Křída

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o geologickém období. Další významy jsou uvedeny na stránce Křída (rozcestník).
Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let
eon éra perioda p d
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér 
(čtvrtohory) 		3 3
neogén 23 20
paleogén 66 43
 mezozoikum 
(druhohory) 		křída 145 79
jura 201 56
trias 252 51
 paleozoikum 
(prvohory) 		perm 299 47
karbon 359 60
devon 419 60
silur 444 24
ordovik 485 42
kambrium 539 54
proterozoikum

(starohory)

neoproterozoikum ediakara 635 96
kryogén 720 85
tonium 1000 280
mezoproterozoikum 1600 600
paleoproterozoikum 2500 900
archaikum (prahory) 4031 1531
hadaikum 4567 536

Křída je vývojová etapa Země, je nejmladším a zároveň nejdelším útvarem druhohor a jednou z hlavních částí geologického času, pokračuje od konce jurského období až do začátku paleocénu. Trvá tedy přibližně od 145 do 66 milionů let před současností. Konec křídy předěluje éru mezozoika a kenozoika. Jako samostatný útvar byla křída vyčleněna roku 1833 Belgičanem Omaliusem d´Halloyem.

Stejně jako ostatní starší geologická období, je i křída identifikovatelná zkamenělinami, ale přesné určení času není možné, chyba se pohybuje v milionech let. Juru od křídy nedělí žádné hromadné vymírání ani výrazný rozvoj druhů. Zato konec této periody je definován velmi jasně – vrstvou bohatou na iridium, která se rozprostírá po celém světě a věříme, že je spojená s kráterem v Chicxulub na Yucatánu. Vrstva se vytvořila asi před 66 miliony let. Tento kráter byl vytvořen kolizí s kometou nebo asteroidem, jehož šířka podle některých odhadů činila přes 10 km (kráter má průměr asi 180 km). Kolize s tímto tělesem je pravděpodobně zodpovědná za masové vymírání druhů na přelomu druhohor a třetihor. Křída byla pojmenovaná po vzniku velkých ložisek křídy, vytvořených ukládáním schránek mořských bezobratlých. Hlavní naleziště v Evropě jsou v Británii a v přilehlé vnitrozemní Evropě.

Dělení křídy

Křída se většinou dělí na spodní a svrchní (předěl je datován na 100,5 Ma). Detailnější rozdělení na stupně je uvedeno v následující tabulce. Časové rozpětí je uvedeno v milionech let.

Epochy Stupně Časové rozpětí Evropa
svrchní maastricht 72,1-66,0 senon
kampán 83,6-72,1
santon 86,3-83,6
coniak 89,8-86,3
turon 93,9-89,8 gallic
cenoman 100,5-93,9
spodní alb 113-100,5
apt 125-113
barem 129,4-125
hoteriv 132,9-129,4 neokom
valangin 139,8-132,9
berias 145,0-139,8

Paleogeografie

Během křídy dokončil svůj rozpad superkontinent Pangea do kontinentů jak je známe dnes, i když jejich rozestavení bylo tehdy jiné. Atlantský oceán se od té doby značně rozšířil a Jižní Amerika se odsunula víc na západ. Gondwana se rozdělila na Antarktidu a Austrálie se odloupla od Afriky (zatímco Indie a Madagaskar zůstaly připojeny). Vznik Atlantského a Indického oceánu podél středooceánských hřbetů měl za následek vyzdvižení mořského dna, doprovázeného mořskou transgresí (cenomanská patří k největším v geologické historii Země). Na sever od Afriky se dále zužoval oceán Tethys. Grónsko se definitivně oddělilo od severoamerického kontinentu i od Evropy. V alpské oblasti sedimentovaly mocné flyšové vrstvy, teplé klima této oblasti dokládají nálezy amonitů, rudistů a korálových útesů, docházelo k uzavírání trogů s ofiolity. V oblasti Mexického zálivu na území dnešního Texasu a Mexika jsou na křídové vrstvy vázána významná ložiska ropy. V jižní části asijského kontinentu sedimentovaly červené klastické sedimenty, zatímco na severní části vznikaly rozsáhlé uhelné pánve. V oblasti Japonska se rozkládala geosynklinální oblast, ve které se uložily až 5000 metrů mocné křídové vrstvy.
Převládalo humidní klima, doložené četnými slojemi uhlí a chybějícími ložisky evaporitů, oba póly byly bez ledových čepiček. Celkově bylo křídové klima velmi teplé, jak ukazuje výzkum například i z vysokých zeměpisných šířek na území dnešní Kanady.[1]

