Kulturní repertoár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kulturní repertoár (z angl. cultural repertoire) je sociologický pojem označující souhrn všech nástrojů (tzn. poznatků, zkušeností, symbolů, vědění), které tvoří předpoklad pro interpretaci či orientaci se v dané situaci a následného jednání.

Kulturní repertoár bychom tedy mohli definovat jako kontext, ve kterém se jedinec nachází, s kterým implicitně pracuje, a kterému podléhá jeho chování. Pojem spadá do oblasti kulturní a sociální antropologie. A označuje předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými sociokulturními systémy, které lze popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí.[1]

Kulturní repertoár je východiskem pro teorii Kulturního relativismu a je jedním ze základních postulátů moderní kulturní antropologie.[2] Důležitost zohledňování kulturního repertoáru, také zdůrazňoval jeden z klasiků kulturního relativismu Melville J. Herskovits, podle něhož je percepce reality u jedince naprosto podmíněna konvencemi daného společenství.[1]

Opakem kulturního repertoáru jsou kulturní univerzálie, například morálka, podobně jako estetické cítění, které chápeme jako univerzální. Jejich reálné projevy jsou ovšem z hlediska různých kultur specifické a často rozdílné. 

Definice

„Soubor sdílených symbolických nástrojů, které jsou k dispozici pro interpretaci aktuálního dění“[3]

Ann Swidler definuje kulturní repertoár jako „zásobárnu příběhů, symbolů, rituálů a vidění světa, které je možné použít v různých konfiguracích k řešení rozličných typů problémů."[3]

„Prostředky konstrukce symbolického světa“[4]

O kulturním repertoáru můžeme také hovořit jako o výrazném činiteli pro tvorbu osobnosti a je nezbytnou podmínkou pro socializaci jedince:

„Ve stabilních, do sebe uzavřených obcích, je kultura často zcela neviditelná, ale když mobilita a komunikace, zbavená souvislostí, se stává podstatou společenského života, potom kultura, v níž byl člověk vyučován, aby komunikoval, se stává jádrem jeho totožnosti“[5]

Lidé mají k dispozici vícero kulturních repertoárů, které se učí používat v rámci socializace, přičemž preferování strategie spočívající ve využití jednoho repertoáru neznamená, že by aktér neměl k dispozici alternativy odpovídající jiným kulturním repertoárům[3]

Jednotlivé složky kulturního repertoáru podle Karri A. Holley[6]

SLOŽKA DEFINICE
Sémiotický kód Významové vztahy, specifické pro daný jazyk
Kolektivní schémata Obecně uznávané a sdílené vzorce, které fungují jako vodítka chování; ustálené veřejnými rituály a přenášené jako přesvědčení a hodnoty společenství
Hierarchie praxe Vztahy mezi jedinečnými praktikami; jisté kulturní praktiky se navzájem ovlivňují, definují, nebo naopak omezují
Komunity Užití kulturního repertoáru rozvíjí totožnost, která je posílená účastí v komunitě

Jednotlivé složky kulturního repertoáru podle Ann Swidler

  1. Kultura jako „sada nářadí“ (angl. toolkit)
    • Východisek pro lidské jednání a řešení problémů
  2. Kultura jako „strategie chování“
  3. Kultura jako předpokládané výsledky jednání
    • Např.: Předpokládám, že když se budu pořádně učit, budu mít v dospělosti dobré zaměstnání.[7]

Kulturní repertoár je jednou s tří analytických rovin v tradici kulturní sociologie[8]

  1. Kulturní repertoáry = Prakitky („Culture on the ground“)
    • Produkování významů v interakcích a způsoby, jakými je jedinci používají (určité shluky významů nejsou obecně sdílené a neměnné, lidé čerpají z různých významových zdrojů s ohledem na kontext jejich jednání).
  2. Produkce („Culture in institutional fields“)
    • Zdůraznění kontextů, v nichž probíhá kulturní produkce a inovace. Jde o perspektivu produkování kultury (kulturní průmysl).
  3. Rámce („Culture in the text, cultural objects“)
    • Kulturní objekty jsou analyzovány jako texty. Podobně jako jazyk mají svoji vlastní strukturu, která ovlivňuje z nich vyvozené a na nich založené významy.

Kulturní repertoár v umění

Kulturní repertoár ovlivňuje zejména významové chápání a interpretaci uměleckých děl. Proto se v současné době pro interpretaci využívá především principu intertextuality, tedy postihnutí vztahy jednotlivých děl navzájem. Prostřednictvím nejrůznějších znamení, odkazů, navazuje dílo vztahy k jiným dílům, umělecké i neumělecké povahy, které už samy v textu, jenž se k nim vztahuje, realizovány nejsou. Při tomto vztahování nepochybně zcela základní úlohu hraje časovost, sukcesivita, chronologie mezi dílem a oněmi nepřítomnými útvary (díly).[9]

Reference

  1. a b PRŮCHA, Jan. Interkulturní komunikace. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3069-1.
  2. HRABÁKOVÁ, Luďka. Kulturní relativismus a pluralita kultur jako princip multikulturní výchovy [online]. Philosophical E-Journal Of Charles University, 2007[cit. 2015-01-03]. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=2&lng=cs&lsn=10&jiid=13&jcid=107
  3. a b c GRZNÁR, Miroslav, Petra A. BERÁNKOVÁ, Lucie ČERNÁ a Tomáš SAMEC. POLITICKÁ KULTURA V NARATIVECH: KULTURNÍ REPERTOÁRY VZTAHOVÁNÍ SE K SOUČASNÉ POLITICE. ANTROPOWEBZIN. Katedra sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, 2014, 2014(3-4).
  4. DORLEIJN, G. J. a L. J. HERMAN. Cultural Repertoires: Structure, Function, and Dynamics. Leuven: PEETERS, 2003. ISBN 90-429-1299-5.
  5. GELLNER, Ernst. Národy a nacionalismus. Praha, 1993.
  6. A. HOLLEY, Karri. A Cultural Repertoire of Practices in Doctoral Education. International Journal of Doctoral Studies. University of Alabama, Tuscaloosa, AL, USA, 2011, 2011(6).
  7. SWIDLER, Ann. Culture in Action: Symbols and Strategies, American Sociological Review [online]. [cit. 2016-11-23]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20955217 OBROVSKÁ, Jana. Kulturní repertoáry [online]. 2010 [cit. 2016-11-15]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/3660144/
  8. OBROVSKÁ, Jana. Kulturní repertoáry [online]. 2010 [cit. 2016-11-15]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/3660144/
  9. HRUŠKA, Jiří. Seminář pro zaměstnance ostravských knihoven. Kapitoly z vývoje světové literatury po roce 1945. Ostrava, 3/2005