Libye
Libye je stát v severní Africe u Středozemního moře. Jejími sousedy jsou Egypt, Súdán, Čad, Niger, Alžírsko a Tunisko. Jméno státu má původ ve starořeckém mýtu o Libyi. V roce 2011 zde proběhla občanská válka mezi stoupenci Kaddáfího džamáhíríje a povstalci zastupovanými Národní přechodnou radou a podporovanými NATO. Válka skončila vítězstvím povstalců.
Dějiny
Město Leptis Magna patřilo k významným obchodním centrům Římského impéria. V 7. století oblast dnešní Libye dobyli Arabové a v roce 1551 Osmanští Turci.
V letech 1911–1943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922–1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.[5] V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.
Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska.
V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího.
Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.
Zahraniční vztahy pod Kaddáfím
V červnu 1972 Kaddáfí oznámil, že kterýkoliv Arab, který si přeje se dobrovolně přidat k palestinským ozbrojeným skupinám, „může zaregistrovat své jméno na kterémkoliv libyjském velvyslanectví, které mu zajistí potřebný bojový výcvik“. Rovněž přislíbil finanční pomoc pro útoky. Dále založil Islámskou legii (1972–87) – žoldnéřskou paravojenskou skupinu, mající napomoci vytvořit z oblasti Sahelu jeden velký islámský stát.
Libye hrála klíčovou roli při podpoře ropného embarga v roce 1973 jako politické zbraně v naději, že cena ropy vzroste tak, že přinutí Západ zastavit podporu Izraele.
Opakovaně byly zasílány zbraně různým teroristickým a národně-osvobozeneckým skupinám v Evropě zbraně („bomby působící křeče a lámající ducha Británie jsou bombami libyjského lidu“). Např. v roce 1973 zachytilo irské námořnictvo loď Claudia dopravující sovětské zbraně z Libye do Severního Irska pro Prozatímní irskou republikánskou armádu (PIRA); o 14 let později francouzské úřady zastavily loď MV Eksund, která dovážela přes 120 tun libyjských zbraní teroristickým skupinám, zejména IRA a PIRA.
Kaddáfí byl těsným stoupencem ugandského diktátora Idiho Amina. Libyjské jednotky byly poslány do Aminovy války proti Tanzanii, kde padlo na 600 libyjských vojáků. Kaddáfí pomáhal také středoafrickému diktátorovi Jean-Bédel Bokassovi. Podporoval i etiopského levicového diktátora Haile Mariama Mengistua; dále cvičil a podporoval Charlese Taylora, prezidenta Libérie, obviněného za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Sierra Leone. Libye měla rovněž úzké kontakty s režimem Slobodana Miloševiče.
V dubnu 1984 protestovali libyjští uprchlíci v Londýně proti popravě dvou disidentů. Libyjští diplomaté při tom zastřelili 11 lidí a britskou policistku. Incident k vedl k ukončení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Libyí na více než 10 let. O dva měsíce později prohlásil Kaddáfí, že očekává od svých agentů likvidaci uprchlých disidentů i během jejich pouti do Mekky v srpnu 1984. Libyjské spiknutí bylo skutečně v Saúdské Arábii odhaleno a zneškodněno saúdskoarabskou policií. Po prosincových bombových útocích na letiště v Římě a Vídni v roce 1985, při kterých bylo 19 lidí zabito a kolem 140 zraněno prohlásil Kaddáfí, že bude pokračovat v podpoře RAF, Rudých brigád a IRA tak dlouho, pokud západoevropské země budou podporovat protikaddáfíovsky orientované Libyjce. V roce 1986 oznámila libyjská státní televize, že Libye cvičí sebevražedné jednotky k útokům proti evropským a americkým zájmům.
