Lamarckismus
Lamarckismus je historická evoluční teorie, kterou vytvořil na počátku 19. století francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck. Dnes není obecně přijímána.[1] Podle ní organismy pod vlivem prostředí směřují k vytváření stále složitějších a dokonalejších adaptivních forem. Lamarckismus předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. V této myšlence se zásadně liší od široce akceptovaného darwinismu, resp. neodarwinismu. Lamarck hovoří o vůli k pokroku, která je limitována nutností přizpůsobit se okolí.
Mezi vědci panuje konsenzus, že pokud vůbec dochází k lamarkistické evoluci, jen v minimální míře a pouze u jednoduchých, převážně jednobuněčných organismů.
Znovuvzkříšení zažívá v určité podobě též v teorii memů.
Překážky lamarckistické evoluce
I když organismy dokáží v některých případech cíleně mutovat (trypanosomy, lidské B-lymfocyty), což je jedna ze základních myšlenek lamarckismu, tento evoluční mechanismus nemůže být příliš významným faktorem při evoluci organismů. Brání mu několik překážek:
- Nemožnost přepsat informaci z proteinů do DNA. Centrální dogma molekulární biologie popisuje přenos informace z DNA do RNA a následně do bílkovin. Z DNA, ve kterém je uložena informace o organismu, se transkribuje (přepíše) do RNA. Tento krok je možný i opačným směrem: pomocí reverzní transkriptázy lze informaci z RNA převést do DNA. Translací se z RNA překládá informace z jazyku nukleových kyselin do bílkovin. Tento krok nemůže probíhat opačným směrem, proto se změny získané během života nemohou uložit do DNA.
- Weismannovská bariéra zamezuje přenosu genetické informace z tělních buněk do dalších generací. I když dojde ke změnám v genech tělních buněk, do další generace se nemohou dostat, protože k rozmnožování slouží speciální linie pohlavních buněk. V těch změny probíhají, ale nemohou se projevit ve smyslu lamarkistické evoluce.
- Epigenetické procesy: U složitějších organismů geny neurčují přímo vznikající strukturu, ale ovlivňují její vývoj. Genetická informace není „plán“, do kterého se dají zpětně zapsat provedené změny.
Obrana lamarckistické teorie
Za jistých okolností ovšem může evoluce postupovat lamarkistickou cestou. Zastánci neolamarckismu toto tvrzení upozorňují na několik případů, kdy nemusí platit darwinismus, ale lamarkismus.
- absence weismannovské bariéry - některé organismy (rostliny, jednobuněčné organismy) mohou být rozmnoženy z tělních buněk, proto změny v nich se přenáší do další generace.[2]
- existence cílených mutací - v některých případech mohou organismy cíleně měnit svou mutační rychlost, i ovlivňovat mutační místa. To však není v rozporu s darwinismem. (SOS reakce bakterií, tvorba protilátek)
- Jednobuněčné organismy - neexistuje u nich weismannovská bariéra a získané změny přechází na potomstvo.
- horizontální přenos - v některých případech se může prostřednictvím viru přenést část genetické informace z tělní buňky (kde by mohla být předtím změněna) a vložena do pohlavních buněk, a tak přejít do další generace.
- selekce somatických buněk - pokud probíhá selekce na úrovni organismu, mohou se ve výsledku lišit jednotlivé části těla. Pokud dojde k překonání weismannovské bariéry, může se získaná vlastnost přenést do další generace (například u rostlin může v horních částech rostliny docházet k selekci na odolání přehřátí, v dolní části na selekci odolání chladu. Protože u rostlin může vzniknout nový jedinec z kterékoli tělní buňky, jedinec vzniklý z horní části bude lépe adaptován na teplo, jedinec vyrostlý z dolní části bude lépe snášet chlad).
- ribozymy - existují molekuly RNA, které mají katalytickou funkci. Pokud by došlo k jejich změně, mohly by být přepsány do DNA a pak šířeny do dalších generací.
- Předchozí body ovšem platí jen v určitých situacích pro určité organismy. Neznamenají popření darwinismu - jde jen o jeho specifické aplikace.
Uváděné příklady evoluce
- Krk žirafy - podle lamarkismu vznikl dlouhý krk žiraf postupným natahováním za potravou. V současnosti se uvažuje spíše o vlivu pohlavního výběru. Víc stránka žirafa.
- Kováři - pozorováním bylo zjištěno, že synové kovářů bývají svalnatější. Podle lamarkistického vysvětlení fyzickou prací kovářů sílily jejich svaly a toto posílení se projevovalo i do dalších generací. Toto ale mohlo být způsobeno výchovou synů (tvrdší práce už od dětství) i genetickými dispozicemi (kovářem mohl být jen člověk s geny podporujícími sílu a výdrž - tyto predispozice se předávaly dalším generacím)
