Lucie Otýlie z Hradce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lucie Otýlie z Hradce
Lucie Otýlie Slavatová (z Hradce, malba na zámku v Jindřichově Hradci)
Lucie Otýlie Slavatová (z Hradce, malba na zámku v Jindřichově Hradci)
Narození1. prosince 1582 nebo 1. února 1582
Jindřichův Hradec
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí11. ledna 1633 (ve věku 50 let) nebo 19. ledna 1633 (ve věku 50 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníBavorsko
Choť(1602) Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652)
Děti1. Adam Pavel Slavata (* 1603)
2. Adam Pavel Slavata (1604–16057)
3. František Vít Slavata (* 1605)
4. Jáchym Oldřich Slavata (1606–1645)
5. František Vít Slavata (168–1645)
RodičeAdam II. z Hradce (1549–1596) a Kateřina z Montfortu (1556–1631)
Příbuzníbratr: Vilém Zachariáš z Hradce (1575–1589)
sestra: Bohunka z Hradce (1576–1577)
bratr: NN z Hradce (*/† 1578)
sestra: Anna Kateřina z Hradce (1578–1596)
bratr: Jáchym Oldřich z Hradce (1579–1604)
sestra: Dorota z Hradce (1594–1604)
děd: Jáchym z Hradce (1526–1565)
babička: Anna z Rožmberka (1530–1580)
teta: Anna Alžběta z Hradce (1557–1596)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lucie Otýlie z Hradce (1. prosince 1582 Jindřichův Hradec11. ledna 1633 Vídeň[1]) byla českou šlechtičnou, dcerou Adama II. z Hradce a Kateřiny z Montfortu.

Dne 13. ledna 1602 se v Jindřichově Hradci provdala za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Když zemřel její bratr Jáchym Oldřich, poslední mužský příslušník rodu pánů z Hradce, vymřel rod po meči a Lucie Otýlie zdědila celý rodový majetek. Ten přešel do majetku rodu Slavatů.[2]

Pochována byla v bavorském Altöttingu v „Gnadenkapelle“ (Kaple zázračného obrazu).

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek IV. Vysočina a Táborsko. Praha: František Šimáček, 1885. 425 s. Dostupné online. Kapitola Hradec Jindřichův hrad, s. 55. Dále jen Sedláček (1885). 
  2. Sedláček (1885), s. 51.

Související články[editovat | editovat zdroj]