Lemkové
Šablona:Infobox etnické skupiny
Lemkové (rusky Лемки, slovensky Lemkovia) jsou rusínské etnikum, žijící ve Lvovské a Zakarpatské oblasti (Velkoberezňanský rajón) Ukrajiny, v jihovýchodním Polsku a v Prešovském kraji na Slovensku (většina).
Název
Slovo „Lemkové“ vzniklo v 19. století v polské společnosti a mělo původně ironický význam („lem“ v rusínském dialektu znamená „jen“), ale samotní Lemkové označovali sami sebe za „ruský národ“, Rusíny, „Rusnáky“. Na přelomu 19. a 20. století přijali název Lemkové za vlastní[1]. Před 1. světovou válkou se za Lemky pokládalo rusínské obyvatelstvo Nízkých Beskyd (polsky Beskid niski) - v pásmu širokém 10-25 km, od Popradské doliny až k údolí řeky Oslawy; a východního Slovenska - až k Vihorlatu a Spišské Maguře - vše na území tehdejšího Rakouska-Uherska.
Historie
Národní sebeurčení Lemků na konci 19. století mělo několik proudů - „staroruský“ proud se hlásil k tradici Kyjevské Rusi a vzhlížel ke kultuře zidealizovaného Ruska, ukrajinský proud naproti tomu Lemky pokládal za slovakizované a popolštěné Ukrajince[1]. Lemkovská otázka se vyhrotila těsně před 1. světovou válkou. Rakouské orgány se obávaly zneužití lemkovských sympatií k Rusům při postupu carské armády, a proto se snažily Lemky zastrašit - počátkem srpna 1914 bylo v Haliči uvězněno kolem jednoho a půl tisíce Lemků (kněží, učitelé, politicky aktivní sedláci) a polní soudy je odsuzovaly k smrti[1]. Na podzim 1914 ovládla haličské Karpaty ruská armáda a Lemkové se v této situaci snažili získat politické výhody, avšak po gorlickém průlomu se oblast vrátila pod rakouskou správu a došlo k další vlně pronásledování Lemků.
Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa a Polska bylo dosud volně průchozí území obývané Lemky rozděleno mezi dva státní celky. Lemkové proto začali jednat o svém sebeurčení. V polské vesnici Florynka se 5. prosince 1918 konalo patrně první shromáždění Lemků v historii (kolem pěti set představitelů sto třiceti haličských vesnic a delegáti z USA a ČSR, zástupci polských státních orgánů), na němž byla zvolena Hlavní rada Lemkovska[1]. Vůdčími postavami lemkovského hnutí se stali Dr. Jarosław Kaczmarczyk a kněz Mychajło Jurczakiewycz. Nebyly však určeny jednoznačné cíle hnutí - jedni chtěli připojení k „Velkému Rusku“, jiní k Ukrajině, jiní k ČSR a rovněž se objevil požadavek na nezávislý karpatorusínský stát s hlavním městem Prešov nebo Užhorod. Situace se záhy zkomplikovala po vypuknutí polsko-ukrajinské války a obsazení Ukrajinské lidové republiky. Od konce ledna 1919 se v Lemkovsku konaly manifestace za sjednocení s Rusíny v ČSR, Polsko se však nemínilo území Lemků vzdát a Československo nemělo zájem o jeho ovládnutí[1]. V březnu 1919 byli přední představitelé lemkovského odporu (včetně Jurczakiewycze a Kaczmarczyka) uvězněni. Soud v Nowem Sączi je sice osvobodil, přesto snahy o sebeurčení Lemků skončily neúspěchem.
Během druhé světové války byly karpatské rusínské oblasti zpustošeny frontou a následnou občanskou válkou. V roce 1945 byly rozděleny mezi Polsko a Sovětský svaz. Na jaře a v létě roku 1947 byla většina polských Lemků vysídlena do západního a severního Polska (Dolní Slezsko, Pomoří a Mazursko) v rámci operace Visla (též akce W). Území Lemků tak bylo prakticky vylidněno. Návrat v letech 1957−1958 byl povolen jen nepatrné části a oblast postupně osídlili Poláci.
Současnost
Část Lemků se hlásí k ukrajinské národnosti, část k rusínské. Při polském sčítání lidu v roce 2002 se k lemkovské národnosti přihlásilo přibližně 5.900 osob. Na základě lemkovských dialektů polských Beskyd byla kodifikována polská varianta rusínštiny, na základě lemkovských dialektů na Slovensku byla roku 1995 kodifikována slovenská varianta.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e KROH, Antoni. Zápas Lemků o sebeurčení. Dějiny a současnost. Duben 1992, roč. 14, čís. 4/92, s. 26-27.
Externí odkazy
- Zjednoczenie Łemków − stránky občanského sdružení Lemků v Polsku (polsky)
- Lemko.org − vše o Lemcích (anglicky, polsky, rusínsky)
- lemky.com − internetový rozcestník zaměřený na lemkovské reálie (ukrajinsky, anglicky)