Lázně Jeseník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lázně Jeseník, nebo spíše Priessnitzovy léčebné lázně(do roku 1948 Gräfenberk, něm. Gräfenberg), nacházející se na severozápadním okraji města Jeseník, jsou od 19. století navštěvovány hojným počtem návštěvníků, ať už pacientů, rekreantů nebo těch, kteří se zajímají o jejich bohatou historii. V současné době je to ročně kolem dvanácti tisíc hostů. Vyvinula se a s stále se zde praktikuje Vodoléčba (která je proslavila po celém světě) jako primární metoda léčení, spojena s klidem a nenáročným tělesným pohybem jako jsou procházky po okolí plného především horské přírody Rychlebských hor. Jejich zakladatelem je Vincenz Priessnitz – „Vodní doktor“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První vodoléčebné lázně v Rakousko-Uherské monarchii a vůbec na celém světě. Jejich zakladatel Vincenz Priessnitz měl při jejich zařizování nemalé problémy nejen s vrchností, před kterou si musel obhájit své názory o léčebném účinku obyčejné vody, ale také se spoluobčany, z nichž jedni ho považovali za Bohem nadaného všemocného lékaře, jiní za šarlatána, jež má spolky s ďáblem. Sám na léčivou moc vody nejspíš přišel náhodou, o čemž vypráví několik pověstí, jež se schodují přibližně na tomto:

Jako malý pásl v horách a všiml si srny, která si pravidelně chodila namáčet raněnou nohu do studánky. Po čase chodit přestala, jelikož noha již byla vyléčena, ale Vincenz si polohu takto objevené studánky zapamatoval a když si poranil prst, sám k ní chodil a ránu si zhojil zázračně rychle. Když se mu v dospělosti stala nehoda (při převážení dřeva se splašil kůň a na Vinceze spadl vůz či klády) a měl zlomeno několik žeber, lékaři doporučovali obklad z vína a drahého koření (i bylin) jak tehdy bylo zvykem, nevylučovali, že vše bude zbytečné a že muž zůstane nadosmrti mrzákem, ale Vincenz riskoval: Narovnal si zlomená žebra tlakem oproti opěradlu židle a požádal matku, ať nabere studenou vodu ze studánky a tou od nynějška dělá obklady. Ta ho poslechla a jeho zdravotní stav se zlepšil. Po něco více než roce byl opět schopen vykonávat normální činnosti. Zpráva o jeho zázračném uzdravení se šířila rychle a mnoho sousedů za ním přišlo pro pomoc a radu s jejich jak vnějšími, tak vnitřními nemocemi. Vincenz si zpočátku příliš nevěřil a své léčebné metody zkoušel na zvířatech, po čase se však stal vyhlášeným lékařem, který léčil vše od zlomenin a vykloubených ramen po bolesti hlavy a břicha.

Vincenz tedy musel do hlavních měst monarchie žádat o povolení založit léčebný ústav – lázně. Nakonec se mu podaří získat potřebná povolení a roku 1822 zakládá první vodoléčebný ústav na světě. Díky darům spousty pacientů strhává původní dřevěný domek, kde bydlel a staví nový, kamenný, který zároveň slouží i jako lázně. Nejdůležitější nástroje v nich jsou kádě (necky) s horkou a studenou vodou, do nichž jsou pacienti střídavě ponořováni a lehátka, kam jsou uloženi zabalení do prostěradel. Do velké dřevěné vany v přízemí přivádí vodu přímo z pramene. Léčí se zde mnoho slavných osobností oné doby, jako například Nikolaj Vasilijevič Gogol, básníci Josef Krasoslav Chmelenský a Heinrich Laube, sochař L. Schwanthaler a skladatel Franz Liszt. Počet pacientů stále roste a tak pro ně Priessnitz staví ubytovny a léčebné domy.

28. listopadu 1851 Vincenz Priessnitz umírá. Zanechává po sobě několik dětí (především dcer) a pochován je do rodinné hrobky vedle své tříleté dcery Karoliny, kterou nedokázal vyléčit (dnes ve středu Kolonády, v hrobce je on, manželka a dítě, jež je nepřežilo). O lázně se stará jeho zeť Jan Ripper.

Roku 1853 přebírá vedení lázní Josef Schindler, který však záhy byl pouze v čele lázeňského kuratoria, které tvořil společně s čtyřmi Priessnitzovými dědici. Lázně pak vedl doktor Eduard Emmel který léčbu rozšířil třeba masážemi, a nejvýznamnější je Josef Reinhold (mimo jiné vynikající psycholog i psychiatr), který empirické poznatky zakladatele lázní podložil vědeckými výzkumy.

