Luděk Nekuda

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Luděk Nekuda
Základní informace
Narození10. října 1942
Ostrava
Úmrtí10. března 1988 (ve věku 45 let)
Praha
Příčina úmrtíporanění hlavy
Povoláníherec, hudební skladatel, spisovatel, hudebník, zpěvák, textař, scenárista, konferenciér, rozhlasový redaktor, televizní dramaturg a trumpetista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luděk Nekuda (10. října 1942 Ostrava – 10. března 1988 Praha) byl český hudebník-trumpetista, zpěvák, televizní a rozhlasový moderátor, bavič, textař, scenárista a dramaturg. Byl pověstný svým vynikajícím citem pro český jazyk, ve kterém dokázal objevovat nečekané slovní hříčky a plánovitě i pohotově je uplatňovat v textech i rozhovorech.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval Pedagogický institut v Ostravě a do roku 1965 učil na základní devítileté škole v Karviné.[1]

Zemřel na následky nehody, když se pod vlivem alkoholu vracel domů a pravděpodobně spadl ze schodů. Utrpěl přitom zranění hlavy, následkem kterého byl hospitalizován. Po několika dnech, při kterých byl při plném vědomí a přijímal návštěvy, došlo ke krvácení do mozku, které lékaři nerozpoznali a které vedlo k jeho smrti.[2]

Umělecká dráha[editovat | editovat zdroj]

Během vysokoškolských studií v roce 1961 spolu s Pavlem Veselým a Eduardem Schiffauerem založil v Ostravě Divadélko Pod okapem, které patřilo k předním amatérským scénám v Československu a stalo se jedním z legendárních divadel malých forem 60. let. Z jiných později celostátně známých osobností zde účinkovali i Tomáš Sláma a Jiří Wimmer. Nekuda zde působil jako autor, zpěvák, herec a trumpetista, začal nejprve textovat převzaté melodie, později i skládat vlastní písničky.

Roku 1965 se původní soubor částečně rozpadl, částečně profesionalizoval jako Divadélko Okap pod ostravským Parkem kultury a oddechu (PKO). I v novém souboru Nekuda dále působil, protože opustil dráhu učitele a nastoupil jako programový pracovník PKO, později působil jako instruktoru pro kulturu Československého svazu mládeže a spolupracoval s ostravskými studii Československého rozhlasu a Československé televize coby hlasatel, zpěvák, autor a externí redaktor.[1]

Roky 1967 a 1968 strávil převážně jako voják základní vojenské služby, od roku 1968 pak jednak hostoval v pražském divadle Semafor v hrách Poslední štace a Tak co, pane barone jako zpěvák a herec,[3], jednak byl členem a uměleckým vedoucím nově založeného ostravského Divadélka Waterloo až do jeho úředního zákazu v roce 1970.

V roce 1971 natrvalo přesídlil do Prahy díky tomu, že mu pražské studio Československého rozhlasu nabídlo trvalé angažmá jako rozhlasového moderátora v pořadech Mikrofórum a Dobré ráno na rozhlasové stanici Hvězda, zároveň vystupoval pohostinsky s kapelou Rangers – Plavci, v níž hrál, zpíval a působil jako konferenciér na koncertech.

Od roku 1980 byl dramaturgem v redakci zábavy Československé televize; spolupracoval i na tvorbě pořadů pro děti (Malý televizní kabaret), z jeho pera pochází také parodie Hloupá pohádka ze silvestrovské estrády 1981.[4]

Od roku 1983 vytvářel a uváděl společně s Jiřím Císlerem vlastní televizní zábavní pořad Sešlost, což byla na tehdejší dobu nekonvenčně pojatá komorní záležitost zcela odlišná od velkých estrád. Vzniklo a bylo odvysíláno 11 dílů, u kterých se pozvolna objevovaly satirické prvky. A právě náhlé cenzurní požadavky rozhodujících činitelů ČST poté, co odevzdal scénář pro 12. díl, nakonec nepřímo způsobil Nekudovu smrt: rozčilily ho natolik, že se rozhodl jít k sousedovi zapít žal...[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
  • Sešlost (1983–1988) – autorský pořad
  • Hloupá pohádka (1981) – parodie na pohádky
  • Pes suverén – textař a interpret
  • Zemědělská opera

Politické názory a spolupráce se Státní bezpečností[editovat | editovat zdroj]

