Komunistická strana Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o totalitní KSČ. Další významy jsou uvedeny na stránce Komunistická strana Československa (rozcestník).
Komunistická strana Československa
Založena: 1921
Barvy: rudá
Politické ideologie: komunismus /
stalinismus (1925-56)
Nejlepší volební výsledek 40 % (1946)
Tisk: Rudé právo


Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o zločineckou organizaci.

Vznik, 20. a 30. léta

KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie. Jejím prvním předsedou byl Bohumír Šmeral. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševisace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).

Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

Za II. světové války a po válce

Za II. republiky (1938 – 1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa, po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komuništičtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany - bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946, přesněji v českých zemích (na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska drtivou porážku od Demokratické strany. Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatisanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč, doba teroru – 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na presidenta republiky Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Totalitární vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989.

Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení prosazeni lidé loyalní politice KSČ. Československá sociální demokracie byla sloučena s KSČ, což je považováno za protiprávní.

V období teroru (1948 - 54) bylo popraveno 241 lidí - oběti justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly statisíce lidí nespravedlivě vězněny. Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ příliš neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce - občany Československa. Toto pronásledování bylo kontinuální až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Krátká doba tání

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen sovětskou okupací 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Tzv. obrodný proces byl ukončen invazí vojsk paktu Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, Polsko, Buharsko, Německá demokratická republika) 21. srpna 1968, o níž Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Okupaci suverénního státu a éru tzv. omezené suverenity zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.

Čistky, tzv. normalizace

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod z doby Pražského jara. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985 - 91) reagovala KSČ značně neochotně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS, která se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa; federace tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organisací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je legální parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let stále stoupá.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii a jejich význam je minimální, většinou se ani neúčastní voleb.

Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány, neboť šíření komunistické ideologie je trestné na základě § 260 trestního zákona, který zakazuje podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka.

Téměř žádné politicky motivované zločiny spáchané v době vlády KSČ nebyly soudně projednány a potrestáno bylo jen minimum lidí.

Podívejte se také na

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Komunistická_strana_Československa&oldid=850768“