Leonid Nikolajevič Andrejev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Leonid Nikolajevič Andrejev
Narození9.jul. / 21. srpna 1871greg.
Orel
Úmrtí12. září 1919 (ve věku 48 let)
Gorkovskoye
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníMolodyozhnoe (1919–1956)
Litěratorskije mostki (od 1956)
PseudonymJames Lynch
Povolánídramatik, spisovatel, novinář, vypravěč příběhů, básník a prozaik
Alma materPrávnická fakulta Lomonosovovy univerzity (do 1897)
Významná dílaThe Seven Who Were Hanged
DětiDaniil Leonidovič Andrejev
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
L. N. Andrejev na obraze Ilji Repina

Leonid Nikolajevič Andrejev (rusky Леонид Николаевич Андреев, 21. srpen greg. / 9. srpen jul. 1871, Orel, Rusko – 12. září 1919, Kuokkala, Finsko) je spisovatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století. Jeden z nejsložitějších a vnitřně nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury předrevolučního období.

Život a dílo

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Po absolvování gymnázia v Orlu studoval práva nejprve na petrohradské, později na moskevské universitě. Studia dokončil r. 1897. Poté se zabýval advokátní praxí, brzy jí však zanechal a věnoval se plně literární činnosti. Jeho první povídka O golodnom studente (O hladovém studentu), od níž si sliboval úspěch, mu byla vrácena redakcí petrohradského listu Nedelja (Týden). Stejný osud stihl i jinou ranou povídku Obnažennaja duša (Obnažená duše). Roku 1895 bylo otištěno několik jeho črt o studentském životě v listě Orlovskij vestnik (Orlovský věstník) a také povídka On, ona i vodka. Tyto prvotiny však zůstaly vcelku nepovšimnuty. Od roku 1897 působil jako zpravodaj v listě Moskovskij vestnik (Moskevský věstník) a později jako fejetonista v moskevském listě Kur´jer, v němž uveřejňoval v letech 1898-1903 fejetony, publicistické stati a divadelní referáty pod názvem Meloči žizni (Drobný život) podepisoval je pseudonymem Džems Linč. V témž listě otiskoval i svá beletristická díla. Prvním z nich byla povídka Bargamot i Gara´ska (1898), jíž si povšiml Maxim Gorkij, který později získal Andrejeva ke spolupráci s nakladatelstvím Znanije.

V raných dílech Andrejev navázal na humanistické tradice ruské literatury 19. století. Jeho rané fejetony a povídky, v nichž líčil těžký život městské chudiny a drobných řemeslníků, se vyznačovaly ostře kritickým vztahem k buržoazní společnosti. Již zde se projevovala Andrejevova skepse i sklon k psychologizaci, soustředění na vnitřní svět jednotlivce, na pocit ztracenosti lidského individua v nepřátelském prostředí. Zazněl tu už protest proti odlidštění života v soudobé civilizaci, většinou však jeho hrdinové byli pasivními oběťmi okolností, jímž se nedokázali vzepřít. V mnoha povídkách lze již vysledovat prvky, jež později převládly ve zralé Andrejevově tvorbě - nevíru v rozum v povídkách Mysl (1902) a Prizraki (1904), přeceňování síly slepých pudů a živočišných instinktů v novelách Bezdna (1902) a V tumane (1902), snahu o filozofické zobecnění a alegorizaci příběhu v povídce Stena (Stěna - 1901) apod. Svérázným vyjádřením Andrejevova atheismu i jeho absolutní skepse bylo „bohoborectví“ v novele Žizn´ Vasilija Fivejskogo (Život Vasilije Fivejského (1903)), v dramatu Savva aj. V některých dílech zobrazil své sympatie k revolučnímu hnutí, např. v povídkách V ťomnuju dal´ (V temnou dál - 1900), Inostranec (Cizinec - 1902), Marsel´jeza (Marsejeza - 1903), Iz rasskaza, kotoryj nikogda ne bude okončen (Povídka, která nebude nikdy dokončena - 1908), Ivan Ivanovič (1908). V novele Krasnyj smech (Červený smích 1904) odhalil nelidskou tvář války. Represálie vůči revolucionářům po porážce revoluce odsoudil z humanistických pozic v dramatu K zvezdam (Ke hvězdám - 1906) i v řadě novel, z nichž nejproslulejší jsou Rasskaz o sedmi pověšenych (1908) a Gubernator (1906). V pozdějších letech, kdy se ideově rozešel s Maximem Gorkým i jeho programem realistické, politicky angažované a výrazně demokraticky orientované literatury, převládl v jeho tvorbě sklon k subjektivismu a k filozofickým abstrakcím.

Portrét Leonida Andrejeva

Po roce 1908 se převažujícím principem jeho tvorby stala groteskní deformace skutečností, čímž se do značné míry přiblížil soudobým modernistickým literárním směrům. V jistém smyslu lze mluvit o Andrejevově expresionismu, ačkoliv se tento směr zformoval značně později. Tato nová Andrejevova orientace se nejmarkantněji projevila v cyklu jeho tzv. filozofických her, jež lze jen těžko zařadit k některému uměleckému směru. Současníci je považovali za hry převážně symbolistní, ovšem v mnohých z nich nalezneme vedle rysů expresionistických i silné realistické znaky. Cyklus tvoří dramata Žizň čeloveka (Život člověka - 1906), Car-golod (Car Hlad - 1907), Čornyje maski (Černé masky - 1908), Anatema (1909) a Okean (Oceán - 1910). V těchto dramatech autor řešil především problém lidské existence - otázku života a smrti, dobra a zla, rozumu a citu a v neposlední řadě problém svobody osobnosti a lidské nesmrtelnosti. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky, jako věčný, nesmyslný pohyb v kruhu. Současně s vysoce abstraktními mystickými dramaty psal i nadále hry kriticko-realistického zaměření. V divadelních hrách Dni našej žizni (Dny našeho žití - 1908) a Gaudeamus (1909) zobrazil banální život změšťáčtělých studentů, v třídílném cyklu Anfisa (1909), Katerina Ivanovna (1912) a Profesor Storicyn (1912) pak morální rozklad měšťácké rodiny. Nejzralejším Andrejevovým realisticko-psychologickým dramatem je Tot, kto polučajet poščëčiny (Ten, kdo dostává políčky - 1915). Realistické tendence jsou zde spojeny s romanticko-melodramatickými motivy, jež dodávají dramatu podmanivou emocionálnost. Hra je protestem proti malosti a nelidskosti měšťáckého světa, skutečně lidské city autor nachází jen mezi vyvrženci nebo mezi cirkusáckou bohémou. Po roce 1910 žil Andrejev trvale ve Finsku, kde ho také zastihla světová válka. V té době hodně psal, přestože jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jaro a podzim 1917 prožil v Petrohradě, po Říjnové revoluci, již nepochopil a nepřijal, se opět vrátil do Finska. Jeho posledním dílem byla kniha Dněvnik satany (Satanův deník - 1919), napsaná krátce před smrtí, v níž zachytil válečné šílenství a předvídal brzký zánik lidské civilizace.

Odkazy

Literatura

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leonid_Nikolajevič_Andrejev&oldid=16269123“