Lev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o kočkovité šelmě. Další významy jsou uvedeny na stránce Lev (rozcestník).
Jak číst taxoboxLev
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
Podčeleďvelké kočky (Pantherinae)
RodPanthera
Binomické jméno
Panthera leo
(Linné, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Poddruhy
Sesterská skupina
jaguár americký (Panthera onca)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lev pustinný (Panthera leo) je savec čeledi kočkovitých a jeden ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. Samci váží 150–250 kg a samice 90–165 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, Asii, Evropě a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a na několika místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus, hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva.

Populace a rozšíření

Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.

Historický areál

V období pleistocénu byli lvi hojně rozšířeni na všech kontinentech včetně Ameriky. K velkým změnám došlo koncem poslední doby ledové kolem roku 10 000 př. n. l. Lvi v této době vymizeli z Ameriky a velkých části Evropy i Asie. V Evropě byli poslední lvi vyhubeni kolem roku 100 n. l.[2] Do té doby přežívali v malých populacích na Pyrenejském, Apeninském a především Balkánském poloostrově. Podle Hérodota byli lvi kolem roku 480 př. n. l. v Řecku poměrně běžní, uvádí, že napadali velbloudy ze zásobovacích kolon perského krále Xerxa I. během jeho válečného tažení. Aristoteles v roce 300 př. n. l. již lvy na území Řecka považuje za vzácné. Na Kavkaze je doložen výskyt lva ještě v 10. století.[3] V Palestině byli lvi vyhubeni již ve středověku. S masivním rozšířením střelných zbraní v průběhu 18. století vymizel lev z velké části svého asijského areálu. Na přelomu 19. a 20. století vymřeli lvi také v severní Africe. V Íránu byl poslední živý lev spatřen v roce 1941.[4] Poslední eurasijští lvi (poddruh Panthera leo persica) dnes žijí v severozápadní Indii. V Africe na jih od Sahary je lev stále ještě poměrně hojný.

Současný výskyt

Dnes žije naprostá většina divokých lvů v Africe, malá populace asijských lvů přežívá v indickém státě Gudžarát.

Asie

Lev byl vyhuben na většině území svého původního areálu. Dnes žijí asijští lvi pouze na území národního parku Gir Forest v severozápadní Indii. Na území o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gudžarát žije zhruba 650 lvů.[5] Jejich stavy zůstávají stabilní.

Afrika

V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. V roce 2015 byla africká lví populace odhadována na cca 23 000 kusů žijících v divočině (jde sice o nejmenší možný počet, nicméně pravděpodobnější odhad-maximální počet je 39 000).[6] V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snižování jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány, což může vést k tzv. inbreedingu – potlačení dalšího rozvíjení genofondu.

Potrava a lov

Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu
Lev a mládě požírající buvola afrického
Nejčastěji loví lvice

Lvi loví ve smečkách. Jejich kořistí se stávají hlavně větší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli, zebry, v Indii pak především jeleni, ale také menší zvířata - zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami zvířat, která usmrtila jiná zvířata, jako hyeny, levharti, gepardi a psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali orientovat na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti, a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.

Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením druhého roku života. Lvi podle některých zdrojů vyvinou rychlost až 80 km/h,[7] což je však velmi nepravděpodobné a spíše to bude do 59 km/h.[8] Jako téměř všechny kočkovité šelmy postrádají vytrvalost. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a výpadem s vytaženými drápy, dlouhé skoky na oběť jsou mýtus. Kořist většinou usmrtí zastavením přívodu krve do mozku, stiskem na hrdle nebo u menší kořisti zlomením vazu tlapou. Lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů).

Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, jelikož pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Jakožto šelma kočkovitá mají lvi velice dobrý zrak, který jim pomáhá v temnotě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a z 1,5–2metrové vzdálenosti skočí na kořist. Kořist usmrcují lvi i lvice stejným způsobem. Samci se ve smečce většinou nepodílejí na lovu, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se.

Sociální chování

Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru.

