Laco Novomeský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Laco Novomeský
Laco Novomeský (1937)
Laco Novomeský (1937)
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1951
Pověřenec školství a osvěty
Ve funkci:
1945 – 1950
PředchůdceOndrej Pavlík
NástupceErnest Sýkora
Pověřenec informací
Ve funkci:
1948 – 1948
PředchůdceJozef Lukačovič
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1945 – 1946
Ve funkci:
1968 – 1971
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSS (KSČ)
Narození27. prosince 1904
Budapešť
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. září 1976
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profesepolitik, spisovatel, básník, literární kritik, novinář, publicista a učitel
Oceněnínárodní umělec (1964)
Hrdina Československé socialistické republiky (1969)
Leninův řád
Řád republiky
Řád Vítězného února
… více na Wikidatech
CommonsLaco Novomeský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Novomeský, též Laco Novomeský (27. prosince 1904 Budapešť – 4. září 1976 Bratislava[1]), byl slovenský a československý básník, publicista a politik Komunistické strany Slovenska, dlouholetý pověřenec školství a osvěty a poslanec československých zákonodárných sborů, v 50. letech pronásledovaný v rámci čistek v KSČ, v 60. letech rehabilitovaný.

Biografie

Mládí a činnost v odboji

Základní školu a gymnázium (1919) absolvoval v Budapešti, poté nastoupil do učitelského ústavu v Modre. Od roku 1924 publikoval v celé řadě levicových časopisů. Roku 1925 vstoupil do Komunistické strany Československa. Brzy se stal součástí jejího radikálního křídla, kde se zapojil do mnoha akcí z nichž některé byly považovány za nezákonné. Roku 1929 se přestěhoval do Prahy, kde pokračoval ve svých aktivitách. V tomto období přispíval do českých a slovenských komunisticky orientovaných periodik.

V 30. letech patřil do okruhu slovenských komunistických intelektuálů (takzvaní davisté) jako například Gustáv Husák nebo Vladimír Clementis. Vymezovali se levicově ale i národně, měli větší pochopení pro svébytnost Slováků a byli kritičtí ke koncepci čechoslovakismu[2] V roce 1934 podepsal Manifest proti fašistickým provokacím a v r. 1937 založil Klub přátel Španělska, které krátce poté navštívil. V roce 1938 se vrátil na Slovensko, kde roku 1943 vytvořil ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, roku 1944 se podílel na Slovenském národním povstání. Byl členem V. ilegálního vedení KSS, který se utvořil okolo Karola Šmidkeho, předtím se Novomeský v odboji neangažoval. Koncem roku 1943 byl za komunisty signatářem takzvané vánoční dohody, kterou se komunistický a nekomunistický slovenský odboj domluvil na spolupráci a jejíž uzavření předznamenalo Slovenské národní povstání. Po jeho vypuknutí byl členem delegace povstalecké Slovenské národní rady (SNR), která 7. října 1944 odcestovala do Londýna na jednání s vedením československého zahraničního exilu. Delegace požadovala uznání slovenského národa za svébytný celek a uznání SNR za trvalého představitele vládní a zákonodárné moci na Slovensku.[3]

Poválečná politická kariéra

Pamětní deska Slovenské akademie věd a umění na budově Univerzity Komenského v Bratislavě; pamětní deska Laca Novomeského, který zde působil v letech 1950-1951.

Po druhé světové válce pak patřil mezi hlavní slovenské politiky. 1. června byl v delegaci SNR u prezidenta Beneše v Praze.[4] V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.[5]

Roku 1945 se stal členem Ústředního výboru KSS a byl jím do roku 1950. 8. dubna 1945 byl také zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil.[6]

V letech 1945-1946 byl rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS.[7] Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za KSS.[8] Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění za KSS zvoleným ve volebním kraji Trnava. V parlamentu setrval do února 1951, kdy na poslanecký post rezignoval. Jako náhradník místo něj nastoupil Alexander Dubček.[9] V této době se stal i předsedou Matice slovenské.

Dlouhodobě působil v Sboru pověřenců. V 5. Sboru pověřenců, 6. Sboru pověřenců, 7. Sboru pověřenců, 8. Sboru pověřenců, 9. Sboru pověřenců a 10. Sboru pověřenců působil v letech 1945-1950 na postu pověřence školství a osvěty. V roce 1948 rovněž krátce působil i jako pověřenec informací v 8. Sboru pověřenců.[10]

Již v prvních měsících po květnu 1945 ale jeho vliv stejně jako vliv dalších národně orientovaných slovenských komunistů v KSS poněkud klesl. Sice si udržel post ve Sboru pověřenců, ale dominantní roli v slovenské komunistické politice začali hrát Viliam Široký a Štefan Bašťovanský, orientovaní centralisticky, méně zdůrazňující slovenské zájmy a kompetence slovenských orgánů. V letech 1945-1947 se Novomeský profiloval jako smířlivý politik. I jedna z hlavních postav nekomunistické politické scény, Ján Ursíny, o něm hovořila jako o „slušném o rozvážném člověku“, jehož působení ve Sboru pověřenců neblokovala. Když ministr vlády ľudáckého slovenského státu Šaňo Mach dostal v poválečném procesu relativně mírný trest, objevily se spekulace, že se o to přičinil Novomeský, protože Mach ho za války chránil před perzekucí. Sám Mach ale později sice potvrdil, že Novomeský vypovídal u soudu v jeho prospěch, nicméně odmítl, že by takový vliv, aby v KSS prosadil měkčí trest. V roce 1947 nicméně Novomeský podpořil kampaň KSČ (KSS) vedenou zostřujícím se stylem proti nekomunistickým stranám, obviňujícím je z kontaktů s exponenty slovenského státu. V říjnu 1947 pak spolu s ostatními komunistickými členy Sboru pověřenců podal demonstrativní demise a vynutil si rekonstrukci složení Sboru a posílení komunistického vlivu v něm. Během únorového převratu v roce 1948 se pak podílel na plném převzetí moci, mimo jiné i tím, že převzal jeden z postů ve Sboru pověřenců, do té doby obsazený nekomunistickým pověřencem.[11]

Kulturní revoluce

Po roku 1945 založil mnohé kulturní instituce - Slovenskou národní galerii, Slovenskou filharmonii, VŠMU, VŠVU, řadu škol a kulturních institucích; zasloužil se o tzv. koncept jednotné školy a socializace kultury (koncept kultury pro široké vrstvy, přístup ke vzděláni všem vrstvám obyvatelstva; vzdělávaní negramotného obyvatelstva), poslovenšťovaní maďarských škol a také o vyrovnáni rozdílu mezi východním a západním Slovenskem.[12]

Obvinění z buržoazního nacionalismu

Jeho politická kariéra byla náhle ukončena počátkem 50. let 20. století kvůli obvinění z buržoazního nacionalismu roku 1950. V březnu a dubnu toho roku Viliam Široký spustil kampaň proti buržoaznímu nacionalismu. Ve funkcích skončil Novomeský, Vladimír Clementis i Gustáv Husák. Bylo jim vyčítáno jejich politické působení za slovenského státu i v době Slovenského národního povstání, podléhání maloburžoazním vlivům, nedůslednost, přílišný důraz na boj za slovenské kompetence, podceňování otázek socialistické revoluce a vstřícnost vůči ideologickým nepřátelům. V dubnu 1950 ještě Husák a Novomeský mohli vystoupit na zasedání ÚV KSS a pokoušeli se hájit, nicméně plénum zveřejnilo odsuzující prohlášení k buržoaznímu nacionalismu, které rozeslalo krajským organizacím strany. V květnu pak následoval Husákův a Novomeského další neúspěšný pokus o obhajobu a rozhodnutí ÚV KSS o odvolání Novomeského ze Sboru pověřenců. O Novomeském se pak negativně mluvilo na sjezdu KSS koncem května 1950.[13]

Pak kampaň na několik měsíců utichla, ale byla v zesílené podobě obnovena počátkem roku 1951, nyní se již o Husákovi, Clementisovi a Novomeském mluvilo nejen jako o chybujících funkcionářích ale jako o záměrných škůdcích a sabotérech. Zároveň se zdůrazňoval jejich odlišný pohled na státoprávní uspořádání Československa a dával do souvislosti s jejich údajnou kolaborací s ľudáckými elementy. Historik Jan Rychlík soudí, že Novomeský a spol. skutečně měli odlišné názory na postavení Slovenska v republice a jejich koncepce byla bližší federativnímu modelu, ale o žádnou ideovou koalici s ľudáky nešlo.[14] V únoru 1951 byl Novomeský zbaven funkce člena ÚV KSČ.[6] V březnu 1951 vedení KSS rozhodlo odstranit jeho knihy a básně z knihoven a učebnic.[15]

Roku 1951 byl zatčen. Zatímco Gustáv Husák ani ve vazbě nebyl zcela zlomen a snažil se oponovat vyšetřovatelům, Novomeský a další obvinění s bezpečnostními složkami spolupracovali a přiznávali se ke všem vykonstruovaným bodům.[16] Proces proběhl v roce 1954. V březnu 1954 prokurátor navrhl pro Novomeského 16 let vězení.[17] Nakonec byl v dubnu roku 1954 odsouzen na 10 let v procesu Husák a spol.

Již brzy po procesu se objevily pochybnosti o jeho průběhu. Komise, kterou vedl Rudolf Barák, v roce 1955 posoudila jednotlivé odsouzené. Ladislavu Novomeskému byl 22. prosince 1955 přerušen výkon trestu na dobu 15 dní a pak prodlouženo přerušení do února 1956, přičemž 10. února 1956 ho prokuratura a krajský soud propustili. Nešlo o rehabilitaci, jen o podmínečné propuštění po odpykání poloviny trestu. V případě Gustáva Husáka komise rozsudek ponechala nezměněný.[18]

Novomeský pak bydlel v Praze, nesměl se vrátit do Bratislavy a byl pod policejním dohledem. V soukromých rozhovorech se považoval za oběť mocenských machinací některých slovenských komunistů (Ľudovít Benada, Štefan Major, Karol Bacílek).[19] Od roku 1956 do roku 1963 pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. Pak v letech 1963-1970 zastával funkci ředitele Ústavu slovenské literatury ČSAV v Bratislavě. Teprve po své rehabilitaci, kterou oficiálně provedl ÚV KSČ v prosinci 1963[20], mohl vydávat svá díla a znovu vstoupit do komunistické strany. Již v květnu 1963 byl na Konferenci slovenských spisovatelů slavnostně znovu přijat za člena spisovatelského svazu.[21]

Návrat do veřejného života

Od roku 1965 byl velice aktivní nejen literárně, ale i politicky. V letech 1968-1971 působil jako člen předsednictva ÚV KSS. Vysočanský sjezd KSČ ho v srpnu 1968 zvolil do ÚV KSČ a formálně pak byl do něj kooptován 31. srpna 1968. V letech 1968-1971 rovněž působil jako poslanec a člen předsednictva Slovenské národní rady.[6]

Spolu s Gustavem Husákem se nejvíc zasloužil o vznik federace, kterou chápal jako "vyšší stupeň syntézy a ne separatistické izolace."[22]

Za normalizace zastával prestižní kulturní posty. V období let 1968 - 1974 byl předsedou Matice slovenské, od roku 1974 jejím čestným předsedou.[6]

Ocenění

  • Laco Novomeský obdržel celou řadu cen: Národní umělec (1964), Cena Ľudovíta Štúra (1967), Řád Klementa Gottwalda (1968), Národní cena SSR (1969), Řád Vítězného února (1973), Řád republiky (1974), Státní cena Klementa Gottwalda (1964, 1974), dále získal titul Hrdina Československé socialistické republiky (1969), Leninův řád (1969), čestný doktorát na Univerzitě Karlově a Státní cenu SSR.
  • V současnosti (2017) je po něm (podle serveru mapy.cz) v ČR pojmenována pouze jedna ulice, a to v Praze na Hájích (Novomeského[23]).
  • Na Slovensku jsou po Lacovi Novomeském pojmenovány ulice v řadě měst (ulica L. Novomeského, Novomeského ulica, ulica Ladislava Novomeského či ulica Laco Novomeského), např. v Bratislavě, Senici, Prešově, Trenčíně a dalších. Jeho jméno nese též základní škola v Lučenci.[24]
  • Pomník Laca Novomeského a expozice o jeho životě jsou umístěny v Senici.[25]

