Lesní cesta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lesní cesta u Kladrub

Lesní cesta je v českých pravidlech silničního provozu zmíněna jako druh účelové komunikace. Lesní cesta je termín vyhrazený pro komunikace sloužící primárně lesnímu hospodářství; turistickým a jiným veřejným účelům slouží kromě nich ještě lesní stezky a lesní pěšiny. Zatímco silnice procházející lesem se nepovažuje za součást lesa, na lesní cesty se zpravidla vztahuje lesní zákon. Některé lesní cesty patří přímo vlastníkovi lesa, některé patří jiným vlastníkům.

Kategorizace[editovat | editovat zdroj]

Lesní cesty jsou v České republice definovány a kategorizovány v ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť (3/1996). Ta rozděluje lesní cesty do 4 skupin, tedy na lesní cesty 1. až 4. třídy (zkratky 1L až 4L), a samostatně zmiňuje lesní stezky a lesní pěšiny.

Lesní cesta 1. třídy je odvozní cesta umožňující celoroční provoz, vybavená vozovkou umožňující zimní údržbu. Minimální šířka jízdního pruhu je 3 metry a minimální průjezdní šířka 4 metry. Maximální podélný sklon je 10 %, v krátkých úsecích v horách až 12 %.[1]

Lesní cesta 2. třídy je odvozní cesta umožňující alespoň sezonní provoz. Povrch cesty se doporučuje vybavit zpevněním nebo jednoduchou vozovkou s prašným povrchem, není-li podloží samo o sobě dost pevné. Minimální šířka jízdního pruhu je 2,5 metry a minimální průjezdní šířka 3,5 metrů. Podélný sklon nemá překročit 12 %.[1]

Lesní cesta 3. třídy je přibližovací cesta sjízdná pro traktory a speciální přibližovací prostředky, v příznivých případech i pro terénní motorová vozidla. Minimální volná šířka cesty je 3 metry. Povrch může být provozně zpevněn, částečně zpevněn nebo nezpevněn.[1]

Lesní cesta 4. třídy může být přibližovací cesta nebo přibližovací linka pro stahování dřeva po spádnici s nezpevněným povrchem a neodstraněnou organickou vrstvou půdy, o šířce minimálně 1,5 metru, bez dalšího vybavení.[1] Někteří autoři však přibližovacím linkám povahu lesní cesty upírají, popřípadě se domnívají, že by bylo možné ověřit u vlastníka lesa, zda taková linka je či není lesní cestou.[2]

V České republice je asi 160 tisíc km lesní dopravní sítě, z toho zhruba 47 tisíc km spadá do 1. a 2. třídy, 42 tisíc km do 3. třídy a 72 tisíc km do 4. třídy.[1] V roce 2006 byla celková délka lesních cest kategorií 1L a 2L v ČR asi 46 tisíc km, z toho asi 12 tisíc km patřilo jiným vlastníkům než vlastníkovi lesa. Hustota cest 1L a 2L byla v průměru 18 m/ha, přičemž v rovinách je modelová hustota kolem 15 m/ha, v pahorkatinách 22,5 m/ha a v horách 27,5 m/ha. Největší hustota byla v Jihočeském kraji, a to 25 m/ha (z toho 19 m/ha patří vlastníkům lesa), nejmenší hustota ve Středočeském kraji, kde je kolem 14 m/h, z toho asi 7 m/ha patří vlastníkům lesa.[3] Vzhledem k tomu, že lesní cesty 3. třídy se kvůli velkému podélnému sklonu a minimálnímu technickému vybavení často stávají sekundární vodní sítí a příčinou eroze, má ministerstvo zemědělství snahu postupně je nahrazovat optimalizovanými cestami 1. a 2. třídy. Lesní cesty 4. třídy do budoucna nemají být uváděny jako lesní cesty, mají je nahradit dočasné vyklizovací linky.[4]

Podobná kategorizace lesních cest se používá i například ve Slovinsku, kde českým kategoriím 1L až 3L přibližně odpovídají kategorie G1 až G3 a české kategorii 4L odpovídá kategorie TPC.[5]

Stezky a pěšiny[editovat | editovat zdroj]

Lesní stezky a pěšiny jsou v technické normě zmíněny, avšak není vyjasněn jejich vztah k pojmu „lesní cesta“ ani zařazení cest se smíšenou funkcí. Ani zákon o pozemních komunikacích ani zákon o pravidlech provozu lesní cestu jednoznačně nedefinují, technická norma předpokládá u lesní cesty význam pro hospodářskou správu lesa. Lesní stezky a lesní pěšiny rovněž blíže definovány nejsou; všechny lesní cesty, stezky i pěšiny mimo zastavěné území však podléhají podle Zákona o ochraně přírody a krajiny povinné evidenci u obecních úřadů a nesmějí být rušeny ani zřizovány bez souhlasu pověřeného obecního úřadu. Vzhledem k tomu, že pouhé vyšlapání pěšiny bez cílené stavební činnosti pravděpodobně nespadá pod pojem „zřízení“ a samovolný zánik cesty nespadá pod pojem „rušení“, mohou tak pěšiny fakticky snadno vznikat i zanikat bez souhlasu a vědomí úřadů.