Protože jsou samice lehčí a menší, jsou hbitější a rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočívající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem – urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.

Řev lva (v zajetí)
Problémy s přehráváním? Nápověda.

Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Tito „loudalové“ nebývají ostatními členy trestáni, možnou hypotézou může být fakt, že poskytují smečce jiné „služby“, takže jim ostatní lvi odpustí. Další alternativou může být to, že lvi odměňují členy, kteří brání potravu…

Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.

Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně.

Rozmnožování

Pářící se pár

Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který může trvat i několik dní, kopuluje pár pravidelně 20× až 40× denně. V tomto období také zřídka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.

Březost samice trvá 100–120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80 % mláďat nedožije ani dvou let.. Lvíčata mají mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena. Lvíčata jsou skvrnitá. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce chrání před zraněním v soubojích.

Když nový samec (nebo koalice) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými až tehdy, když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.

Samci pohlavně dospívají kolem věku tří let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou přibližně v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat, hned jak se dostanou do smečky.

Samice se často snaží uchránit svá mláďata před lvím samcem, ovšem jen málokdy úspěšně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.

Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality[zdroj?]. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.

Fyziologická charakteristika

Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150–250 kg; samci vážící přes 200 kg jsou však poměrně vzácní. Dospělí lví samci tedy váží průměrně asi 180 kg. Samice dosahují hmotnosti 90–165 kg, zcela výjimečně i nepatrně více. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg, jednalo se však o obézního jedince.

Samci dosahují délky 170–250 cm. Samice asi 140–175 cm. Ocas měří 70–100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá přibližně 5 mm dlouhý bodec. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.

Kožich bývá zbarven různě – Od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlejší, střapec na ocasu je vždy černý.

Hříva

Termografický snímek zachycující lva v zimním období

Dříve se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Keni a v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají hřívy menší. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné, že při páření se samci s větší hřívou jsou více aktivní, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.

Historický vývoj

Nejstarší fosilní nálezy kočky připomínající lva jsou známy z Tanzanie, stáří je odhadováno na 3,5 milionu let. Někteří vědci se domnívají, že šlo o původní druh lva, avšak většina se shodla na tom, že jde pouze o šelmu lvu podobnou. Nejstarší známé nálezy druhu Panthera leo byly nalezeny v Africe a jejich stáří je odhadováno na 700 000 let. Panthera leo se poprvé objevil v Evropě před 300 000 lety v Itálii jako poddruh Panthera leo fossilis. Z tohoto nálezu je také odvozený poddruh Panthera leo speleaelev jeskynní, který se také začal objevovat před 300 000 lety. V období pleistocénu se lvi rozšířili také na území Severní a Jižní Ameriky a vznikl nový poddruh Panthera leo atroxlev americký.

V severní Eurasii a Americe byli lvi běžní, vymřeli po skončení poslední doby ledové – asi před 10 000 lety.

Poddruhy

Areál rozšíření obecně uznávaných poddruhů lva na konci 20. století
Lev berberský v olomoucké zoo

V současnosti je obecně uznáváno osm poddruhů lva (poddruhy vyhynulé již v pleistocénu nezapočítáváme).[9][10] Hlavní rozdíl mezi jednotlivými poddruhy tkví v jejich rozšíření a velikosti. Jelikož však rozdíly mezi jednotlivými poddruhy nejsou tak specifické, jako u tygrů či levhartů, někteří odborníci poddruhy lva neuznávají a považují lva za monotypický druh.[11]

