Liturgická reforma (druhý vatikánský koncil)
Liturgická reforma po druhém vatikánském koncilu vychází z konstituce Sacrosanctum Concilium z roku 1963, kterou vyvrcholily snahy o obnovu liturgie prosazované v rámci tzv. liturgického hnutí od přelomu 19. a 20. století. V praktické rovině se reforma projevila zejména ve (znovu)zavedení používání národních jazyků v liturgii, zvýšení míry účasti laiků při liturgii a úpravě liturgického prostoru (obrácení oltáře směrem k lidu).
Provádění liturgické reformy v Československu [editovat]
Provedením reformy v jednotlivých státech byly pověřeny biskupské konference. V Československu, kde v té době byla řada biskupských stolců neobsazena, biskupskou konferenci nahrazoval Sbor biskupů a ordinářů ČSSR, který za tím účelem zřídil Celostátní liturgickou komisi v čele s biskupem Lazíkem; její ustavující zasedání se konalo 25. února 1965 v Bratislavě. Pro přípravu a schvalování liturgických textů v obou národních jazycích vznikly dvě subkomise, a to pro české země v čele s Františkem Tomáškem a pro Slovensko v čele s Ambrózem Lazíkem. Také díky snahám biskupa Tomáška, který do provádění reformy vnesl i katechetický prvek, byl postup zavádění reformy v Československu poměrně rychlý a na rozdíl od některých dalších států se obešel bez odporu některých věřících, kteří by požadovali zachování předkoncilní liturgie (požadavky týkající se slavení tzv. tridentské mše se začaly objevovat až od 90. let 20. století, a to od lidí, kteří ve své podstatě předkoncilní praxi ani nezažili).
Obnova křesťanského života pomocí liturgie, která byla uváděna jako cíl reformy, měla probíhat v následujících krocích:
- osobní studium
- liturgická formace věřících
- zavádění lidového jazyka do liturgie
- úprava liturgického prostoru
Čeština začala být při liturgii používána od počátku liturgického roku 1969/1970, tj. od první neděle adventní roku 1969. K průkopníkům liturgické reformy v českých zemích patřili Jiří Reinsberg a Zdeněk Bonaventura Bouše.
