Ludvík II. Bourbonský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík II. Bourbonský
Příbuzenstvo
otec Petr I. Bourbonský
matka Isabela z Valois
manželka Anna z Auvergne
dcera Kateřina
syn Jan I. Bourbonský
dcera Isabela
syn Ludvík

Ludvík II. Bourbonský (francouzsky Louis II de Bourbon, 4. února 1337 - 10. srpna 1410 Montluçon) byl vévoda bourbonský, hrabě z Clermontu a Forezu a švagr krále Karla V.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem bourbonského vévody Petra I. a Isabely, dcery dcera Karla z Valois, zakladatele dynastie Valois. Po otci zdědil sklony k duševnímu onemocnění[1] a po jeho smrti na bitevním poli se roku 1356 stal vévodou bourbonským. Roku 1360 byl po uzavření tzv. míru v Bretigny jedním ze čtyřiceti rukojmích, kteří putovali výměnou za francouzského krále Jana na anglický dvůr a tam v poměrném blahobytu setrval až do roku 1366.

Po návratu musel obnovit svou autoritu ve vévodství a roku 1371 oženil s Annou z Auvergne, hraběnkou z Forezu a pak se na Pyrenejském poloostrově zúčastnil boje proti Maurům. Jindřich II. Kastilský chtěl křižáky využít ve válce proti Portugalsku, což Ludvík odmítl a vrátil se zpět do Francie. Po návratu bojoval v Normandii proti Karlovi Navarrskému. Na přelomu let 1377 a 1378 se zúčastnil slavnostního přivítání císaře Karla IV. a byl jedním z hlavních organizátorů oslav během celé císařské návštěvy francouzského dvora.

Po smrti švagra Karla V. roku 1380 byl na základě jeho poslední vůle společně s dalšími francouzskými princi jmenován poručníkem nezletilého následníka Karla VI. Na rozdíl od svých švagrů neměl přílišné politické ambice a lid ho nazýval "dobrým vévodou".[2]

Ludvík Bourbonský

V roce 1390 uspořádal společně s Janovany výpad proti Tunisu, který se do dějin zapsal jako nepříliš úspěšná Mahdijská křížová výprava.

Můj pane, snažně vás prosím, abyste mě za všechny služby, které jsem pro vás kdy mohl vykonat, pověřil tímto úkolem, abych mohl pracovat pro vás, pro vaše jméno a pro službu Boží. Neboť je to mé nejvroucnější přání na světe a po všech světských činech je také dobré sloužit Bohu...
— Ludvík Bourbonský v dopise Karlu VI.[3]

O dva roky později mladý král Karel při cestě na vojenské tažení do Bretaně prodělal první ataku duševní choroby. Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.[4] [pozn. 1]

K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože své předchůdce v rolích rádců obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z nich vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy. Ludvík Bourbonský se roku 1401 pokoušel společně s Janem z Berry zprostředkovat mezi Ludvíkem Orleánským a Filipem Smělým mír. Od roku 1405 stál na straně Ludvíka Orleánského a po jeho zavraždění roku 1407 se rozhodl odejít do ústraní. Na sklonku života se vévoda přes počáteční nesouhlas rozhodl napodobit krok svého syna a připojit se ke straně Armagnaků, zemřel v srpnu 1410 a byl pohřben do rodové nekropole v benediktinském klášteře Souvigny.

Vévodův sekretář Jan z Orronville sepsal Kroniku dobrého vévody Ludvíka Bourbonského.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Po roce 1415 se zcela propadl do spárů nemoci, během života údajně prodělal minimálně 43 atak.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Louis II of Bourbon ve Wikimedia Commons

  1. Leo van de Pas. Isabelle de Valois [online]. Genealogics, [cit. 2010-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. TUCHMANOVÁ, Barbara. Zrcadlo vzdálených časů. Praha : BB/art, 2005. ISBN 80-7341-438-4. S. 402.  
  3. SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-055-5. S. 134.  
  4. a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. Dále jen Francouzští králové. ISBN 80-7203-465-0. S. 291.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]