Tektonika

V Evropě rozlišujeme tři fáze alpínského vrásnění. Austrijská fáze proběhla před cenomanem, mediteranní fáze (subhercynská) je stáří spodního senonu a nejvýraznější bavorská fáze (laramická) proběhla ke konci křídy.

Břidlice formace Mancos shale svrchní křídy USA

Mediteranní fázi odpovídá v jižní Americe peruánská fáze, počátek výzdvihu And. Laramická fáze (laramijská) na konci křídy se výrazně projevila vznikem pásemných pohoří na Novém Zélandu, pohoří Rocky Mountains v severní Americe a pokračujícím výzdvihem pacifických zvrásněných pásem. Na molasu R. Mountains jsou vázána mocná ložiska uhlí.
Na konci křídy a počátku paleocénu se v oblasti dnešní Indie vylily mohutné lávové lavice zvané dekánské trapy, dnes tvoří základ Dekánské plošiny, další projevy vulkanismu jsou známy z Jižní Ameriky, Antarktidy a Severní Ameriky.

Život v křídě

Fauna

Se vzrůstající rozlohou moří nastává rozvoj planktonických forem foraminifer. Rod Thalmaninella charakterizuje alb a cenoman, Rotalipora cenoman a turon, Globotrunkana senon. Velké bentické formy jsou zastoupeny např. rodem Orbitolina (apt - cenoman) a Orbitoididae (senon). V teplých mořích jsou hojné i různé druhy mořských hub.

Další stratigraficky významnými zkamenělinami jsou hlavonožci amonité. Ve valanginu Neocomites, albu Hoplites, cenomanu Acanthoceras či Parapachydiscus s obrovitými až 2 metrovými schránkami ze svrchní křídy. Četné rody mají rozvinutou až přímou schránku (Crioceras, Scaphites, Baculites, Turrilites). Z dalších měkkýšů jsou pouze na křídu vázaní rudisté, žijící sesilně na dně mělkých moří, dále jsou zastoupeny ústřice (Exogyra). Nejcharakterističtější mlži patří rodu Inoceramus se schránkami vejčitého tvaru, které dosahují až 0,5 metru. Většího významu nabývají ježovky (Micraster, Toxaster) a hvězdice. Na stavbě riftových útesů se vedle šestičetných korálů podílely i mechovky.

Z období křídy pochází také zkamenělina českého ornitopodního dinosaura od Mezholez (popsaného roku 2017 pod jménem Burianosaurus augustai).

Mezi členovci jsou hojní raci. Na souši žilo množství druhů hmyzu, jehož vzestup souvisel s vývojem krytosemenných rostlin. Hmyz se začal vývojově členit, objevují se například první známí mravenci, vosy a včely. Také termiti a motýli se objevují poprvé v křídě.

Z mořských živočichů se hojně vyskytují žraloci, a to včetně prvních moderních typů (je známo 12 ze současných 16 čeledí) a ryby ze skupiny Teleostei. Hojnost ryb pravděpodobně vedla k návratu některých skupin plazů do vody - například obří rody Mosasaurus (délka až 12 metrů) či Tylosaurus.

Pokračuje vývoj velkých archosaurních plazů (nadřád Dinosauria). Tento nadřád se dělí na řády Saurischia a Ornithischia. V Evropě je významný hromadný nález 23 koster iguanodonů z roku 1878 v dole u Bernissartu (Belgie). Zvláštní skupinu tvoří rohatí dinosauři s různým počtem rohů vyrůstajících z čelního pancíře (Triceratops, Pentaceratops, Monoclonius, Styracosaurus). Mezi masožravými zástupci (teropody) vynikaly rody Tyrannosaurus, Giganotosaurus či Spinosaurus. Zástupci rodu Ornithomimus a další ornitomimidé velmi rychle běhali a byli podobní dnešním pštrosům. Největší dinosauři, jako byl Argentinosaurus, byli nepochybně nejmohutnějšími suchozemskými tvory všech dob, s hmotností až přes 80 tun a délkou nad 35 metrů. Vzácností jsou nalezená vejce rodu Protoceratops z Mongolska a Maiasaura z USA. Rozpětí křídel létajícího ptakoještěra pteranodona činilo kolem 7 metrů, u rodu Quetzalcoatlus možná až 12 metrů.

Teropod rodu Albertosaurus

V rané křídě se objevují Ophidia (hadi), poslední vývojová skupina plazů šupinatých (Squamata) s nejznámějším zástupcem rodem Palaeophis (předchůdce dnešních hroznýšů a krajt). Málo nálezů patří pravým ptákům - Sinornis (Čína), Hesperornis, Ichthyornis (USA) má již křídlo nesoucí moderní znaky. Početní jsou zástupci "praptáků" ze skupiny Enantiornithes.

K drobným savcům přibývají zejména hmyzožravci, ve svrchní křídě se již objevují předchůdci skutečných kopytnatců, šelem i primátů. Objevují se také první větší druhy savců, jako je Repenomamus z Číny nebo později žijící Didelphodon z USA. V Argentině žil v období cenomanu podivný specializovaný savec rodu Cronopio. Výzkumy ukazují, že savci byli v období druhohor převážně nočními tvory a první jejich plně denní formy se objevují až po vymírání na konci tohoto období asi před 66 miliony let.[2][3]

Flóra

Ve svrchní křídě dochází ke změně charakteru flóry z mezofytika na kenofytikum, které zahrnuje moderní rostliny, zejména krytosemenné včetně listnatých stromů. Jejich nejstarší zástupci jsou známy z nálezů v Portugalsku a USA. Ke konci senonu již krytosemenné rostliny tvoří téměř 90% známé flóry. Někteří zástupci se adaptovali i na drsnější podmínky, uzavírali semena do tvrdých plodů či měli opadavé listy. Ve spodní křídě jsou však zastoupeny převažující nahosemenné rostliny - cykasovité, benetitové, gingovité, jehličnany. Vzácnější jsou kapradiny. Stratigraficky významné jsou kokolity - nanoplanktonní formy mořských řas. Zánik původní flóry je způsoben zřejmě rozsáhlými mořskými záplavami. Na nových pevninách se již nestačila rozvíjet tak rychle jako krytosemenné rostliny. Mezi jejich zástupce ve svrchní křídě patří myrtovité, magnolie, sasafrasy, liliovníky, duby, buky, vrby a břízy. Svrchní křída je současně obdobím posledních nálezů cykasů na území České republiky.

Na souši se již rostliny mění k modernímu rázu, přestože dnes četné traviny (Poaceae) jsou ještě vzácné a málo rozšířené. Krytosemenné rostliny se naopak začínají výrazně šířit a díky hmyzím opylovačům se stávají převládající skupinou. Vývoj včel pak souvisel se stále četnějšími (kvetoucími) rostlinami (kde včely působily jako opylovači). Nahosemenné rostliny jsou však stále velmi hojné, stejně jako dnes. V křídě se objevují četné moderní typy stromů, jako platany, vavříny, šácholany a další.

Vymírání na konci křídy

Podrobnější informace naleznete v článku Vymírání na konci křídy.

Vymírání na konci křídy (též známé jako událost K/T, kde K znamená křída a T třetihory, nově však spíše K-Pg událost) je velké masové vymírání, které se odehrálo na přelomu druhohor (konec křídy, tedy před 66 miliony lety) a kenozoika a vyhynulo při něm mnoho rostlinných i živočišných druhů během relativně krátkého časového úseku. Z této doby pochází vrstva sedimentů, nalezená na různých místech světa a známá jako K/T rozhraní, iridiová vrstva nebo případně K/T boundary.[4] Je známo jako vymírání, v jehož průběhu zřejmě vymřeli všichni zbylí neptačí dinosauři,[5] a ačkoliv malý počet dinosauřích fosílií byl nalezen i po K/T rozhraní, obvykle se tyto fosílie vysvětlují erozí křídových sedimentů a jejich přemístěním do mladších vrstev.[6][7][8] Mimo dinosaury však zcela vyhynuli i mořští plazi mosasauři, plesiosauři, létající ptakoještěři, mnozí bezobratlí i některé typy rostlin. Savci a ptáci s výraznými druhovými ztrátami přežili a v následujícím období se tyto skupiny prudce rozrůzňovaly za vzniku zcela nových vývojových linií.[9]

Křída Českého masívu

Jako sporný se jeví výskyt spodní křídy v Moravském krasu - rudické vrstvy, zastoupené jíly, písky a štěrky, které vyplňují prohloubeniny ve vápencích devonu. Ve svrchní křídě Českého masívu převažují mělkovodní sedimenty mořského původu, vzniklé při rozsáhlé cenomanské transgresi, kdy nejprve proniklo moře z oblasti Tethydy a později od severozápadu ze Saska.

Česká křídová pánev (tabule)

Podrobnější informace naleznete v článku Česká křídová pánev.
  • perucko-korycanské souvrství - zastoupeny jsou sedimenty kontinentální, brakické až mořské stáří alb? - cenoman
    • perucké vrstvy - mocnost do 60 m, sladkovodní říční, jezerní, lagunární pískovce a aleuropelity, v nejvyšší části slojky hnědého uhlí (Moravská Třebová), uranonosné vrstvy (Stráž pod Ralskem), jílovce těženy pro keramické účely (Měcholupy, Peruc)
    • korycanské vrstvy - již mořský vývoj - kaolinické pískovce, slepence, vápnité jíly, jílovité pískovce, těžen pískovec u Hořic pro sochařské účely a jako stavební materiál, glaukonitové písky u Blanska pro využití ve slévárenství, ložiska uranu v okolí Stráže pod Ralskem
  • bělohorské s. - 30–130 m, spodní turon, slínovce se spongility = opuka, pískovce (kaňon Labe u Děčína)
  • jizerské s. - 15–400 m, střední turon, mělkovodní sedimenty, střídání slínovců, slínitých pískovců a pískovců (skalní město u Hřenska)
  • teplické s. - 30–110 m, svrchní turon - spodní koniak, díky regresi moře mezi spodním a středním turonem začíná často transgresívním horizontem s prachovci, které obsahují fosfátové konkrece či glaukonit, následují vápnité jílovce, jílovité vápence, slínovce
  • rohatecké vrstvy - mělkovodní vápnité jílovce až slínovce, zvané "zvonivé inoceramové opuky"
  • březenské s. - do 250 m, střední-svrchní koniak, v severní a východní části dochází k ústupu moře, sedimentují flyšoidní a písčité uloženiny (Prachovské skály, Hruboskalsko, okolí Mnichova Hradiště), ve střední a západní části se ukládají vápnité jílovce až slínovce
  • merboltické s. - do 150 m mocnosti, stáří santon, již typicky regresivní vrstvy zachované jako relikt v okolí Děčína - kaolinické pískovce, prachovce, jílovce
    Vrstvy odpovídající české křídové pánvi jsou zastoupeny v polické pánvi (do 500 m, jizerské vrstvy - Adršpašsko-teplické skály) a králickém příkopu - pískovce (korycanské v.) o mocnosti několika metrů, převažující slínovce turonu s lavicemi pískovců

Českobudějovická a třeboňská pánev

Výplň dosahuje maxima v třeboňské pánvi okolo 450 metrů

  • klikovské s. - říční, jezerní sedimenty, střední-svrchní santon, kaolinické pískovce, jílovce tvořící dva oddíly - spodní (tmavé) se zbytky rostlinné drtě, svrchní (světlé) bez rostlinných zbytků, těženy jako žáruvzdorné jíly (Klikov, Zliv)