V době Pražského jara 1968 se podle vlastních slov nijak výrazně neangažoval, protože měl tehdy mnoho starostí soukromého rázu, řešil rodinné a finanční problémy, takže tehdejší hektickou dobu se snažil spíše pochopit a orientovat se v ní, než aby se účastnil dění. V době normalizace pak byl členem Svazu československo-sovětského přátelství a kandidátem členství v Komunistické straně Československa. Tato kandidatura také znamenala povinnost navštěvovat komunistické ideologické kursy Roky stranického vzdělávání, z těchto studií byl sice pro nedochvilnost vyloučen, ale nakonec se roku 1977 stal řádným členem KSČ.[1]

V roce 1970 coby umělecký vedoucí Divadla Waterloo odpovídal za hru Syn pluku, která ostře ironizovala sovětské vojáky a po několika reprízách vedla k zákazu hry, rozpuštění souboru a zatčení některých členů. Luděk Nekuda a Tomáš Sláma v té době ušli větší perzekuci díky tomu, že s vyšetřovateli Státní bezpečnosti spolupracovali. Nekuda nakonec v srpnu 1971 souhlasil s tím, že se stane informátorem StB výměnou za to, že u soudu bude figurovat pouze jako svědek a ne jako obžalovaný (pokud by byl odsouzen, automaticky by skončila jakákoliv jeho kariéra v kultuře).[6] 29. února 1972 tak podepsal vázací akt coby informátor s krycím jménem „Jan“.

Jeho aktivní spolupráce s StB se však omezila prakticky jen na ostravský proces. V té době totiž už pracoval a bydlel v Praze, s ostravskými divadelníky se stýkal minimálně a pracovníkům StB už téměř žádné důležité informace nepředával. Státní bezpečnost ho hodnotila jako přátelského a oblíbeného člověka, nicméně velmi nedochvilného a málo spolehlivého, takže jeho spis v roce 1977 převedla z kategorie „informátor“ na nižší kategorii „důvěrník“.[1]

V roce 1980 však Státní bezpečnost zjistila od dalšího informátora, jímž byl Nekudův bývalý divadelní kolega Petr Podhrázký, že se Nekuda při cestách do Západní Evropy setkává s redaktory Svobodné Evropy Slávou Volným a Ivanem Binarem nebo s hercem Pavlem Landovským, aniž by tuto skutečnost oznámil. Po opakovaném prověření byl v roce 1984 Nekudův spis převeden do kategorie „prověřovaná osoba“, StB se pokoušela získat informace od jeho přátel Tomáše Slámy a Jiřího Císlera (oba byli též vázanými informátory), ale pravděpodobně neúspěšně. Tajné vyšetřování Nekudovy osoby trvalo až do jeho smrti v březnu 1988.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e HERTL, David. Spolupracovníci StB: Nekuda, Císler i zpěvačka Čeřovská [online]. Český rozhlas, 2024-02-27 [cit. 2024-03-03]. (Portréty). Dostupné online. 
  2. ↑ Tragický konec Luďka Nekudy: Jak to bylo s jeho osudovým pádem ze schodů? - Deník.cz. web.archive.org [online]. 2018-12-20 [cit. 2022-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-12-20. 
  3. ↑ Luděk Nekuda v Semaforu. www.semafor.cz [online]. [cit. 2011-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-29. 
  4. ↑ YouTube.cz: Jiří Sovák & Petr Nárožný - Hloupá pohádka – To nejlepší z televizního humoru, (R) Supraphon 2017
  5. ↑ Předčasná smrt Luďka Nekudy: Slavný bavič doplatil na chybu lékařů. Dotyk [online]. VLTAVA LABE MEDIA [cit. 2021-02-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ Jak bavič Luděk Nekuda v denní i noční době informoval operativního orgána (StB). FORUM 24 [online]. Forum 24 [cit. 2022-01-24]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 22. sešit. Ostrava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ; Ústav pro regionální studia, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7368-408-2. S. 51–52.
  • NEKUDA, Luděk. Sešlost Luďka Nekudy / připravila Hana Nekudová ve spolupráci s Tomášem Slámou. Žďár nad Sázavou : Impreso Plus, 1994. 144 s. ISBN 80-85835-11-8.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 437. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Luděk_Nekuda&oldid=23796893“