Libyjští agenti 5. dubna 1986 provedli bombový útok na diskotéku La Belle v západním Berlíně, při kterém byli 3 lidé zabiti a 229 zraněno. Po sjednocení Německa a otevření archívu Stasi vyšlo najevo, že tato teroristická akce byla nařízena z Tripolisu, provedena za spoluúčasti Stasi a souhlasu sovětských poradců v NDR. 14. dubna 1986 USA provedly odvetnou operaci El Dorado Canyon. Protivzdušná obrana, 3 vojenské základny a 2 vojenská letiště v Tripolisu a Benghází byly bombardovány. Zabít Kaddáfího se sice nepodařilo, ale o život přišlo několik desítek armádních důstojníků. Kaddáfí oznámil, že dosáhl unikátního vojenského vítězství nad USA a přejmenoval Libyi na Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhíríji.
Kaddáfí stimuloval několik islámských a komunistických teroristických skupin až na Filipínách; také dotoval paravojenské skupiny v Oceánii. Pokusil se radikalizovat i novozélandské Maory. V Austrálii podplácel obchodní svazy a některé politiky. V květnu 1987 pak Austrálie vypověděla diplomaty ze země a kvůli aktivitám v Oceánii přerušila s Libyí styky.
V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli státními zastupitelstvími USA a Spojeného království obviněni z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103. Šest dalších Libyjců bylo souzeno v nepřítomnosti za bombový útok letu UTA 772 nad Čadem a Nigerem. Rada bezpečnosti OSN požadovala, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Odmítnutí Libye vedlo k vydání rezoluce rady bezpečnosti OSN 748 dne 31. března 1992 o uvalení mezinárodních sankcí vůči Libyi. Opětné odmítnutí Libyí pak vedlo k uvalení dalších sankcí v listopadu 1993.
V roce 1999, méně než 10 let poté, co na ni byly uvaleny sankce, Libye začala svoji politiku vůči Západu dramaticky měnit. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003, se Kaddáfí rozhodl zastavit projekt zbraní hromadného ničení a zaplatil téměř 3 miliardy eur na odškodnění rodin obětí letů Pan Am 103 a UTA 772. Tento čin mnohé západní země přivítaly a pohlížely na něj jako na významný krok k návratu Libye do mezinárodních společenstev. Od roku 2003 se země pokoušela normalizovat vztahy s EU a USA. V roce 2004 prezident George W. Bush hospodářské sankce vůči Libyi ukončil a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.
Občanská válka v roce 2011
Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro"
Během vlny úspěšných revolucí v Tunisku a Egyptě v roce 2011 byly svrženy staré autoritativní režimy. V únoru 2011 propuklo v Libyi také povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty nejprve zachvátily města v Kyrenaice zejména v druhém největším libyjském městě Benghází, načež zde došlo ke střetům protestujících s vojskem a k pouličním bitvám. Později se nepokoje přenesly i do hlavního města Tripolisu. 21. února 2011 začala armáda letecky bombardovat protestující.[6]
Dne 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Tyto státy podpořily povstalce a vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Vojenská intervence výrazně změnila strategickou situaci na bojišti. Kaddáfího síly přišly částečně o výhody spojené s používáním těžké bojové techniky, a to nejen letadel, ale také tanků, dělostřelectva a podpůrných jednotek, které byly vystaveny útokům letadel NATO. To povstalcům umožnilo přeskupit své sily. Podařilo se jim též navázat první diplomatické styky a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Kaddáfí se naproti tomu ocitl v mezinárodní izolaci. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač a jeho zahraniční konta byla zmrazena. V červenci 2011 začala koordinovaná ofenziva povstalců. Během srpna 2011 se povstalcům podařilo dobýt téměř celé území Libye a 23. srpna 2011 dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž se jim však podařilo nalézt samotného Kaddáfího. Libyjská Dočasná národní přechodná rada již oznámila, že přesídlí do Tripolisu. Na začátku října došlo k potyčkám mezi povstaleckými brigádami,[7] přičemž 20. října byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a následně zastřelen.[8]