Za druhé světové války provoz lázní zcela ochabl, jelikož nebyli pacienti, ale lázně byly využity pro rehabilitaci raněných vojáků a později pro děti z bombardovaných německých měst. Po roce 1945 dostaly šanci se rozvinout a zaměřit na léčbu konkrétních onemocnění. V roce 1992 byly jesenické lázně zprivatizovány jako Priessnitzovy léčebné lázně a. s. Jeseník.

Lázeňství[editovat | editovat zdroj]

Léčené nemoci[editovat | editovat zdroj]

Dospělí pacienti[editovat | editovat zdroj]

Lékař individuálně určí každému procedury, které musí pravidelně během týdne navštěvovat. Má je vypsány na kartě, kterou nosí s sebou a jeho účast stvrzuje lázeňský pracovník svým podpisem na ni. Nejběžnějšími jsou Inhalace, koupele v bylinných lázních, sauna (s lehárnou – pozůstatek doby Vincenze Priessnitze), bazén, tělocvik, zábaly, elektroléčba, elektrospánek, masáže, reflexní masáže, podvodní masáže, magnetoterapie, solux, Klimatoterapie (pobyt na čerstvém vzduchu), ale i návštěva psychiatra a tak dále.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1992 se zde léčí i dětští pacienti a to ve třech různých skupinách:

  1. Od tří do šesti let s doprovodem rodičů
  2. Od šesti do osmnácti let
  3. Dorost

Standardní léčebné procedury, jejichž míru či nutnost určuje individuálně lékař jsou: Inhalace (dýchací cesty), koupele v bylinných lázních (ekzematici), sauna (s lehárnou – pozůstatek doby Vincenze Priessnitze), bazén, tělocvik (zaměřený na relaxační polohy a práci s cestmi dýchacími) a pro mladší děti hippoterapie (jízda na koních). Nedílnou součástí je samozřejmě klimatoterapie a pravidelný režim dne.

Léčebné pavilony[editovat | editovat zdroj]

Priessnitz[editovat | editovat zdroj]

Priessnitz (přesněji Sanatorium Priessnitz nebo Priessnitzovo sanatorium) je hlavní lázeňská budova založená již v roce 1910 v secesním stylu a dodnes tvoří dominantu širokého okolí. Leží v nadmořské výšce 650 metrů s výhledem na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku asi 2 km nad městem Jeseník. Její dependací (budova na ní závislá) je Lékařská vila a Jubilejní vila.

Má celkem 15 apartmá, 48 dvoulůžkových pokojů a 35 jednolůžkových, které jsou ve většině vybaveny vlastní sprchou nebo koupelnou a WC, minibarem, televizí a balkonem.

Provádějí se zde vodoléčebné procedury, uhličité koupele, podvodní a reflexní masáže, elektroléčba, elektrospánek, magnetoterapie a vůbec většina procedur, jež lázně nabízejí. V jejím interiéru se nachází lázeňský bazén s vířivkou a uprostřed dna kachliček barevných do podoby lva. Co není přímo zde je sauna a minimum jiných procedur.

K dispozici je nepřetržitě recepce, ošetřovna, ordinace a také balneozařízení, tři jídelny, denní bar, taneční kavárna, zimní zahrada, kosmetický salón, bazén, obchod se suvenýry, směnárna, praní prádla a další služby.

Jan Ripper[editovat | editovat zdroj]

Pojmenován po manželu jedné z dcer zakladatele, nově zrekonstruovaný v roce 1996 se nalézá v klidném centru lázeňského areálu s výhledem na pohoří Hrubého Jeseníku. Jeho dependací je budova Mír, která je propojena s objektem Balneoterapie-jídelnu však tento objekt nemá a tak se zde ubytovaní pacienti stravují asi o 150 metrů dál na budově Jan Ripper.

Ubytování nabízí v celkem 7 apartmá, 15 jednolůžkových a 29 dvojlůžkových pokojích, vybavených koupelnou a WC, minibarem, TV-SAt s vnitřním informačním okruhem a většinou i balkonem. K dispozici je hostům také jídelna.

Bezruč[editovat | editovat zdroj]

Budova naposled zrekonstruovaná v roce 2001 obsahuje především jídelnu pro pacienty hned z několika lázeňských domů. Dále je zde dostupná recepce s nepřetržitým provozem, společenská místnost, ordinace a inhalace. Ostatní procedury se podávají v budově vzdálené asi 150 metrů nebo v interiéru sanatoria Priessnitz, vzdáleného 200m. K ubytování nabízí 33 dvoulůžkových a 23 jednolůžkových pokojů vybavených sprchou a WC, fénem, televizory se satelitním příjmem a vnitřním informačním okruhem, telefony a balkony s výhledem na Hrubý Jeseník.

