Levá opozice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pojmem Levá opozice se všeobecně označuje seskupení v Sovětském svazu, vzniklé kolem roku 1923 jako opoziční frakce uvnitř komunistické strany, stavící se odmítavě ke Stalinovým doktrínám a snahám získat výlučnou moc. Mimo skupiny tzv. Demokratických centralistů T. V. Sapronova, jsou k Levé opozici počítáni zejména tzv. trockisté pod vedením L. D. Trockého, přechodně pak i skupina bolševiků, v jejichž čele stál Zinovjev a Kameněv.

Vznik opozice[editovat | editovat zdroj]

Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení povstání v Kronštadtu (na jejímž potlačení se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd KSR(b), obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii […, která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly…“[1].

Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“[2]. Opozice se začala formovat i proti Stalinově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno.

Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako Dělnická skupina - Рабочая группа (Gavril Mjasnikov) nebo Dělnická pravda - Рабочая правда (Alexandr Bogdanov), zejména pak ale Dělnická opozice - Рабочая оппозиция (Alexandr Šljapnikov, Sergej Medveděv, Alexandra Kollontajová). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „… jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie … to je … priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků…“[3]. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR[4], byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen.

Samotný vznik Levé opozice je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou deklarací 46 z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru strany[5], argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, ztrnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako Jevgenij Preobraženskij, Leonid Serebjakov, Vladimir Smirnov, Timofej Sapronov, Georgij Pjatakov a další. Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve). V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i Bucharina a Rykova. Začátkem roku 1925 se se Stalinem nepohodli pak i Zinověv a Kameněv, kteří založili Novou opozici, která však vzápětí v prosinci 1925 byla na XIV sjezdu strany potřena, oba se připojili k Trockéhého opozici (krátce byl užíván pojem Spojená opozice). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstraněni ze strany, 15. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.

První vydání Buletýnu opozice

Čistky[editovat | editovat zdroj]

Po XV. sjezdu začíná konečná čistka strany: zatímco Zinověv a Kameněv „doznali svých chyb“, byl Trockij spolu se svými stoupenci vyloučen ze strany a později poslán do exilu. Sapronov byl také ze strany vyloučen a poslán na Krym, později do Gulagu. V exilu se Trockij pokoušel dál o opoziční aktivitu – roku 1929 založil v Paříži Buletýn opozice (Бюллеетен оппозиции), roku 1930 založil Mezinárodní levou opozici, což měla být opoziční skupina uvnitř kominterny (její členové, a také i z členství podezřelí, byli ovšem z kominterny okamžitě vyloučeni). Trockij však zůstává věren svému přesvědčení a víře i nadále: „Neznamená zhroucení Kominterny také zhroucení státu, jenž vznikl z říjnové revoluce? … Tato myšlenka zdá se na pohled nezvratná. A přece je nesprávná“[6].

Roku 1933 byla Mezinárodní levá opozice přejmenována na Mezinárodní komunistickou ligu, ze které v Paříži roku 1938 vzešla Čtvrtá internacionála.

Vedoucí členové[editovat | editovat zdroj]

K vedoucím členům Levé opozice patřili především následující osobnosti:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Trockij, Zrazená revoluce (viz seznam literatury), str. 96
  2. Oskar Anweiler v delší předmluvě, in: Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution (viz seznam literatury), str. 74n.
  3. Protokoly X. Sjezdu KSR, Moskva 1921, pův. podle: A. Bilinsky, Sozialismus oder Oligarchie?, zde cit. podle Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion… (viz seznam literatury), str. 37
  4. Carr, A History of Soviet Russia (viz seznam literatury), str. 80n.
  5. Originál viz Trotsky Archive, Harvard University, dokument T 802a (deklarace) a T802b-n (podpisy); viz [1]
  6. Lev Trocký, IV. Internacionála a SSSR (Třídní povaha sovětského státu), nakl. Jiří Kopp, Praha, 1934, str. 3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • E. H. Carr, A History of Soviet Russia. The Bolshevik Revolution 1917-1923, London, 1950-1953
  • Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion und der Sowjetstaat. Eine verfassungsrechtliche Untersuchung, Verlag Wissenschaft und Politik, Köln, 1968
  • Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution. Arbeiterdemokratie oder Parteidiktatur, Büchergilde Guttenberg, Frankuft am Main / Wien / Zürich, 1967
  • Lev Trockij, Zrazená revoluce. Co jest SSSR a kam spěje?, aut. překlad Vl. Buriana, (bez udání místa vydání) (1937), reprint infomat / informační materiály, West Berlin 1974

Související články[editovat | editovat zdroj]