Svrchní křída u Osoblahy

Jižně a jihovýchodně od Osoblahy se nacházejí výchozy cenomanských písků, pískovců a jílů o mocnosti do 44 metrů, ve vrtu u Slezských Pavlovic byla zachycena 250 metrů mocná poloha prachovců a jílovců turonu. Výskyt pravděpodobně pokračuje do Polska k Opoli

Odkazy

Reference

  1. ↑ James R. Super, Karen Chin, Mark Pagani, Hui Li & Pincelli M. Hull (2018). Late Cretaceous climate in the Canadian Arctic: multi-proxy constraints from Devon Island. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2018.03.004. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0031018217307666
  2. ↑ SOCHA, Vladimír. Druhohorní savci ožívali v noci. OSEL.cz [online]. 28. listopadu 2017. Dostupné online. 
  3. ↑ Roi Maor, Tamar Dayan, Henry Ferguson-Gow, Kate E. Jones (2017). Temporal niche expansion in mammals from a nocturnal ancestor after dinosaur extinction. Nature Ecology & Evolution; doi: 10.1038/s41559-017-0366-5
  4. ↑ Fortey R. Life: A Natural History of the First Four Billion Years of Life on Earth. [s.l.]: Vintage, 1999. ISBN 0375702617. S. 238–260. 
  5. ↑ Fastovsky DE, Sheehan PM. The extinction of the dinosaurs in North America. GSA Today. 2005, roč. 15, čís. 3, s. 4–10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. DOI 10.1130/1052-5173(2005)015<4:TEOTDI>2.0.CO;2. 
  6. ↑ Sloan RE, Rigby K, Van Valen LM, Gabriel Diane. Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation. Science. 1986, roč. 232, čís. 4750, s. 629–633. Dostupné online [cit. 2007-05-18]. DOI 10.1126/science.232.4750.629. PMID 17781415. 
  7. ↑ Fassett JE, Lucas SG, Zielinski RA, Budahn JR. Compelling new evidence for Paleocene dinosaurs in the Ojo Alamo Sandstone San Juan Basin, New Mexico and Colorado, USA. International Conference on Catastrophic Events and Mass Extinctions: Impacts and Beyond, 9-12 July 2000, Vienna, Austria. 2001, roč. 1053, s. 45–46. Dostupné online [PDF, cit. 2007-05-18]. 
  8. ↑ Sullivan RM. No Paleocene dinosaurs in the San Juan Basin, New Mexico. Geological Society of America Abstracts with Programs. 2003, roč. 35, čís. 5, s. 15. Dostupné online [cit. 2007-07-02]. 
  9. ↑ MacLeod N, Rawson PF, Forey PL, Banner FT, Boudagher-Fadel MK, Bown PR, Burnett JA, Chambers, P, Culver S, Evans SE, Jeffery C, Kaminski MA, Lord AR, Milner AC, Milner AR, Morris N, Owen E, Rosen BR, Smith AB, Taylor PD, Urquhart E, Young JR. The Cretaceous–Tertiary biotic transition. Journal of the Geological Society. 1997, roč. 154, čís. 2, s. 265–292. Dostupné online. DOI 10.1144/gsjgs.154.2.0265. 

Literatura

  • MIŠÍK Milan et al. Stratigrafická a historická geológia. 1. vydání. Bratislava: SPN. 1985. 576 s.
  • MÍSAŘ Zdeněk et al. Geologie ČSSR I. Český masív. 1. vydání. Praha: SPN. 1983. 335 s.
  • PETRÁNEK Jan et al. Encyklopedický slovník geologických věd. 1. vydání. Praha: Academia. 1983. 1 svazek A-M. 920 s.
  • ŠPINAR Zdeněk. Kniha o pravěku. 1. vydání. AVENTINUM nakladatelství, s.r.o. 1995. 257 s.
  • Neal L Larson, Steven D Jorgensen, Robert A Farrar and Peter L Larson. Ammonites and the other Cephalopods of the Pierre Seaway. Geoscience Press, 1997.

Externí odkazy

Mezozoikum
Předchůdce:
Jura 		145 Ma–65 Ma
Křída 		Nástupce:
Paleogén (Kenozoikum)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Křída&oldid=16558957“