztlustlé. Charakteristický je i tvar plodumakovice. Makovici představuje 1 – 2 cm velká tobolka, která je lysá a široce vejčitá, po dozrání dřevnatí. Modrošedá semena jsou drobná (1mm dlouhá), ledvinovitá, matná, se zřetelně síťovaným povrchem a čtvercovými políčky. Vypadávají otvorem pod zaschlým věncem blizen. Na jedné rostlině dozrává 10 000 - 20 000 semen, s poměrně dlouhou a nepravidelnou dormancí, která mohou vzcházet během celého roku, i za nízkých teplot půdy.

Reprodukce a šíření[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožuje se pouze generativně. Vzchází dobře i z povrchu půdy. V půdě mají semena dlouhou životnost. Vedle přirozeného vysemenění na stanovišti se může šířit též osivem.

Sběr a úprava[editovat | editovat zdroj]

Korunní lístky se sbírají vytrháváním od května do července pouze za suchého počasí. Prsty se uchopí najednou na horním okraji a vyškubnou směrem nahoru. Jsou velmi choulostivé. Za vlhka fialoví. Ukládají se volně, neboť jsou citlivé na zapaření. Suší se ve stínu nebo za umělé teploty, která by neměla překročit 40°C. Droga má slabý charakteristický pach a slabě hořkou, poněkud slizovitou chuť. Je jí nutno skladovat v dobře uzavřených nádobách a ve tmě.

Účinné látky[editovat | editovat zdroj]

Vlčí mák obsahuje řadu alkaloidů (0,11 až 0,12%) , hlavním alkaloidem je rhoeadin a dále alkaloidy allokryptopin, berberin, koptisin, isorhoeadin, papaverin, protopin, roemerin, sinaktin a další. Vedle toho jsou přítomny antokyanová barviva cyanin a mekocyanin, slizové látky, třísloviny, cukry a kyselina mekonová.

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Jedná se spíše o plevel, který se rozšířil mezi běžně člověkem pěstovanou květenou polí a luk. Mák vlčí není tedy považován za chráněnou rostlinu.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Korunní lístky máku vlčího se již od dávné minulosti využívaly na léčbu plicních chorob a jako uspávací prostředek. V současnosti se droga uplatňuje omezeně, občas se přidává do sirupů nebo čajových směsí, převážně však jen pro zlepšení jejich vzhledu. Účinkuje tlumivě na dýchací ústředí, zmírňuje kašel a dráždění ke kašli, zlepšuje a ulehčuje vykašlávání. V den 11. listopadu, kdy se slaví Den válečných veteránů, je také květ vlčího máku používán jako symbol na počest vojáků, kteří padli za 1. světové války.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rubcov, Valentin Gennadjevič; Beneš, Karel: Zelená lékárna, Lidové nakladatelství, 1984, s.154
  • Dostál, Josef: Nová květena ŠSSR 2. Praha : Academia, 1989
  • Korbelář, Jaroslav; Endris, Zdeněk: Naše rostliny v lékařství, Avicenum, 1981, s. 452
  • Kresánek, Jaroslav; Dugas, Dionýz: Príručný atlas liečivých rastlín, Osveta, 1985, s. 222

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu