Lunoplodovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Lunoplodovité

Stephania cephalantha
Stephania cephalantha
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
Čeleď: lunoplodovité (Menispermaceae)
Juss., 1789
Kresba Cissampelos pareira z roku 1880

Lunoplodovité (Menispermaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu pryskyřníkotvaré (Ranunculales). Jsou to keře a liány s jednoduchými listy a nenápadnými květy. Vyskytují se v tropech celého světa a některé druhy zasahují i do mírného pásu. Rostliny často obsahují silné alkaloidy a jsou používány např. na výrobu jedu kurare nebo v medicíně.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lunoplodovité jsou dvoudomé šplhavé keře a liány bez úponků, řidčeji byliny nebo stromy. Častá je kauliflorie. Existují i sukulentní typy, u některých rodů (např. Stephania) je na bázi stonku vyvinuta dřevnatá hlíza. Mnohé druhy mají ztlustlé kořeny nebo kořenové hlízy. Pro liány je charakteristické nepravidelné utváření kruhů dřeva v kmeni. Listy jsou střídavé, bez palistů, jednoduché (jen vzácně trojčetné), někdy se štítnatou čepelí, na okraji nejčastěji celokrajné, pouze výjimečně zubaté, někdy hluboce 3 až 5-laločné. Žilnatina je často charakteristicky dlanitá, případně zpeřená. Řapíky mají v dolní a často i v horní části chakakteristickou ztlustlinu (pulvinus). Květy jsou malé, nenápadné, nejčastěji zelené, bílé nebo žluté, trojčetné, pravidelné nebo výjimečně (Cissampelos) dvoustranně souměrné, nejčastěji v úžlabních vrcholících připomínajících okolík, vzácně jednotlivé nebo v jiných typech květenství. U některých zástupců jsou květy uspořádány v hlávce podepřené masitým receptákulem. Květy jsou jednopohlavné, často jsou v nich patrné pozůstatky druhého pohlaví. Okvětí je rozlišené na kalich a korunu. Kalich je složen ze 3, 4 nebo 6 lístků v 1 nebo 2 kruzích, v samičích květech je někdy jejich počet redukován až na 1. Koruna je ze 3 nebo 6 volných nebo víceméně srostlých lístků v 1-2 kruzích, u některých zástupců chybí. Korunní lístky bývají menší než kališní a nezřídka jsou žlázovité a produkují nektar. Tyčinky v samčích květech nejčastěji v počtu 3 nebo 6 (řidčeji více, až 40), s volnými nebo srostlými nitkami. V samičích květech bývají někdy přítomná šídlovitá staminodia. Gyneceum je apokarpní, svrchní, složené nejčastěji ze 3 nebo 6 (1 až 30) pestíčků, u některých zástupců vyrůstá na krátkém gynoforu. Blizna je přisedlá nebo na krátké vrcholové čnělce. Každý pestík obsahuje 2 vajíčka, z nichž 1 v průběhu vývoje zaniká. Plodem je peckovice, respektive souplodí peckovic. Semena mají často polokruhovitý měsíčitý tvar (odtud jméno čeledi). Endosperm může být celistvý, skládaný (ruminate) nebo chybí a jeho výživovou funkci pak přejímají masité dělohy.[1][2][3][4]

Rozlišovací znaky[editovat | editovat zdroj]

Většina lunoplodovitých jsou dřevnaté liány bez úponek. Listy jsou jednoduché, celokrajné, celistvé nebo dlanitě laločnaté, s více či méně dlanitou žilnatinou. Ve sterilním stavu je lze nejsnáze zaměnit s podražcovitými (Aristolochiaceae). Ty se liší zejména tím, že listy po opadu nezanechávají listovou jizvu, neboť chybí odlučovací vrstva. Pro mnoho lunoplodovitých je charakteristický pulvinus vyvinutý nejen na bázi ale i na vrcholu řapíku, což je v rámci tohoto typu lián ojedinělý znak. Podražcovité a smldincovité mají pulvinus pouze na bázi řapíku.[3][5]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď zahrnuje asi 350 druhů v 65 rodech. Je rozšířena v tropech celého světa, některé rody přesahují do subtropů a v Asii a Americe ojediněle (Menispermum, Cocculus, Calycocarpum) i do mírného pásu. Nejvíce druhů roste jako liány v tropických nížinných deštných lesích, kde vyhledávají zejména místa kde je souvislý zápoj korun narušen, např. na březích řek, mýtinách a okrajích lesů. Některé rody se přizpůsobily růstu v monzunových a pouštních oblastech.[2] V Asii se vyskytuje dohromady asi 30 rodů, v Africe 30, v Americe 22 a v oblasti Austrálie a Tichomoří 10.[3] V Evropě žádný zástupce lunoplodovitých neroste.

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

O opylování a šíření semen lunoplodovitých je toho známo málo. Drobné květy bývají velmi vonné a jsou pravděpodobně opylovány drobnými dvoukřídlými, blanokřídlými a v menší míře i brouky a motýly. Sladkou vůni vydávají i listy některých druhů (např. Cyclea barbata, Stephania japonica) a je možné, že také přispívá k lákání opylovačů. Semena rozšiřují zejména ptáci a savci. Plody Abuta grandifolia konzumují velcí ptáci, opice a hlodavci. Plody Cissampelos rozšiřují ptáci. V Asii plody některých druhů rozšiřují např. opice (orangutani, gibboni a makakové), cibetky a ptáci (na Nové Guinei jsou to např. kasuáři.[2][3]

