Loutka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marioneta s vahadlem (Mexiko)
O bývalé vesnici Reith na území vojenského újezdu Boletice v okrese Český Krumlov pojednává článek Loutka (vojenský újezd Boletice).

Loutka je figurka člověka nebo zvířete, určená k animaci čili „oživení“. Loutka slouží buďto jako hračka, kterou si oživuje dítě samo, anebo ji oživují loutkoherci, například v loutkovém divadle.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly.[1] Tím, že se při hře oživuje, to jest hraje, „pohybuje se“ nebo „mluví“, se loutka liší od panenky, kterou děti chovají, oblékají a vozí v kočárku jako nemluvně.

Loutky v historii[editovat | editovat zdroj]

Loutky se podobně jako masky užívaly už od nejstarších dob, kdy se používaly jako součást náboženských rituálů.

Nejstarší nález loutky[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším známým dokladem použití loutky je plastika vyřezaná z mamutího klu, nalezená v hrobě z období mladého paleolitu na Francouzské ulici v Brně. Celý charakter výbavy zemřelého nasvědčuje tomu, že zde byl pohřben šaman a je tedy pravděpodobné, že i loutka byla rituálním předmětem.

Loutky na divadle[editovat | editovat zdroj]

Aby byl objekt na divadelním jevišti považován za loutku, musí nést význam bytosti a projevovat živost (např. mluvit, pohybovat se). Nejčastěji loutka představuje člověka (často historickou, literární nebo divadelní postavu - Doktor Faust, Kašpárek, Don Juan, pohádkovou bytost nebo nějaké člověku blízké zvíře, ale může jí být i personifikovaný předmět.[2]

Loutka může být vyrobena prakticky z jakéhokoli materiálu, i když nejčastější bývají loutky dřevěné, hadrové nebo papírové. Také pohyblivost loutek je značně variabilní, některé se pouze posouvají po jevišti, u jiných mohou loutkoherci vytvořit celou škálu pohybů. Rovněž velikost loutek se pohybuje v širokém rozmezí, limitována je pouze technickými parametry - loutka nesmí být příliš malá, aby byla na jevišti dostatečně viditelná, ani příliš velká, aby s ní loutkoherec mohl pohybovat. Existují však i loutky v nadživotní velikosti.

Zvláštní druh loutek představují loutky pro loutkový animovaný film.

Druhy loutek[editovat | editovat zdroj]

Spejbl, Hurvínek a Mánička

Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na:

  • Závěsné - marioneta – loutka zavěšená na drátu, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro loutkové divadlo, ale také jako jarmareční loutka, která „hraje“ na hudební nástroj a podobně.
  • Spodové:
    • Maňásek – látková loutka, která se navléká na ruku a vodí zespodu. Oblíbená také jako hračka, zvířátko.
    • Javajka nebo javánka (wajang) – loutka na tyčce nebo drátu, vedená zespodu.
    • Vařečková loutka – jednoduchá loutka, vedená zespodu.
  • Vedené - např. manekýn – velká, obvykle látková loutka, kterou loutkoherec drží před sebou.
  • Ostatní:
    • Stínová loutka.
    • Vodní loutka.
    • Loutka pro animovaný film – bez vedení, pohyblivé části musí držet v nastavené poloze.

Tak jako při dětské hře může jako „auto“ posloužit téměř jakýkoli předmět, mohou jako improvizované „loutky“ vystupovat různé předměty, animované jen celkovým pohybem a hlasem. Loutkové hře se podobá také technika divadelní hry s maskou, také ve složitých kostýmech se může herec do jisté míry podobat loutkoherci.

České loutky[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích je bohatá tradice loutek i loutkářů, kterou v 19. století představuje zejména Matěj Kopecký. Mezi tradiční postavy (loutky) patřil Kašpárek a Kalupinka, král, princezna, rytíř, sedlák, čert a další. O obnovu loutkářství ve 20. století se zasloužil dr. Jindřich Veselý a proslavil je zejména Josef Skupa postavami Spejbla a Hurvínka, loutkové filmy Jiřího Trnky a řada dalších.

Přenesený význam slova[editovat | editovat zdroj]

V přeneseném významu je loutka člověk, který poslušně vykonává něčí vůli a příkazy, kterým „pohybuje“ někdo jiný. Odtud také loutková vláda, která vládne jen zdánlivě a ve skutečnosti slouží někomu jinému.

Německé marionety (foto J. Howaldt)
Tradiční britské maňáskové divadlo (Punch and Judy)
Francouzský Guignol
Marionety (Plön, Německo)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTOŠ, Jaroslav. Loutkářská kronika : Kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích. Praha : Orbis, 1963. 301 s.  
  • A. Dubská, Dvě století českého loutkářství: vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. Praha: AMU 2004 - 302 s. ISBN 80-7331-008-2
  • J. V. Dvořák, Herectví s loutkou. Praha: IPOS 1997 - 88 s. ISBN 80-7068-069-5
  • M. Knížák, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus, 2005 - 566 s. ISBN 80-86225-87-9
  • O. Rödl, Loutkářství. Praha: SPN 1981 - 119 s.
  • A. Tománek, Podoby loutky. Praha: AMU 1998 - 177 s. ISBN 80-85883-36-8
  • A. Vondrušková - K. Skopová, Jednoduché loutky. Praha: Grada 2004 - 48 s. 24 cm ISBN 80-247-0892-2

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Machek, Etymologický slovník, heslo Loutka
  2. PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. Praha : Národní divadlo, 2004. ISBN 80-7258-171-6. Kapitola Loutka, s. 164-166.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo loutka ve Wikislovníku
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu