Ludvík Kuba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík Kuba
Ludvík Kuba v 90. letech 19. století
Ludvík Kuba v 90. letech 19. století
Narození 16. dubna 1863
Poděbrady
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. listopadu 1956 (ve věku 93 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Povolání malíř, spisovatel
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Některá data se získávají z datové položky.

Ludvík Kuba (16. dubna 1863, Poděbrady30. listopadu 1956, Praha) byl český folklorista, spisovatel, malíř a přítel Lužických Srbů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhé z jedenácti dětí zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Už od mládí projevoval umělecké sklony a ze sourozenců si nejlépe rozuměl se svým bratrem Karlem, který se později stal uměleckým kovářem. Kromě kreslení měl zálibu i v hudbě, postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Od roku 1873 navštěvoval měšťanskou školu v Poděbradech.

V letech 1877 − 1879 studoval na pražské varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského. Další studium absolvoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde byl v té době ředitelem Gustav Adolf Lindner. Často zde maloval zákoutí historického města i jeho okolí a svými obrázky přispíval do časopisů. Zároveň se začal zabývat samostudiem slovanských jazyků, což velice dobře zhodnotil při svých etnografických a folkloristických aktivitách. Po ukončení studia v roce 1883 pracoval dva roky jako podučitel a intenzivně pracoval na prvním dílu sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech, který vyšel v roce 1884. Ve stejném roce se rozhodl opustit učitelskou dráhu a věnovat se profesi národopisce a literáta. Podnikal časté studijní cesty na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska. Nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory na do Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1888 si doplňoval malířské vzdělání u Karla Liebschera a na jeho doporučení nastoupil v roce 1891 na pražskou malířskou akademii u Maxe Pirnera. V roce 1893 odjel do Paříže, kde studoval malířství na soukromé Académie Julian. Tato cesta byla pro umělce důležitá i proto, že zde potkal krajanku Olgu Joujovou, která se v roce 1895 stala jeho ženou. Brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že pro tento úkol ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby.

Rozhodl se proto studovat dále malířství, tentokrát v Mnichově, ve škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Od roku 1904 žil Kuba ve Vídni a v roce 1910, před návratem do vlasti, podnikl tříměsíční cestu po Itálii, kde navštívil významná umělecká centra, Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Od roku 1911 žil trvale v Praze. Pro určité neshody s uměleckým spolkem Mánes se věnoval především etnografické činnosti, za kterou se mu v průběhu let dostávalo řady uznání a ocenění ve vlasti i v zahraničí. Nadále podnikal studijní cesty a pracoval na dalších dílech své sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech.

Do roku 1921 jezdil pravidelně s rodinou do Březnice u Příbrami, odkud pocházela jeho manželka, do domku jejích rodičů. Zde maloval žánrové obrázky z města i blízkého okolí. Podnikal odtud také výjezdy za malířskými náměty do různých koutů jižních Čech.[1]

V roce 1937 se zúčastnil jako člen oficiální delegace výstavy československého umění v Moskvě. Za svůj dlouhý život shromáždil bohatý obrazový materiál a téměř až do konce života pořádal také výstavy svých malířských děl.

Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 ve věku 93 let. Urna s jeho popelem byla v držení jeho jediného syna Ludvíka Maria Kuby a v roce 1992 byla uložena v urnovém háji v Kluku (Poděbrady).[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Kuba studoval slovanské národy, aby poznal jejich hudbu, hudební nástroje a zvyky. Představil je umělecky i obsahově na plátně i ve svých knihách, čímž je zdokumentoval pro další generace. Rozsáhlá sbírka hudebnin Slovanstvo ve svých zpěvech (v 16 jazycích) svědčí o jeho dlouholeté etnografické tvorbě. Podobnou dokumentaci vytvořil v dalších pěti knihách Čtení o Lužici, Čtení o Starém Srbsku, Čtení o Makedonii, Čtení o Dalmácii, Čtení o Bosně a Hercegovině.

Na svých cestách po Evropě sledoval a zaznamenával všední den obyvatel a naslouchal jim. To ztvárnil v knihách Cesty za slovanskou písní, Zaschlá paleta a Křižem kražem slovanským světem. Velká část zvyků a obyčejů, které zaznamenal, je dnes již pohřbena v propadlišti dějin.

Kuba navštívil Lužické Srby poprvé v roce 1886 a potom ještě třikrát v letech 1903, 1922 a 1923. Při svých cestách také vytvořil mnoho maleb lužickosrbských osobností, které dnes tvoří základ lužickosrbské galerie.

Z výstavy jeho malířských děl z těchto cest, uspořádané v roce 1924 v Praze, zakoupilo ministerstvo školství 56 obrazů, což znamenalo pro umělce určitou finanční satisfakci a možnost pokračovat ve své práci.

Věnoval se též publikační činnosti, články a fejetony zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní Listy, Zlatá Praha a další.

Kromě studia slovanských národů se věnoval Ludvík Kuba také důkladnému studiu východní filosofie a umění. Osvojil si čínštinu a i když v Číně nikdy nebyl, shromáždil prostřednictvím svých přátel hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu.[3]

Ludvík Kuba je označován jako umělec dvou století. Ve své malířské tvorbě byl ovlivněn impresionismem a secesí.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • 1884 – 1928 Slovanstvo ve svých zpěvech
  • 1925 Čtení o Lužici
  • 1932 Čtení o Starém Srbsku
  • 1932 Čtení o Makedonii
  • 1933 Cesty za slovanskou písní
  • 1936 Čtení o Dalmacii
  • 1937 Čtení o Bosně a Hercegovině
  • 1946 Moje Čína
  • 1955 Zaschlá paleta
  • 1956 Křižem kražem slovanským světem

Významná malířská díla[editovat | editovat zdroj]

  • 1906 V zeleném pokoji
  • 1906 Mezi růžemi
  • 1923 Nevěsta Mina Bobkova
  • 1942 Hyacint na tmavém pozadí
  • 1946 Autoportrét: Moje paleta

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1909 Ludvík Kuba (jiná role), Kolín
  • 1924 Ludvík Kuba: Z Lužice, Praha
  • 1948 Ludvík Kuba: Za půl století, Salon Výtvarné dílo, Praha
  • 1953 Lid slovanských zemí v obrazech Ludvíka Kuby (k 90. narozeninám umělce), Praha
  • 1981 Výtvarné práce Ludvíka Kuby z období secese, Březnice
  • 1989 Ludvík Kuba: Zátiší z let 1933 – 1955, Březnice
  • 2003 Ludvík Kuba: Z mého života, Polabské muzeum, Poděbrady
  • 2012 Ludvík Kuba (grafika), Galerie Klementinum, Praha
  • 2013 Ludvík Kuba – Poslední impresionista, Salmovský palác, Praha [4][5]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Kuba získal ve slovanských zemích velké uznání. Byl jmenován čestným občanem několika měst doma i v zahraničí. V roce 1923 získal srbský řád svaté Sávy. V roce 1930 mu byl udělen bulharský řád III. stupně a v roce 1931 bulharská Serafova cena. V roce 1935 se stal členem jihoslovanské akademie v Záhřebu a roku 1945 mu čestné občanství udělila národní a kulturní organizace Domowina.

Další ocenění:

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Jméno Ludvíka Kuby nesou ulice v několika městech, galerie v Poděbradech, v Březnici[1] a také sady v Poděbradech.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Ludvík Kuba ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Galerie Ludvíka Kuby, Březnice
  2. HRABĚTOVÁ, Jana. Vzpomínka na Ludvíka Kubu. Poděbradské noviny [online].  [cit. 2014-02-18]. Dostupné online.  
  3. VAŠÍČKOVÁ, Jana. Ludvík Kuba. Život a dílo (bakalářská práce) [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, [cit. 2014-02-18]. Dostupné online. (česky) 
  4. Výstava Ludvík Kuba – Poslední impresionista (29.11.2013 - 6.4.2014)
  5. Výstava Ludvík Kuba - Recenze výstavy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠTECH, V. V.; NEZVAL, V.; SEIFERT, J.. Ludvík Kuba, malíř. Praha : Jaroslav Janeček, 1946. 220 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]