Leonard Bernstein

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Leonard Bernstein
Leonard Bernstein (1. prosince 1977)
Leonard Bernstein (1. prosince 1977)
Základní informace
Rodné jménoLouis Bernstein
PřezdívkyLenny, Lenjuška
Narození25. srpna 1918[1]
v Lawrence (Massachusetts), USA[2]
PůvodNew York City, New York, USA[2]
Úmrtí14. října 1990 (ve věku 72 let)[1]
v New York City, USA[3]
Příčina úmrtízápal plic a srdeční zástava
Místo pohřbeníGreen-Wood Cemetery
Žánrycrossover, muzikál, klasická hudba, orchestrální hudba a další[4]
Povolánídirigent[5], hudební skladatel[6], učitel hudby[7], pianista[8]
Nástrojepiáno[3]
Aktivní roky1943-1990[2][3]
VydavateléColumbia Records
Deutsche Grammophon
Philips Records
Významná dílaJeremiah
The Age of Anxiety
Kaddish
West Side Story
Candide (Bernstein)
OceněníHudební cena Léonie Sonningové (1965)
Čestný odznak Za vědu a umění (1976)
Vyznamenání Kennedyho centra (1980)
Čestný prsten města Vídně (1982)
Cena Grammy za celoživotní dílo (1985)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Felicia Montealegre (1951–1978)
DětiJamie Bernstein
Alexander Bernstein
Nina Bernstein
RodičeSamuel Joseph Bernstein a Jennie Resnick
PodpisPodpis
Webwww.leonardbernstein.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonard Bernstein (25. srpna 1918, Lawrence, Massachusetts, USA – 14. října 1990) byl americký dirigent, hudební skladatel, klavírista, pedagog, hudební popularizátor a televizní hvězda.

Biografie

Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence ve státě Massachusetts do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno.[9][10][nenalezeno v uvedeném zdroji] Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost.[11] Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem.

Dne 14. listopadu 1943 fenomenálně „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho velkolepou kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli:[12]

V těchto lidech je síla i oddanost, jež jsou obdivuhodné. Nikdy si nedají tuto zemi vzít, to by raději nejdřív zemřeli. A jejich zem je krásná tak, že se to nedá popsat.
Situace je napjatá a nepředvídatelná, orchestr výborný a plný nadšení (první zkouška dnes ráno). Mávl jsem taktovkou, a před koncertní síní zazněl jako doprovod hlučný výbuch. Klidně jsme pokračovali v práci. Tak to tady chodí. Včera večer z našeho hotelu unesli jednoho Angličana, dnes vyletěla do vzduchu policejní stanice, na náměstí byl zničen náklaďák – a život jde dál. Tančíme, hrajeme boogie-woogie, procházíme se kolem Středozemního moře (které je jako z pohádky) a doufáme v to nejlepší.

Leonard Bernstein, v dopisech svému příteli

V letech 1958–1969 dosáhl nejvyššího postu, stal se hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u nejvýznamnějších orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě a stal se jednou z nejzářivějších dirigentských hvězd 20. století. Svou osobní horlivostí oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese

Na veřejnosti se velmi proslavil svými televizními popularizačními pořady o (vážné) hudbě. Tyto pořady, které získaly celou řadu televizních ocenění (např. 11 Emmy), z něj v 60. letech udělaly televizní hvězdu a jednu z nejvýraznějších kulturních osobností v USA. Byl to právě Leonard Bernstein, kdo přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě.

Vše začalo pořadem „Omnibus“, který měl v letech 1954–1961 deset dílů. Poté, co se Bernstein stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958–1962) a především 53 programů pro mladé s názvem: „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958–1973), které byly z Bernsteinových pořadů nejpopulárnější. Ve všech těchto programech Bernstein na televizní obrazovce zasvěcoval velké i malé diváky do různých tajů a „záhad“ hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře Koncertů pro mladé publikum poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem - (v českém překladu LB: O hudbě - Koncerty pro mladé publikum. Praha: NLN, 1996).

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrest hovoří o jeho bisexualitě a cituje též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perle, která uvedla, že "potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně".[13]

Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena.