V následných průzkumech veřejného mínění vyjádřilo podporu zásahu NATO 75% Libyjců dle Gallupova průzkumu[9], 85% Libyjců se v roce 2011 vyjádřilo, že země "je na správné cestě" v průzkumu ORB.[10]
Libye po Kaddáfím
7. července 2012 se v Libyi konaly volby do přechodného parlamentu. Celkově čítá 200 poslanců, z nichž 80 bylo voleno proporčně dle stranických kandidátních listin, zbylých 120 nezávislých kandidátů bylo volených systémem relativní většiny. Ze západu země pocházelo 100 poslanců, z východu 60 a jihu 40. Regionální rozložení mandátů vedlo k protestům na východě země. Některým místním obyvatelům totiž připadal počet jejich poslanců jako nedostatečný.[11][12] Kvůli sporům o počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu zároveň Dočasná národní přechodná rada těsně před volbami rozhodla, že samotnou ústavu vytvoří nezávislý, přímo volený orgán s rovným zastoupením účastníků ze tří regionů Libye, tj. Kyrenaiky, Fezzánu a Tripolska.[13] Pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný.[14][15][16] Moc byla předána parlamentu 8. srpna.[17]
Ekonomicky země v roce 2012 navázala na předchozí úroveň vývozu ropy s 1,5 milionem vyvezených barelů vůči 1,6 milionům před konfliktem.[18] Nová centrální vláda se však vyznačovala slabostí a nedařilo se jí prosazovat svou moc vůči ozbrojeným milicím. V zemi probíhaly ozbrojené střety a násilí zaměřené především proti státním orgánům.
Na počátku roku 2014 byla Libye řízena Všeobecným národním kongresem (VNK), který ovládli islamisté poté, co byl v červnu 2013 Núrí abú Sahmajn zvolen předsedou VNK. Ten zneužil své pravomoci k potlačení diskuse a jednání kongresu. V lednu 2014 VNK nedostál své povinnosti odstoupit na konci svého mandátu a jednostranně si tak uzurpoval moc. 14. února 2014 nařídil generál Chalífa Haftar rozpuštění kongresu a požadoval sestavení komise úřednické vlády, která by dohlížela na nové volby. Jeho požadavky však byly ignorovány.
Občanská válka v roce 2014
Od 16. května 2014 Libye zabředla do další občanské války, kdy síly věrné generálu Haftarovi, který po zajetí v Čadu v roce 1978 získal americké občanství, zahájily rozsáhlou pozemní a vzdušnou ofenzivu proti islamistům v Benghází, přezdívanou Operace důstojnost (arabsky عملية الكرامة). O dva dny později se Haftar pokusil rozpustit Všeobecný národní kongres v Tripolisu. Konflikt zabránil VNK zablokovat nové volby 25. června 2014. Tyto volby měly za důsledek vytvoření Rady poslanců namísto VNK a vyústily v drtivou porážku islamistů. Konflikt eskaloval 13. července, kdy islamisté, reagující na drtivou porážku islamistických politiků, zahájili Operaci Libyjský úsvit, která měla za cíl dobýt mezinárodní letiště v Tripolisu, jež do té doby ovládala Zitánská brigáda. Po 41 dnech bojů islamisté dne 23. srpna letiště dobyli. V důsledku probíhajících bojů byla dne 31. července evakuována česká ambasáda v Libyi.[19]
Na libyjském území se nacházelo velké množství zbraní, zřejmě i chemických. Záhy došlo k rozšíření libyjské občanské války směrem do Subsaharské Afriky. Snadné získávání zbraní a masivní návrat dělníků z exilu a legionářů z Kaddáfího armády urychlily pád Mali.[20]
Geografie
Libye leží v severní části Afriky. Na východě má 1 115 km dlouhou hranici s Egyptem, na jihovýchodě 393 km se Súdánem, na jihu 1 055 km s Čadem, 354 km s Nigerem, na západě 982 km s Alžírskem a na severozápadě 459 km s Tuniskem. Na severu má 1 770 km dlouhé pobřeží Středozemního moře a je to nejdelší středomořské pobřeží patřící jednomu státu.
