Kult stromů

Kult stromů a navazující mýty byly součástí mnoha archaických náboženství a stále doznívají i v moderní západní společnosti. Vychází z představy animatismu, tedy oduševnělosti všech objektů v přírodě, která byla u archaických společností všeobecně rozšířená.

Víra v existenci duše stromů implikuje že při jejich kácení či jiném poškozování cítí bolest, což vedlo k snaze jejich utrpení minimalizovat a k různým magickým a náboženským praktikám k usmíření ducha stromu. Zároveň však existují praktiky, které se pomocí výhružek pokácení snaží přesvědčit ducha ovocného stromu aby plodil. Stejně jako lidé taky mohou být stromy sezdány nebo se někde jedná s kvetoucími stromy jako s těhotnými ženami. U některých etnik se věří že se do stromů uchylují duše předků a v Číně se tradičně sázeli stromy na hroby aby posílili duši zemřelého. Pozdější názory pak nepovažují samotný strom za tělo ducha, ale za pouhý příbytek, který může opouštět. Tento názor vedl ke vzniku víry v lesní démony a bohy.

Indoevropané

Příslušníci indoevropských etnik, kteří dorazily do hustě zalesněné Evropy, široce praktikovali kult stromů, především dubu. Germánské a keltské názvy pro svatyni bývají odvozovány od slov pro háj nebo mýtinu. Mnohé doklady o uctívání stromů existují také pro Řeky, Římany, Slovany a Balty. V současné Evropě patří mezi pozůstatky tohoto kultu například stavění májky.

Ugrofinové

Také Ugrofinové praktikovali kult většinou v hájích a to ohrazených, vytvořených ponecháním několika stromů na mýtině. Ke kořenům stromů se kladli oběti nebo je věšeli na větve.