Kunhuta Lucemburská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox - panovnice Kunhuta Lucemburská (980? – 3. března 1033/1039, Kaufungen) byla bavorská vévodkyně a římská císařovna. Roku 1200 byla svatořečena.

Život

Sňatek

Kunhuta se narodila jako dcera lucemburského hraběte Sigfrieda I. z rodu Wigerichovců a jeho manželky Hedviky z Nordgau. Okolo roku 995 nebo 998 /nejpozději v létě roku 1000/ se Kunhuta provdala za vévodu Jindřicha z bavorské linie Liudolfingů (jeho dědeček Jindřich byl bratrem Oty I.). Jako bavorská vévodkyně žila po manželově boku v Řezně a též jej doprovázela na jeho cestách.

Královnou a císařovnou

Horní část obrazu: Jindřich II. a Kunhuta jsou korunováni Kristem, z knihy perikop Jindřicha II.

Jindřich nastoupil na římsko-německý trůn po náhlé smrti svého bratrance císaře Oty III. jako Jindřich II. a 10. srpna 1002 byla Kunhuta v Paderbornu korunována arcibiskupem Willigisem Mohučským římskou královnou. Císařská korunovace královského páru se uskutečnila 14. února 1014 v Římě – během této korunovace je také poprvé doloženo užití říšského jablka mezi říšskými insigniemi. Jako panovníkova manželka byla Kunhuta velice politicky aktivní. Ač pár zůstal bezdětný, manželství bylo zřejmě šťastné.

Královna měla významný podíl na vládě a to nepřímo jako interventka, kdy je jmenována ve třetině listin svého manžela (poprvé již 10. července 1002), i přímo jako zástupkyně krále a císaře během jeho krátkodobých nepřítomností – např. roku 1012, kdy v důsledku konfliktu se svými lucemburskými švagry Jindřich obléhal město Mety, přenesl na Kunhutu společně s novým magdeburským arcibiskupem Walthardem vedení dalších jednání s Boleslavem Chrabrým a správu královských statků v Sasku. Po Walthardově smrti byly říšské záležitosti v této oblasti plně svěřeny do rukou královny Kunhuty, která také organizovala obranu země proti Boleslavu Chrabrému.[1] Kunhuta byla též zprostředkovatelkou v politických konfliktech.

Vdovství

Král zemřel 13. července 1024 na falci Grone a novým panovníkem byl zvolen Konrád z rodu Sálců, a to 4. září 1024. Mezi smrtí císaře a volbou nového panovníka tedy uplynuly téměř dva měsíce, během nichž byla plná vládní moc svěřena císařovně-vdově Kunhutě, a s velkou pravděpodobností se nejednalo pouze o formální funkci, jak se někdy domnívala starší historiografie.[2] Kunhuta, která měla význačné postavení a podíl na politické moci již za života svého manžela, spravovala Říši s pomocí svých bratrů Ditricha, biskupa v Metách, a Jindřicha, vévody bavorského. Umírající císař jí také svěřil říšské insignie, které posléze Kunhuta předala nově zvolenému králi Konrádovi II., což bylo vnímáno jako známka jeho legitimace.[3]

Zakladatelská činnost

Sochy Kunhuty a Jindřicha na dómu v Bambergu

Kunhuta byla velice vzdělanou dámou, dopisovala si s mohučským arcibiskupem Aribem a Ademar z Chambers jí mimo jiné věnoval svůj spis o sv. Maritalovi. V jejím zvláštním zájmu pak ležela podpora různých církevních institucí. Ve prospěch biskupství v Bambergu, které založila spolu s manželem roku 1007, se například vzdala svého jitřního daru (Morgengabe). Roku 1017 založila po uzdravení z těžké nemoci poblíž královského dvora Kassel v Hessensku, který jí Jindřich daroval roku 1008, benediktinský klášter sv. Kříže v Kaufungenu a ustanovila zde jako první abatyši svou neteř Juttu. Do Kaufungenu se také uchýlila po svém ovdovění a volbě nového krále a posléze zde zemřela.

Legenda a svatořečení

Bezdětnost manželství císařského páru dala na konci 11. století vzniknout legendě, podle níž spolu zbožní manželé žili bez tělesného styku jako bratr se sestrou. Kunhuta se pak měla, aby při obvinění z cizoložství dokázala, že je stále pannou, podrobit Božímu soudu, kdy šla bosa po rozžhavené radlici, aniž by utrpěla zranění. Byla prohlášena za svatou papežem Inocencem III. dne 29. března 1200. Jindřich II. byl svatořečen již roku 1146.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Fössel, A.: Die Königin, s. 349-351.
  2. ↑ Fössel, A.: Die Königin, s. 339-340.
  3. ↑ Münch, I.: Kunigunde, In: Biographis-Bibliographisches Kirchenlexikon, Band IV (1992), Spalten 817-820. Srov.: Fössel, A.: Die Königin, s. 340.

Literatura

  • Lexikon des Mittelalters 5, s. 1570-1571.
  • Ennenová, E.: Ženy ve středověku, Praha 2001, s. 69.
  • Jäschke, K. U.: From famous empresses to unspectacular Queens: The Roman-German empire to Margaret of Brabant, countess of Luxemburg and queen of the Romans (d. 1311), in: Duggan, Anne J. (ed.): Queens and Queenship in Medieval Europe proceedings of a conference held at King's College London April 1995, Woodbridge 1997, ISBN 0 85115 657 6, s. 75-108.
  • Weinfurter, S.: Kunigunde, das Reich und Europa, in: Dick, S. – Jarnut, J. – Wemhoff, M.: Kunigunde, Consors Regni: Vortragsreihe zum tausendjährigen Jubiläum der Krönung Kunigundes in Paderborn, 1002-2002, Wilhelm Fink Verlag, 2004, s. 9-28.
  • Fössel, A.: Die Königin im mittelalterlichen Reich. Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume, Stuttgart 2000, ISBN 3-7995-4256-6.
  • Ketsch, P.: Frauen im Mittelalter, Bd. 2: Frauenbild und Frauenrechte in Kirche und Gesellschaft, Quellen und Materialien, Düsseldorf 1984.
  • Harksen, S.: Die Frau im Mittelalter, Leipzig 1974.

Externí odkazy

Německá královna
Předchůdce:
Theofano 		1002 – 1023
Kunhuta Lucemburská 		Nástupce:
Gisela Švábská
Římská císařovna
Předchůdce:
Theofano 		1014–1023
Kunhuta Lucemburská 		Nástupce:
Gisela Švábská
Bavorská vévodkyně
Předchůdce:
Gisela Burgundská 		995/998 (1000)–1004; 1009-1017
Kunhuta Lucemburská 		Nástupce:
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kunhuta_Lucemburská&oldid=16479627“