Současnost

Žije v nevelké oblasti na severovýchodě Konga.[11]
Rozšířen na jihu Konga (provincie Katanga), v Angole, Zambii, Zimbabwe, Botswaně a severní Namibii.
Rozšířen v severovýchodních oblastech Jihoafrické republiky (Transvaal), včetně Krugerova národního parku.
V přírodě vyhuben, poslední divoký jedinec byl zastřelen roku 1922 v Maroku.[12] Poddruh byl dlouho považován za zcela vyhubený, v 70. letech 20. století však vyšlo najevo, že několik zvířat přežilo v soukromém zvěřinci marockého krále. Díky záchrannému programu je v současnosti lev berberský chován v řadě zoo. Vyskytují se však názory, že již nejde o čistokrevné jedince, ale o křížence s jinými poddruhy.[13]
V přírodě vymřel kolem roku 1860. Vyznačoval se mohutným vzrůstem a bohatou hřívou sahající až na lopatky a přítomnou též na břiše.[11] Výsledky analýzy mitochondriální DNA naznačují, že nešlo o samostatný poddruh, ale pouze o nejjižnější populaci poddruhu Panthera leo krugeri (lev jihoafrický).[10]
Nejpočetnější ze současných poddruhů. Obývá východní Afriku od Etiopie až po Mosambik.
Asyrský král Aššurbanipal na lovu perského lva
  • Panthera leo persica (P. l. goojratensis)lev indický nebo také lev perský či lev asijský
Dříve se vyskytoval v Turecku, na Blízkém východě, v Pákistánu, Indii a dokonce i v Bangladéši. Jelikož loví ve dne a ve smečkách, stal se oblíbeným terčem lovců i pytláků, pro které byl snadnějším úlovkem než tygr či leopard. Extenzivní lov vedl k tomu, že poddruh byl ve většině svého původního areálu vyhuben. Posledních 350–400 jedinců dnes přežívá poblíž Gir Forest v Indii.
Obývá západní Afriku od Senegalu až po Středoafrickou republiku.

Pleistocén

Lvi na jeskynní malbě v Chauvetově jeskyni ve Francii
Obýval Eurasii v období před 300 000 – 10 000 lety.[9] Poddruh je známý kromě fosilních nálezů i z jeskynních maleb, slonovinových řezeb a hliněných sošek pravěkých lidí. Podle nových studií jde o samostatný druh Panthera spelaea, jehož linie se oddělila od Panthera leo již před necelými 2 miliony let.[14]
  • Panthera leo fossilis
Fosilní poddruh známý z kosterních nálezů v Německu a Itálii. V Evropě byl rozšířen ve středním pleistocénu před 500 000 lety. Podle nové studie jde pravděpodobně pouze o formu druhu Panthera spelaea.[14]
Jeden z nejmohutnějších známých poddruhů, obývající v pleistocénu americký kontinent od Aljašky až po Peru. Vymřel na konci pleistocénu, zhruba před 10 000 lety.

Nejasný status

  • Panthera leo youngi nebo Panthera youngi
Známý z fosilních nálezů ze severovýchodní Číny. Obýval tamní oblasti zhruba před 350 000 lety. Jeho postavení v taxonomii je nejasné – většinou bývá označován za poddruh lva, někteří vědci jej však považují za primitivního tygra či levharta či dokonce za samostatný druh.
V minulosti rozšířen na jihu Evropy (Balkánský poloostrov, Apeninský poloostrov, jižní Francie, Pyrenejský poloostrov). S oblibou loven starověkými Řeky a Římany. Vyhuben kolem roku 100 n. l. Jako zvláštní poddruh nepotvrzen, pravděpodobně identický buď se lvem indickým (Panthera leo persica) nebo se lvem jeskynním (Panthera leo spelaea).[11]
  • Panthera leo sinhaleyus
Údajně obýval Srí Lanku, kde měl být vyhuben zhruba před 39 000 lety. Doložen pouze dvěma nálezy zubů z okolí města Kuruwita.[15]

Variace

Bílý lev v bratislavské zoo

Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.

Bílí lvi

Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Nejde o albíny, jejich neobvyklé zbarvení je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě při lovu, díky zbarvení může totiž být kořistí velice lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mladí lvi, kteří na sobě mají barevné skvrny.

Bílý (z heraldického hlediska stříbrný) lev je od 12. století českým symbolem.

Kříženci lvů s ostatními velkými kočkami

Lev pustinný v Zoo Tábor

Lvi jsou často kříženi s tygry (většinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov „tiger“ a „lion“ – první část zkratky značí vždy živočišný druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.

Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice většinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale z těchto jedinců opět jen 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.

Méně známou variací je tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.

Útoky na člověka

Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, kteří mají na svědomí větší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v keňské oblasti Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili za pouhé dva dny na 35 afrických dělníků. Dělníci postavili obranné ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani ty je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu, zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí.

Jsou rovněž zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přírodě. Lev je zapsán na červeném seznamu IUCN v kategorii: zranitelný – VULNERABLE (VU), stupeň (A2abcd).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lion na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
  2. SCHALLER, George B. The Serengeti lion: A study of predator-prey relations. Chicago: Chicago University Press, 1972. ISBN 0-226-73639-3. S. 5. (anglicky) 
  3. HEPTNER, V.G.; SLUCKIJ. Mammals of the Soviet Union: Volume 1, Part 2: Carnivora (Hyaenas and Cats). New York: Amerind, 1989. ISBN 90-04-08876-8. (anglicky) 
  4. GUGGISBERG, Charles Albert Walter. Simba: the life of the lion. Cape Town: Howard Timmins, 1961. (anglicky) 
  5. Panthera leo ssp. persica [online]. IUCN [cit. 2012-11-28]. Dostupné online. 
  6. Panthera leo [online]. IUCN, rev. 2015 [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  7. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online. 
  8. SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London: The University of Chicago Press, 2002. S. 288. 
  9. a b Burger, Joachim et al.. Molecular phylogeny of the extinct cave lion Panthera leo spelaea. Molecular Phylogenetics and Evolution. Březen 2004, roč. 30, čís. 3, s. 841–849. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-25. DOI 10.1016/j.ympev.2003.07.020. PMID 15012963. 
  10. a b BARNETT, Ross, Nobuyuki Yamaguchi, Ian Barnes a Alan Cooper. Lost populations and preserving genetic diversity in the lion Panthera leo: Implications for its ex situ conservation. Conservation Genetics. Srpen 2006, roč. 7, čís. 4, s. 507–514. DOI 10.1007/s10592-005-9062-0. 
  11. a b c d MAZÁK, Vratislav. Zvířata celého světa 7 - Velké kočky a gepardi. Praha: SZN, 1980. 192 s. 07-085-80. Kapitola Lev, s. 100-106. 
  12. Nowell, Kristin; Jackson, Peter. Wild Cats: Status Survey and Conservation Action Plan. Gland, Switzerland: IUCN/SSC Cat Specialist Group, 1996. Dostupné online. ISBN 2-8317-0045-0. Kapitola Panthera Leo, s. 17–21. 
  13. ANDĚRA, Miloš. Svět zvířat II - Savci (2). Praha: Albatros, 1999. 148 s. 13-702-99. S. 58-60. 
  14. a b BARNETT, Ross; ZEPEDA MENDOZA, Marie Lisandra; RODRIGUES SOARES, André Elias, HO, Simon Y. W.; ZAZULA, Grant; YAMAGUCHI, Nobuyuki; SHAPIRO, Beth; KIRILLOVA, Irina V.; LARSON, Greger; GILBERT, M. Thomas P. Mitogenomics of the Extinct Cave Lion, Panthera spelaea (Goldfuss, 1810), Resolve its Position within the Panthera Cats. S. 1–11. Open Quaternary [online]. 23. červen 2016. Svazek 2, čís. 4, s. 1–11. Dostupné online. ISSN 2055-298X. DOI 10.5334/oq.24. (anglicky) 
  15. Kelum Manamendra-Arachchi, Rohan Pethiyagoda, Rajith Dissanayake, Madhava Meegaskumbura. A second extinct big cat from the late Quaternary of Sri Lanka. The Raffles Bulletin of Zoology. National University of Singapore, 2005, čís. Supplement 12, s. 423–434. Dostupné online [cit. 29.11.2012]. 

Externí odkazy

Šablona:Velká pětka