Kulturní koncept

Laco Novomeský byl příznivcem vlastenecky a pro-slovansky orientovaného socialismu a také internacionálního socialismu, vyzdvihoval také sociální dimenzi přínosu národních revolucionářů (Štúr, Kráľ, Hurban, Fándly, Petoffi, Ševčenko, Mitzkievič, Puškin). Je autorem syntetického avantgardního konceptu kultury jako jisté dialektické stavby protikladu. Také je příznivcem zmírnění mezi socialismem a křesťanstvem, kultury západu a východu a česko-slovenské vzájemnosti. Svobodu v umění vymezil k vlastnictví výrobních prostředku. Byl kritikem dogmatismu a kultu osobnosti, přívržencem moderny a avantgardy, a také leninského přístupu k dějinám (dějinného pokroku v intencích třídního boje). Spolu s V. Clementisem a G. Husákem reprezentovali linii zmírnění internacionalizmu a vlastenectví.[26]

Novomeského dílo (básnické a také politické) je inspirováno různorodými autory jako Z. Nejedlý, Marx, Engels, Lenin, Bakunin, Hegel, Gercena a Herder, Masaryk a Beneš. Odvolává se také často na významné spisovatele Erenburga, Jacka Londona, Moliéra, Puškina, Petoffiho, Rimbauda, Tolstoje, H. G. Wellsa, G. B. Shawa, R. Rollanda.[27] Z národních spisovatelů byl inspirován K. H. Máchou, J. M. Hurbanem, Ľ. Štúrem, Jankem Králem a Komenským. [28][24[24][25][25]

Dílo

Jeho básnické začátky jsou velmi ovlivněny skupinou kolem časopisu DAV

Kromě těchto děl sepsal řadu propagačních básní a článků, které oslavují socialismus a byly uveřejněny v celé řadě novin a časopisů, dále mu vyšlo několik propagačních publikací.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zemřel národní umělec soudruh L. Novomeský. Rudé právo. 6. 9. 1976, s. 1-2. Dostupné online. 
  2. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 134, 136. 
  3. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 254-255, 270-271. 
  4. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 284. 
  5. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1945snr/stenprot/012schuz/s012001.htm
  6. ↑ a b c d Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2013-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  7. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. 
  8. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04. 
  9. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. 
  10. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 624-625. 
  11. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 288, 304, 341-342, 356-357, 367. 
  12. ↑ PERNÝ, Lukáš. Kultúrna revolúcia Laca Novomeského: Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike.. [s.l.]: Spoločnosť Ladislava Novomeského 140 s. Dostupné online. ISBN 9788097255800. (slovensky) Google-Books-ID: BNMmDgAAQBAJ. 
  13. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 400-402. 
  14. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 403, 406. 
  15. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 404. 
  16. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 410. 
  17. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 411. 
  18. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 413. 
  19. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 414. 
  20. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 416. 
  21. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 437. 
  22. ↑ PERNÝ, Lukáš. Kultúrna revolúcia Laca Novomeského: Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike.. [s.l.]: Spoločnosť Ladislava Novomeského 140 s. Dostupné online. ISBN 9788097255800. (slovensky) Google-Books-ID: BNMmDgAAQBAJ. 
  23. ↑ Mapy.cz: Novomeského
  24. ↑ ZŠ L. Novomeského, Lučenec
  25. ↑ Zoznam pamiatok Senice (slovensky). www.senica.sk [online]. [cit. 2017-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-01. 
  26. ↑ PERNÝ, Lukáš. Kultúrna revolúcia Laca Novomeského: Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike.. [s.l.]: Spoločnosť Ladislava Novomeského 140 s. Dostupné online. ISBN 9788097255800. (slovensky) Google-Books-ID: BNMmDgAAQBAJ. 
  27. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2013-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-29. 
  28. ↑ PERNÝ, Lukáš. Kultúrna revolúcia Laca Novomeského: Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike.. [s.l.]: Spoločnosť Ladislava Novomeského 140 s. Dostupné online. ISBN 9788097255800. (slovensky) Google-Books-ID: BNMmDgAAQBAJ. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Laco_Novomeský&oldid=16380298“