Lesní stezka se navrhuje v parametrech podle účelu (cyklistická, jezdecká atd.)[1] Lesní pěšina se zřizuje tak, aby podchytávala turisticky zajímavá místa (kardinální body). Povrch chodníků je výhradně přírodní (přirozené podloží, kámen, dřevo).[1]

Užívání lesních cest[editovat | editovat zdroj]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Zpevněná lesní cesta na území Matějovce v jižních Čechách

Lesní cesty jakožto účelové komunikace obecně spadají do práva bezplatného obecného užívání obvyklým způsobem a k obvyklým účelům podle § 19 odst. 1 Zákona č. 13/1997 Sb, pokud zákon nestanoví pro speciální případ jinak. Na návrh vlastníka a k ochraně jeho oprávněných zájmů může silniční správní úřad veřejný přístup upravit nebo omezit. Právo vstupu do lesa je zaručeno i § 19 lesního zákona a § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny (institut veřejné přístupnosti krajiny), přičemž tyto zákony vymezují možnosti omezení tohoto práva (např. vojenské lesy, chráněná území, školky, obory, bažantnice nebo dočasný zákaz vstupu do lesa vyhlášený obcí s rozšířenou působností).

Pokud jsou lesní cesty chápány jako součást lesa, vztahuje se ně obecný zákaz vjíždět do lesa motorovými vozidly podle lesního zákona. Tento zákaz se nevztahuje na vlastníka a nájemce lesa a vlastník lesa je oprávněn ze zákazu udělovat výjimky. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 2. 2006 však konstatoval, že lesní zákon neomezuje provoz na pozemních komunikacích, kterými jsou mimo jiné i lesní cesty; argumentace přímým odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona však rozsudku není vůbec zmíněna, což zpochybňuje obecnou platnost tohoto právního názoru.[2] Vlastník lesa však je oprávněn podle § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. stanovit se souhlasem příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu policie místní úpravu provozu (omezení vjezdu) dopravním značením; podobným způsobem může správní orgán rozhodnout o omezení veřejné přístupnosti účelové komunikace. Sporné rovněž může být, zda je právo cesty k pozemku či nemovitosti (například soukromé chatě) ve smyslu občanského zákoníku nadřazeno zákazu vjezdu vyplývajícímu ze zákona či z dopravního značení. K právní jistotě je nutné získat písemný souhlas vlastníka lesa.[2] Problematická je rovněž právní úprava cest vedoucích po okraji lesa nebo na odlesněných lesních pozemcích, neexistence značení odlišujícího účelové komunikace od místních komunikací či od silnic III. třídy atd.[6]

Oficiálně neplatí pro lesní cesty žádné speciální omezení rychlosti: pro motorová vozidla tedy platí obecné omezení rychlosti na 90 km/h a pro nemotorová vozidla není rychlost konkrétní hodnotou omezena. Podle ČSN 73 6108 je pro návrhové vozidlo (Tatra 815 + polopřívěs) na nejkvalitnějších lesních cestách (šířka koruny vozovky cca 5 m) maximální návrhová rychlost 30 km/hod.[7] Fakticky se tedy na rychlost vztahuje především obecná povinnost přizpůsobit rychlost jízdy schopnostem řidiče, vlastnostem vozidla a nákladu, stavu pozemní komunikace a dalším okolnostem.

Vzhledem k tomu, že pojem „lesní cesta“ se v ČSN 73 6108 používá střídavě ve dvou významech, tedy někdy tak, že zahrnuje i lesní stezky a lesní pěšiny, jindy tak, že zahrnuje jen lesní cesty 1. až 4. kategorie (tedy cesty určené primárně k lesnímu hospodářství), vzniká právní nejasnost ohledně těch ustanovení § 20 lesního zákona, podle nichž je v lese mimo lesní cesty zakázáno jezdit na kole, saních, lyžích a koních mimo lesní cesty nebo značené cesty: není jednoznačné, zda se tento zákaz vztahuje i na neznačené stezky a pěšiny. Vyhláška č. 433/2001 Sb., kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa, však lesní cestu definuje jako „účelovou komunikaci, která je součástí lesní dopravní sítě, určená k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel.“

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku byl s účinností od 1. července 2007 novelou zákona o lesích (326/2005 Zb.) v § 31 rovněž zakázán provoz cyklistů a jezdců na koni v lese mimo lesní cesty nebo vyznačené trasy, avšak vzhledem k tomu, že lesní cesta (v doslovném překladu „lesní silnice“) je v příslušné STN 73 6108 „Lesná dopravná sieť“ definována minimální šířkou 4 metry, fakticky je tak zakázán provoz cyklistů na neznačených stezkách (slovensky „cestičky“) a pěšinách (slovensky „chodníky“).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g P. Klč, J. Žáček: Možnosti využití lesní dopravní sítě pro cyklistiku, Fakulta lesnická a environmentální ČZU v Praze, Cyklostrategie.cz, nedatováno
  2. a b c Petr Dvořák: Otázka užívání lesních cest jako pozemních komunikací, Lesnická práce 8/2009
  3. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky k 31. 12. 2006, Ministerstvo zemědělství ČR, 4. 1. 2008, lesní dopravní síť v kapitole 4.5 na straně 56
  4. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky 2007, Ministerstvo zemědělství ČR, on-line zveřejněno 12. 1. 2009, Zpřístupnění lesních porostů – lesní dopravní síť v bodě 3.11 na str. 32
  5. Peter Kristan: Primerjava kategorizacije gozdnih cest na Češkem in v Slovenii ter izdelava projekta gozdne ceste s programom ROADPAC, diplomová práce, Univerza v Ljubljani, Biotehniška fakulteta, Oddelek za gozdarstvo in obnovljive gozdne vire, FLD ČZU Praha 2008
  6. Jan Plšek, Eva Pavlorková: Legislativní úprava provozu motorových vozidel mimo pozemní komunikace, Ekologický právní servis, květen 2010
  7. Informace ze semináře o problematice pravidel provozu na lesní a polní dopravní síti, Regiontour, Brno, 9. 1. 2003, návrh “Pravidel pohybu v přírodě” předložený Klubem českých turistů

Externí odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]