U zástupců některých rodů, např. Tinospora, jsou na listech přítomna domatia v nichž žijí symbiotičtí bezobratlí.[3]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Menispermaceae jsou řazeny do řádu pryskyřníkotvaré (Ranunculales). Shodné znaky sdílejí zejména s čeleděmi dřišťálovité (Berberidaceae) a Lardizabalaceae, náleží mezi ně zejména drobné, trojčetné květy, tyčinky zpravidla po 6 a žlázovité korunní lístky produkující nektar. S Berberidaceae sdílejí navíc obsah benzylisochinolinových alkaloidů, s Lardizabalaceae převládající celkový habit (ovíjivé dřevnaté liány).[3] Jednotlivé rody a jejich zařazení do tribů jsou zpravidla vymezeny znaky na endokarpu a embryu a typem a přítomností endospermu, zatímco znaky na samčích květech jsou používány výjimečně.[2]

Diels v roce 1910 rozdělil čeleď Menispermaceae na celkem 8 tribů: Anomospermeae, Coscinieae, Fibraureae, Hyperbaeneae, Menispermeae, Peniantheae, Tiliacoreae a Tinosporeae. V molekulární studii z roku 2007 byl potvrzen monofyletismus tribů Coscinieae, Hyperbaeneae, Tiliacoreae a Anomospermeae, zatímco triby Fibraureae a Peniantheae by měly být vřazeny do tribu Tinosporeae, aby byl monofyletický. Také tribus Menispermeae byl shledán polyfyletickým.[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší fosílie plodů rostlin řazených k čeledi Menispermaceae pocházejí z eocénu. Listy se dochovaly ze starší křídyoligocénu.[3]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Pro zástupce lunoplodovitých je charakteristický obsah isochinolinových alkaloidů odvozených od fenylalaninu a tyrosinu. Nejrozšířenější z nich jsou amorfiny, bisbenzylchinoliny a protoberberiny.[3]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Lunoplodovité jsou významné zejména jako zdroj účinných alkaloidů. Rostliny používali k lovu domorodci v Americe, Asii i Africe. Odvar z kůry a listů slouží k výrobě šípových jedů, tzv. kurare, drcené rostliny jsou využívány k rybolovu. V tropické Americe je kurare zhotovováno zejména z druhu Chondrodendron tomentosum a Curarea toxicofera. Mnohé druhy lunoplodovitých jsou využívány v domorodé medicíně, zejména k ošetřování horeček, žaludečních potíží, hadích kousnutí a kožních nemocí. Kůra druhu Cissampelos pareira sloužila k léčení onemocnění močového traktu a byla v minulosti ve velkém vyvážena z Brazílie. Z delších druhů se využívají v lékařství Anamirta cocculus, Cocculus trilobus, Coscinium fenestratum, Fibraurea tinctoria, Limacia oblonga, Pericampylus glaucus, Stephania capitata, Tinospora crispa a Tinospora glabra. Některé druhy jsou využívány jako zdroj žlutého barviva. V Thajsku je používán druh Tiliacora triandra ke kořenění jídla. Některé nemnohé druhy, např. Limacia oblonga a Albertisia papuana, mají jedlé plody.[2][3] Stonky druhů Pericampylus glaucus a Sinomenium acutum jsou v čínském Sečuánu používány podobně jako ratan.[4]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Přehled rodů[editovat | editovat zdroj]

Abuta, Albertisia, Anamirta, Anisocycla, Anomospermum, Antizoma, Arcangelisia, Aspidocarya, Beirnaertia, Borismene, Burasaia, Calycocarpum, Carronia, Caryomene, Chasmanthera, Chlaenandra, Chondrodendron, Cionomene, Cissampelos, Cocculus, Coscinium, Curarea, Cyclea, Dialytheca, Dioscoreophyllum, Diploclisia, Disciphania, Echinostephia, Elephantomene, Eleutharrhena, Fibraurea, Haematocarpus, Hyperbaena, Hypserpa, Jateorhiza, Kolobopetalum, Legnephora, Leptoterantha, Limacia, Limaciopsis, Macrococculus, Menispermum, Odontocarya, Orthogynium, Orthomene, Pachygone, Parabaena, Parapachygone, Penianthus, Pericampylus, Platytinospora, Pleogyne, Pycnarrhena, Rhaptonema, Rhigiocarya, Sarcolophium, Sarcopetalum, Sciadotenia, Sinomenium, Sphenocentrum, Spirospermum, Stephania, Strychnopsis, Synandropus, Synclisia, Syntriandrium, Syrrheonema, Telitoxicum, Tiliacora, Tinomiscium, Tinospora, Triclisia, Ungulipetalum[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BERRY, P.E. et al.. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. VI). Missouri : Timber Press, 2001. ISBN 0-915279-81-9.  
  2. a b c d e SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton : Princeton University Press, 2003. ISBN 069111694.  
  3. a b c d e f g h i STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 10 (2). Leiden, Niederlands : Foundation Flora Malesiana, 1986. ISBN 0-247-3280-8.  
  4. a b HU, Qiming et al. Flora of China: Menispermaceae [online]. . Dostupné online.  
  5. GENTRY, A.H.. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago : The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0226289435.  
  6. ORTIZ, Rosa del C. et al. Molecular phylogeny of the moonseed family (Menispermaceae): implications for morphological diversification. American Journal of Botany. 2007, roč. 94, čís. 8.  
  7. STEVENS, P.F.. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: . Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Smith N. et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton Univ. Press, 2003. ISBN 0691116946.
  • Gentry A.H. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago: The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0226289435.
  • Berry P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. VI). Timber Press, 2001. ISBN 0-915279-81-9
  • Koblížek J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4.
  • Valíček P. et al. Užitkové rostliny tropů a subtropů. 2. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]