Pozdní období a smrt

V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu Devátou, na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívají slovo „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost) . Toto slovo Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Na koncertě se necítil dobře, jak je vidět i na nahrávkách, ale vydržel a po návratu domů se cítil úplně vyčerpaný. V mládí se stal náchylný na bolest zad, které i po dávkách léků neustupovaly, spíše naopak. Vyhledal proto lékaře, který jeho stav podceňoval, ale Bernstein trval na rentgenovém snímku. Zjistilo se, že má maligní tumor na okraji pohrudnice u levé plíce, mezoteliom. Po zhruba měsíční léčbě rakoviny se zdál čím dál tím slabší a navíc prodělal zápal plic a pásový opar.

Jeho poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990. Hrála se Beethovenova Sedmá symfonie, tempa byla příliš pomalá, jakoby už upozorňovala na neodvratitelné. Leonard Bernstein zemřel ve své rezidenci Dakota House, zhruba o půl sedmé večer na srdeční záchvat. Již od druhé poloviny sedmdesátých let bral různé medikamenty a povzbuzující prostředky na svůj hektický dirigentský život.[13]

Charakteristika Bernsteina jako skladatele

Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“: nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: V artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná.

Mnoho jeho skladeb nejde vůbec zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylová a polyžánrová a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.

Dílo

Divadelní a filmové skladby

  • Fancy Free – balet, 1944
  • On the Town – muzikál, 1944
  • Facsimile – balet, 1946
  • Peter Pan – písně, doprovodná hudba, 1950
  • Trouble in Tahiti – opera o jednom aktu, 1952
  • Wonderful Town – muzikál, 1953
  • On the Waterfront – filmová hudba, 1954
  • Candide – muzikál-opera, 1956
  • West Side Story – muzikál, 1957
  • Mass – muzikálové oratorium, 1971
  • Dybbuk – balet, 1974
  • 1600 Pennsylvania Avenue – muzikál, 1976
  • A Quiet Place – opera ve dvou aktech, 1983/1984 (obsahuje Trouble in Tahiti)
  • The Race to Urga – muzikál, 1987

Orchestrální koncertní skladby

  • Jeremiah – Symfonie č. 1, 1942
  • Three Dance Episodes from „On the Town“, 1945
  • Three Dance Variations from „Fancy Free“, 1946
  • The Age of Anxiety – symfonie č. 2 (podle W. H. Audena), pro klavír a orchestr, 1949
  • Serenade – pro sólové housle, smyčcové nástroje, harfu a bicí nástroje, 1954
  • Prelude, Fugue and Riffs – pro sólový klarinet a jazzový ansámbl, 1955
  • Symphonic Suite from „On the Waterfront“ – symfonická suita z On the Waterfront, 1955
  • Symphonic Dances from „West Side Story“ – symfonické tance z West Side Story, 1960
  • Kaddish – Symfonie č. 3, pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, recitátora a sopránové sólo, 1963
  • Dybbuk – suity č. 1 a 2, pro orchestr, 1974
  • Songfest: A Cycle of American Poems for Six Singers and Orchestra – Slavnost písní: Cyklus amerických básní pro šest hlasů a orchestr, 1977
  • Three Meditations from „Mass“ – tři meditace z „Mass“, pro for violoncello a orchestr, 1977
  • Divertimento for Orchestra – 1980
  • Halil – nokturné pro sólovou flétnu, bicí nástroje, harfu a smyčce, 1981
  • Concerto for Orchestra – 1989

Chorální skladby pro kostel nebo synagogu

  • Hashkiveinu – pro sólový tenor, smíšený sbor a varhany, 1945
  • Chichester Psalms – 1965
  • Missa Brevis – pro smíšený sbor a vysoký tenor (mužský alt) s bicími nástroji, 1988

Komorní skladby

  • Sonáta - pro klarinet a klavír, 1942
  • Touches - pro klavír sólo, 1981
  • Thirteen Anniversaries - pro klavír sólo, 1988
  • Dance Suite - pro žesťový kvintet, 1989