Dětské pavilony[editovat | editovat zdroj]

  • Karolina
  • Wolker
  • Maryčka
  • Bílý kříž

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Kam se podívat[editovat | editovat zdroj]

  • Sluneční stráň – nebo také Jižní svah je celkem příkrá travnatá plocha přímo za Priessnitzovým Sanatoriem, na níž se nachází několik obrazců z malých kamínků a trojrozměrných „soch“ z obrovských kamenů, z nichž je nejznámější Sluneční brána – dva kameny svisle postaveny a třetí na ně položen vodorovně.
  • Kolonáda – Začíná pramenem s nápisem Čeněk Priessnitz, který už zmátl nejednoho návštěvníka. Autor pomníku se prostě nemohl smířit s tehdy exotickým jménem zakladatele a tak mu vymyslel českou obdobu. Máte volbu mezi tzv. Velkou kolonádou, což je 1120 metrů dlouhý okruh okolo mírné vyvýšeniny, v jejímž středu je hrobka Vincenze Priessnitze a po jejíž trase se několikrát dokola koná nějaký závod ze kterých je nejznámější letní Závod veteránů a tzv. Malou kolonádou, která vede přímo do kopce, kolem hrobky a pak některou půlkou Velké kolonády zpět. Krom mnoha laviček, altánků i vyhlídek je zde bronzový lev – znak lázní a toho, že jejich zakladatel vyhrál cestu jejich založení; a o němž se traduje, že splní přání tomu, kdo se dotkne špičky jeho ocasu.
  • Stezka Vincenze Priessnitze – 7 km dlouhá stezka vede kolem památek (torzo původní léčebné sprchy apod.) a patnácti pramenů: Pražský, trojpramen Adéla, Flóra, Adolf, Polský pramen, pramen Anna, …, Mariin pramen. Na naučných deskách naleznete informace o historii a současnosti lázní.

Jesenické prameny a pomníčky[editovat | editovat zdroj]

Jesenické prameny byly a znovu již jsou jednou z největších památek na Jesenicku. Nikde jinde na tak malé ploše (v oblasti nad lázněmi Jeseník) se nenalézá takové množství těchto památek. Najdeme zde na osmdesát pramenů, pomníků, vyhlídek, památných skal a slavnostních křížů. Podobnou strukturu, ale s menším počtem těchto památek má také oblast nad městem Jeseník ( dříve Frývaldově ) a pod Zlatým Chlumem. Ve zbývající části Jesenicka můžeme tyto zajímavosti nalézt rovněž, ale již ne v takové míře. Rozvoj jesenických pramenů a stavba pomníčků souvisí úzce s osobou Vincenze Priessnitze, neboť tyto památky byly často stavěny jako poděkování za vyléčení. První památka pochází z roku 1836, kdy nechal do skály vytesat poděkování V. Priessnitzovi francouzský baron von Chabot. Tím se odstartovalo množství staveb, jež byly následně spojovány lesními pěšinkami s vyhlídkami vybudovanými na zajímavých místech. V roce 1842 vybudoval Priessnitz svůj vlastní pramen, ten nese jeho jméno. Bylo to k 200. výročí nešťastné události z 30 - leté války. V té době byla unesena jednomu Priessnitzovu předkovi dcera. Nešťastný otec pronásledoval se svojí čeledí násilníky a dostihl je právě u jmenovaného pramene. Dívce se ve zmatku podařilo uprchnout, ale otec a většina jeho věrných byli pobiti. Zoufalá dívka si pak sama vzala život. Z pramene vystoupila víla, smísila krev s pramenitou vodou a předpověděla budoucí slávu rodu. Rovněž politický život zasáhl stavby a názvy pramenů. V roce 1848 vzniklo velké množství památek. Některé dostaly názvy jako Sjednocení, Pokroku, Dobrá naděje nebo Sourozenecký. Priessnitz zemřel v roce 1851, ale prameny byly stavěny dále. Jejich množství dokonce zapříčinilo, že v roce 1871 nechal hrabě Adolf von Nassau postavit cestu, která vedla z lázní až na Studniční vrch a spojovala památky. Ani Češi se nenechali zahanbit a dali postavit pomník s pramenem. Na vrcholu je socha, jejímž autorem je J. V. Myslbek. Z dalších pramenů můžeme uvézt: Jitřní, Mecklenburský, Vídeňský, Pokroku, Finský, Jelení, Německý, Večerní a další. Dnes je řada těchto pomníků propojena naučnou stezkou Vincenze Priessnitze.

Galerie pramenů[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]