S rozlohou 1 759 541 km² je 16. největším státem na světě, 4. největším v Africe a 22× větším než Česká republika nebo 2,9× než Ukrajina. Z Afriky zabírá asi 5,8 % rozlohy. Její poloha se nachází mezi 19° a 34° severní šířky, 9° a 26° východní délky. Většinu území zabírá Libyjská poušť, podnebí je povětšinou suché, pouštní, pobřežní oblasti pak mají mírnější středomořské klima. Mohou se objevovat písečné bouře, na území Libye lze nalézt i pouštní oázy.
-
Satelitní snímek
-
Topografie
-
Sníh ve městě Bajdá
-
Oblast Jebel Akhdar v severovýchodní Libyi
-
Oáza na Sahaře
Politický systém
Administrativní rozdělení
Po získání nezávislosti v roce 1951 byla Libye federací 3 historických zemí: Tripolsko na severozápadě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihozápadě. Federativní uspořádání bylo zrušeno v roce 1963. Od roku 2007 Libye sestává z 22 okresů (arabský výraz shabiyah, شعبية).
Arabský název | Přepis | Rozloha (km²) | Obyvatelstvo (2006)[21] |
Číslo na mapě |
---|---|---|---|---|
البطنان | Butnan | 84 996 | 159 536 | 1 |
درنة | Derna | 31 511 | 163 351 | 2 |
الجبل الاخضر | Jabal al Akhdar | 11 429 | 203 156 | 3 |
المرج | Marj | 13 515 | 185 848 | 4 |
بنغازي | Benghazi | 11 372 | 670 797 | 5 |
الواحات | Al Wáhát | 105 523 | 177 047 | 6 |
الكفرة | Al-Kufra | 433 611 | 50 104 | 7 |
سرت | Sirte | 225 437 | 193 720 | 8 |
مرزق | Murzuq | 356 308 | 78 621 | 22 |
سبها | Sabhá | 107 310 | 134 162 | 19 |
وادي الحياة | Wadi al Hayaa | 31 485 | 76 858 | 20 |
مصراتة | Misrata | 29 172 | 550 938 | 9 |
المرقب | Murqub | 6 796 | 432 202 | 10 |
طرابلس | Tripolis | 835 | 1 065 405 | 11 |
الجفارة | Jafara | 2 666 | 453 198 | 12 |
الزاوية | Zawiya | 2 753 | 290 993 | 13 |
النقاط الخمس | Nuqat al Khams | 6 089 | 287 662 | 14 |
الجبل الغربي | Jabal al Gharbi | 76 717 | 304 159 | 15 |
نالوت | Nalut | 67 191 | 93 224 | 16 |
غات | Ghat | 68 482 | 23 518 | 21 |
الجفرة | Al-Džufra | 117 410 | 52 342 | 17 |
وادي الشاطئ | Wadi al Shatii | 97 160 | 78 532 | 18 |
Ekonomika
Vzhledem ke své poloze v subtropickém pásu, suchému podnebí a množství pouští má Libye minimum půdy vhodné pro zemědělství. Většina hospodářství je tak orientována k těžbě ropy a zemního plynu. Libye má zájem na přílivu zahraničních investic do ropného průmyslu, který se vinou desetiletí zahraničních sankcí potýká s celkovou technickou zaostalostí (v 90. letech se odhadovalo, že je k obnově ropného průmyslu třeba 30 miliard USD).
V nedávné době se země více snažila angažovat na mezinárodním poli, například členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO), zejména poté, co Muammar Kaddáfí odstoupil od snah vedoucích k výrobě ZHN a OSN zareagovala uvolněním ekonomických sankcí (prosinec 2003 až duben 2004). Libye v nedávné době diverzifikovala své hospodářství a snažila se po vzoru některých bohatých ropných zemí v Perském zálivu rozvinout sektor služeb (potenciál je viděn zejména v cestovním ruchu). V posledních letech například země začala modernizovat svou leteckou společnost Afrikíja Airways, která má ambici stát se hlavním leteckým přepravcem mezi Evropou a Afrikou.