Vokální skladby

  • I Hate Music: A cycle of Five Kids Songs for Soprano and Piano – Nenávidím hudbu: Cyklus pěti dětských písní pro soprán a klavír, 1943
  • La Bonne Cuisine: Four Recipes for Voice and Piano – Francouzská kuchyně: Pět receptů pro vokál a klavír, 1947
  • Arias and Barcarolles – Árie a barkaroly, pro mezzosoprán, baryton a čtyřruční klavír, 1988 (orchestrováno)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b http://www.leonardbernstein.com/lb.htm
  2. ↑ a b c http://www.pbs.org/wnet/americanmasters/episodes/leonard-bernstein/reaching-for-the-note/489/
  3. ↑ a b c http://www.notablebiographies.com/Be-Br/Bernstein-Leonard.html
  4. ↑ http://www.allmusic.com/artist/q7057
  5. ↑ http://www.leonardbernstein.com/conductor.htm
  6. ↑ http://www.leonardbernstein.com/composer.htm
  7. ↑ http://www.leonardbernstein.com/educator.htm
  8. ↑ http://www.leonardbernstein.com/works_piano.htm
  9. ↑ DOUGARY, Ginny. Leonard Bernstein: ‘charismatic, pompous – and a great father'. The Times. UK: March 13, 2010. Dostupné online [cit. March 12, 2010]. 
  10. ↑ OLIVER, Myrna. Leonard Bernstein Dies; Conductor, Composer Music: Renaissance man of his art was 72. The longtime leader of the N.Y. Philharmonic carved a niche in history with `West Side Story.'. Los Angeles Times. October 15, 1990. Dostupné online [cit. March 12, 2010]. 
  11. ↑ Great Escape composer dies at 82. BBC News. August 19, 2004. Dostupné online. 
  12. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 152-153. 
  13. ↑ a b SECREST, Meryle. Leonard Bernstein. Překlad Pavel Pokorný. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-153-0. 

Literatura

Publikace Leonarda Bernsteina

  • Findings (Nálezy) – Simon and Schuster, New York, 1982; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42437-X.
  • The Infinite Variety of Music (Nekonečné proměny hudby) – Simon and Schuster, New York, 1966; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42438-8.
  • The Joy of Music (Radost z hudby) – Pompton Plains, New Jersey, 1959; Amadeus Press edition, 2004 – ISBN 1-57467-104-9.
  • The Unanswered Question (Nezodpovězená otázka) – Harvard University Press, Cambridge, Mass, 1976 – ISBN 0-674-92000-7

Publikace o Leonardu Bernsteinovi

Externí odkazy

Nositelé Hudební ceny Léonie Sonning
Igor Fjodorovič Stravinskij (1959) • Leonard Bernstein (1965) • Birgit Nilssonová (1966) • Witold Lutosławski (1967) • Benjamin Britten (1968) • Boris Christov (1969) • Sergiu Celibidache (1970) • Arthur Rubinstein (1971) • Yehudi Menuhin (1972) • Dmitrij Šostakovič (1973) • Andrés Segovia (1974) • Dietrich Fischer-Dieskau (1975) • Mogens Wöldike (1976) • Olivier Messiaen (1977) • Jean-Pierre Rampal (1978) • Janet Baker (1979) • Marie-Claire Alainová (1980) • Mstislav Rostropovič (1981) • Isaac Stern (1982) • Rafael Kubelík (1983) • Miles Davis (1984) • Pierre Boulez (1985) • Svjatoslav Richter (1986) • Heinz Holliger (1987) • Peter Schreier (1988) • Gidon Kremer (1989) • György Ligeti (1990) • Eric Ericson (1991) • Georg Solti (1992) • Nikolaus Harnoncourt (1993) • Krystian Zimerman (1994) • Jurij Bašmet (1995) • Per Nørgård (1996) • András Schiff (1997) • Hildegard Behrens (1998) • Sofia Gubajdulina (1999) • Michala Petri (2000) • Anne-Sophie Mutter (2001) • Alfred Brendel (2002) • György Kurtág (2003) • Keith Jarrett (2004) • John Eliot Gardiner (2005) • Yo-Yo Ma (2006) • Lars Ulrik Mortensen (2007) • Arvo Pärt (2008) • Daniel Barenboim (2009) • Cecilia Bartoli (2010) • Kaija Saariaho (2011) • Jordi Savall (2012) • Simon Rattle (2013) • Martin Fröst (2014) • Thomas Adès (2015) • Herbert Blomstedt (2016) • Leonidas Kavakos (2017) • Mariss Jansons (2018) • Hans Abrahamsen (2019) • Barbara Hannigan (2020) • Unsuk Chin (2021) • Pierre-Laurent Aimard (2022) • Evelyn Glennie (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leonard_Bernstein&oldid=16346642“