Některé další charakteristiky:
- 91 % plochy země je neproduktivní půda, 95 % tvoří poušť nebo polopoušť
- obdělávané půdy je jen 1,5 %
- 75 % potravin se (vlivem nedostatku zemědělské půdy) musí dovážet. Mezi plodiny vyprodukované v Libyi patří ječmen, olivy, datle, fíky, agrumy, vinná réva, rajčata, tabák a halfa
- 80 % zemědělské produkce pochází z pobřeží Středozemního moře
- 30 % obyvatelstva žije na venkově
- 95 % vývozu tvoří ropa (v 90. letech to bylo dokonce 98 %)
- 20 % HDP tvoří průmysl nesouvisející s těžbou ropy a zemního plynu (z toho nejvíce asi stavebnictví a rozvoj infrastruktury)
- nejvýznamnější obchodní partneři Libye jsou: Itálie, Francie, Německo, Nizozemsko, Španělsko a Spojené království.
Ropa
Libye vytěží denně zhruba 1,6 milionu barelů ropy (2011) z toho jde 1,1 milionu na vývoz a většinu ropy odebírá Itálie. Ve skupině OPEC je co do vývozu ropy 12. z celkového počtu 12 členských zemí.[22]
Zemní plyn
Země má rovněž zásoby zemního plynu, jejichž potvrzený rozsah činí 53 bilionů kubických stop (0,8% celkových světových zásob plynu). Libye produkuje v současné době cca 12 miliard kubických metrů plynu ročně. Z toho je osm miliard exportováno do Itálie podmořským plynovodem Greenstream. V zemí však neexistují plynové rozvody a obyvatelstvo se spoléhá na propan-butan v lahvích.[23]
Voda
V roce 1953 byl objeven první rezervoár „fosilní vody“, a od 60. letech 20. století byly v pěti podložích libyjské pouště objeveny další významné zvodně.[24][25] V roce 1973 byla provedena studie proveditelnosti projektu, který by tuto vodu pomocí podzemního potrubí a sítě čerpadel dostal do obydlených oblastí u pobřeží Středozemního moře. Samotný projekt, zvaný The Great Man-Made River (Velká člověkem vybudovaná řeka nebo Velká umělá řeka),[26] začal v srpnu 1983 a rozrostl se do pěti fází, jejichž realizace má trvat více než půl století. První fáze byla dokončena v roce 1991,[27] dokončení té poslední se předpokládá za 25 let. Podnik by měl po dokončení stát 25 mld dolarů, a v závěru stávající fáze rozšíření zásobovat zemi 3,68 miliony m³ vody denně s cenou 35 centů za m³. Zásoby fosilní vody by měly při této spotřebě vydržet tisíce let.[24][28] Vzhledem ke své kapacitě má potenciál umožnit obdělávání 155,000ha dosud neúrodné půdy a zaručit všem Libyjcům hojnost pitné vody a spolu s tím větší samozásobitelství a menší závislost na dovozu potravin (většinou z Francie, Itálie).[24] Na projektu spolupracovalo mnoho firem z Japonska, Jižní Koreje, Německa a Velké Británie,[29].
Kromě fosilní vody využívá Libye také odsolování mořské vody, v současnosti takto získává přes 1,8 milionu m³ sladké vody za den při provozních nákladech které činí 93,5 milionu USD ročně, přičemž se plánuje navýšení tohoto množství až na 4,2 milionu m³ v průběhu roku 2016 při provozních nákladech 351 milionů USD.[30]
Obyvatelstvo
V roce 1998 žilo v Libyi asi 5,3 milionů obyvatel. V roce 2011 zde žilo už asi 6,5 milionů obyvatel
V Libyi žije asi 140 kmenů a klanů.[31]
Odkazy
Reference
- ↑ Remarks by HRVP Federica Mogherini upon arrival at the Informal Malta Summit 2017 [online]. Valetta: European Union External Action Service, 2017-02-03 [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Libya: Tobruk rejects national unity government [online]. ANSAmed, 2017-02-20 [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ High Council of Revolution founded to vie for power in Tripoli [online]. Libyan Express, 2016-12-01 [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ Encyclopedia of the Nations
- ↑ Letadla bombardují civilisty v Tripolisu, tvrdí svědci [online]. aktualne.cz [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.
- ↑ http://edition.cnn.com/2011/10/01/world/africa/libya-war/index.html?hpt=iaf_c2
- ↑ Kaddáfí je mrtev
- ↑ http://www.gallup.com/poll/156539/opinion-briefing-libyans-eye-new-relations-west.aspx
- ↑ {title}. www.orb-international.com [online]. [cit. 2013-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-11.
- ↑ iHNed.cz. Libye zažívá první volby od smrti diktátora Kaddáfího. Už si vyžádaly dva mrtvé [online]. [cit. 2012-07-08]. Dostupné online.
- ↑ http://zpravy.idnes.cz/volby-v-libyi-vyhrali-liberalove-a-porazili-i-islamisty-p2f-/zahranicni.aspx?c=A120718_071834_zahranicni_ipl
- ↑ http://www.libyaherald.com/?p=10571
- ↑ http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/libyjske-volby-byly-podle-mezinarodnich-pozorovatelu-uspesne/815365
- ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185217-v-libyi-scitaji-hlasy-volby-se-neobesly-bez-nasilnych-stretu/
- ↑ http://af.reuters.com/article/topNews/idAFJOE86800C20120709?pageNumber=1&virtualBrandChannel=0
- ↑ http://www.dw.de/dw/article/0,,16152688,00.html
- ↑ {title}. www.tripolipost.com [online]. [cit. 2013-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-20.
- ↑ Armáda evakuovala české velvyslanectví v Libyi. Na palubu CASA přibrala i Švýcary
- ↑ HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014, Dvacet válek, které změnily svět. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, s.r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429630--7. S. 224.
- ↑ Libyan General Information Authority. www.gai.gov.ly [online]. [cit. 18-04-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-02-2011.
- ↑ http://zpravy.idnes.cz/libye-se-boji-sabotazi-ropovodu-kaddafi-z-nich-mohl-vysat-miliardy-dolaru-1lo-/zahranicni.asp?c=A110223_092705_zahranicni_ipl Libye se bojí sabotáží ropovodů. Kaddáfí z nich mohl vysát miliardy dolarů
- ↑ http://www.businessinfo.cz/cz/sti/libye-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000789/
- ↑ a b c GMR (Great Man-made River) Water Supply Project, Libya
- ↑ Underground "Fossil Water" Running Out, National Geographic
- ↑ Saharská veľká umelá rieka
- ↑ Libya Turns On The Great Man-Made River
- ↑ Saudi Aramco World: Seas Beneath the Sands. www.saudiaramcoworld.com [online]. [cit. 21-07-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 05-08-2014.
- ↑ Libya's thirst for 'fossil water'
- ↑ Desalination market in Libya to reach $478.1m by 2016 – New GWI report
- ↑ Uprising in Libya: 'Survival Hinges on Tribal Solidarity' [online]. Spiegel Online. Dostupné online.
Literatura
- MUSIL, Alois. Italie v Africe : Nová Libye : Východní Afrika. Praha: Melantrich, 1939. 303 s. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Libye na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo Libye ve Wikislovníku
- Kategorie Libye ve Wikizprávách
- City Population Libya
- PopulStat
- Country of Origin Information Report - Libya [online]. UK Border Agency, 2011-07-25, rev. 2011-07-28 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
- Libya - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Libya (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Libye - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011-12-06 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Libya Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
- Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Libya [online]. U.S. Department of State, 2011-07-07 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Libya [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: [online]. 2005-04-14 [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Tripolisu. Souhrnná teritoriální informace: [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01 [cit. 2011-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-10.
- BARBOUR, Nevill, a kol. Libya [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)